Vozíčkáři a film

Filmoví tvůrci čas od času sáhnou po tématu lidí na vozíku. Jedná se o snímky různých žánrů i kvality. Některé z nich přinášejí vhled do života a psychologie člověka s postižením, jindy vozík představuje spíše jen tvůrčí zápletku či součást určité postavy.  
Zeptáte-li se někoho, jaký film o člověku na vozíku si vybaví, většina zpravidla odpoví: Nedotknutelní. Tato francouzská komedie z roku 2011 o celkově ochrnutém milionáři a jeho černošském asistentovi z chudých poměrů si vskutku právem vysloužila velkou diváckou popularitu.  
Podobně jako norský snímek z roku 2006 Kurz negativního myšlení, který balancuje na hraně hodně černé komedie a dramatu. Z poslední doby také v kinech zaujalo ztvárnění života nedávno zesnulého vědce Stephena Hawkinga Teorie všeho (Velká Británie; 2014) a romantické drama Než jsem tě poznala (USA; 2016).  
Posledně jmenovaný film se neubránil pohádkovému hollywoodskému pojetí.  
Nechybí mu však hlubší přesah díky otázce, zda má člověk pokračovat v životě, i když už se nikdy nevyrovná tomu před úrazem, nebo z něj má dobrovolně odejít. Téma práva na eutanazii řeší i koprodukční drama Hlas moře (2004) natočené podle skutečného příběhu. Jeho hlavní hrdina Ramón po úrazu třicet let usiluje o důstojný odchod z tohoto světa.  

Živé předlohy  

Filmy natočené podle reálné předlohy ostatně tvoří poměrně velkou část "vozíčkářské" produkce. Jedná se i o již zmíněné Nedotknutelné a Teorii všeho. V roce 1989 vznikl irsko-britský snímek Moje levá noha na motivy autobiografické knihy irského spisovatele Christyho Browna, který mohl kvůli dětské mozkové obrně používat jen svoji levou dolní končetinu.  
Podobné téma charismatického šéfredaktora, jenž po mozkové příhodě komunikuje jedním okem, přináší francouzsko-americký Skafandr a motýl (2007).  
V dalším případě tvůrci připomínají doktora Guttmanna, který v britském filmu Nejlepší muži (2012) prostřednictvím sportu navrací smysl života ochrnutým vojákům z druhé světové války. Sport pak hraje hlavní roli také v příběhu otce a postiženého syna ve francouzsko-belgickém dramatu Ze všech sil (2013).  
Inspirací však nemusejí být pouze známí lidé. Polské drama Život je úžasný (2013) silným způsobem zachycuje osudy chlapce, u kterého až v dospělosti jeho okolí pochopilo, že není mentálně retardovaný a umí komunikovat. Americký film Sezení (2012) zase pojednává o erotické touze paralyzovaného člověka, kterou mu naplní sexuální asistentka. Výčet opravdových příběhů pak můžeme uzavřít americkým filmem Joni (1980) o ženě, které po osudném skoku do vody pomohla víra v boha.  

Svět postižených mužů  

Málo známý snímek Joni stojí za zmínku už jen proto, že jeho hlavní hrdinkou je žena. Drtivá většina hrdinů na vozíku jsou totiž muži.  
Jako typického zástupce žánru lze uvést americký Tanec na vodě (někdy uváděný také jako Druhá šance; 1992), ve kterém se postava Joela těžce smiřuje s ochrnutím a odhání od sebe svoji partnerku. Muži jsou také hlavními protagonisty belgické roadmovie – komedie Hasta la Vista!  
(2011) o trojici lidí s postižením, kteří vyrazí do Španělska za sexem. Maskulinní je i maďarská komedie Takoví normální vozíčkáři (2016) o neobvyklých nájemných vrazích. V americké romantické komedii Kouzlo Belle Isle (2012) ztvárnil nechodícího starého spisovatele Morgan Freeman. A pro koho je těch komedií a romantiky už příliš, ocení možná britsko-francouzské erotické drama Hořký měsíc (1992).  
Vydařeným vhledem do touhy po samostatnosti dvou rozdílně postižených přátel na vozíku je britsko-irské komediální drama Uvnitř tančím (2004). Méně povedená je pak adaptace Hitchcockova thrilleru Pohled z okna (1998). Zajímavé však je, že si hlavní roli zahrál opravdový vozíčkář, Christopher Reeve, slavný představitel supermana, který si po pádu z koně zlomil krční obratel.  
Samostatnou kategorii pak tvoří muži zranění ve vietnamské válce, ať už jde o Návrat domů (1978), Narozen 4. července (1989) nebo o postavu poručíka Dana v nezapomenutelném Forrestu Gumpovi (1994).  

Ženy a domácí produkce  

Vraťme se však k ženským hrdinkám, na něž filmaři naštěstí také úplně nezapomněli.  
Zdařilé britské komediální drama Teorie létání (1998) vypráví příběh nevyléčitelně nemocné dívky, která chce zažít sex a pomoci jí s tím má asistent, který si odpykává trest. Zápletku švédské komedie Zamilovaný kněz (2003) prozrazuje do určité míry už sám název. Snad jen dodejme, že jeho nechodící láska není zrovna plaché stvoření. A nakonec belgicko-francouzské sociální drama Pachuť krve (někdy také Na dřeň; 2012), kde hlavní hrdinka přijde o nohy a sblíží se s mužem, který se živí rvačkami a (ne)stará se o malého synka.  
Paradoxně se stanou jeden druhému nečekanou oporou.  
Uvedený výčet jistě není kompletním přehledem, co o vozíčkářích světová kinematografie nabízí. Například zde vůbec nejsou zastoupeny dokumentární snímky. Mezi ty by se jistě daly zařadit i některé české počiny. V hraných filmech lze totiž z domácích luhů a hájů bohužel jmenovat snad jedině Už zase skáču přes kaluže (1970). Více prostoru dostali tuzemští vozíčkáři v seriálech, především díky Janu Potměšilovi. Na tragické ztvárnění detektiva na vozíku v podání Richarda Krajča v televizní sérii Vraždy v kruhu raději nekoukat ani ze zvědavosti.  
Snad se domácí kinematografie brzy dočká zajímavého díla o vozíčkáři či vozíčkářce, v libovolném žánru. ?  

---

Zeptáte-li se někoho, jaký film o člověku na vozíku si vybaví, většina lidí zpravidla odpoví: Nedotknutelní. Tato francouzská komedie z roku 2011 o celkově ochrnutém milionáři a jeho černošském asistentovi z chudých poměrů si vskutku právem vysloužila velkou diváckou popularitu.