Žáci z Pardubic se během přednášek dozvědí, jak žijí nevidomí lidé

Sdružení přátel vodicích psů pořádá v těchto týdnech na pardubické Základní škole npr. Eliáše přednášky o každodenním životě nevidomých lidí. Jana Štrochová s přibývajícím věkem oslepla a s denními úkony venku jí pomáhá fenka Nikita. Dětem vyprávěla, jak se ke slepcům chovat.  

"My se k tématu vracíme po několika letech, protože se kvůli covidu nesměly dělat společenské akce. Přednášky teď mají děti z prvních až třetích tříd a na závěr pak osmáci a deváťáci. Nevidomé potkáváme na veřejnosti. Děti mnohdy nevědí, jestli jim pomáhat. Přednáška jim dá všeobecný vhled, jak se lidé se zrakovým postižením cítí," řekl ředitel školy František Němec.  

Obecné informace o zdravotních handicapech mají děti v prvouce, vlastivědě nebo občanské výchově. Osobní setkání podle ředitele pomůže lepšímu porozumění.  

"Bylo to úžasné. Ani dospělého by kolikrát ani nenapadlo, co všechno má udělat, natož děti.  

My komunikujeme i neverbálně, nevidomý tuto možnost nemá," řekl učitel Jan Sýkora.  

Jana Štrochová má pigmentovou degeneraci sítnice, ze stoprocentního vidění se její stav plíživě horšil. Teď je ve středním věku a už nevidí vůbec. Bez vodicího psa by se venku nezvládla pohybovat. Podle ní se povědomí o nevidomých lidech zlepšuje, lidé k ní bývají milí a ochotní pomoci.  

"Když jsem na přechodu, lidé často přistoupí a nabídnou pomoc. Aspoň tak je to v Pardubicích. Jsem šťastná, že školy mají o přednášky zájem.  

U mládeže bychom s osvětou měli začínat," řekla Štrochová.  

Její vzpomínky z dětství nejsou dobré. Na základní škole už neviděla dobře na tabuli, potřebovala, aby jí někdo text diktoval. Učitele to nenapadlo. "Zážitky byly nepříjemné. Nebyla osvěta, ochota. Většinou se ode mě každý odtáhnul. Děti mě vyčlenily z kolektivu," řekla Štrochová.  

Dopoledne mluvila s dětmi ze třetího ročníku, které byly spontánní, často chtěly odpovídat, hlásily se. Dozvěděly se, že výcvik asistenčního psa trvá dva roky a pak zvládne kolem třicítky povelů. Dokáže provést nevidomého městem i vnitřními prostory, najde dveře, lavičku, obejde bariéry.  

Děti si dnes vyzkoušely jít s bílou holí se zavázanýma očima přes přechod se semaforem, k tomu rozpoznat, kdy padne zelená. Nebo vedly za paži nevidomou přednášející fiktivním městem a upozorňovaly na obrubníky. Čekaly s ní na autobus a potom vedly na sedadlo pro nevidomé, které je obvykle umístěné za řidičem. "Hodně mě to bavilo. Dozvěděl jsem se, jak pomoct nevidomým, něco o jejich pejscích a třeba ještě, jak se o ně má pečovat," řekl třeťák Viktor.