V kůži nevidomého. Nevidět, je to nejmenší, s čím musí zrakově postižený člověk bojovat

Dnes jsem v metru zahlédla dívku s dlouhou bílou holí. Protože právě poslouchám oblíbený podcast v rámci mého studia jazyků o zrakově postižených, propojila se mi teorie s praxí. Dívku porazil kluk na kole.
Jak se nevidomí pohybují ve světe?  
Bílá, většinou skládací hůlka znamená zrakové postižení osoby, která ji používá při chůzi. Pokud má bílá hůl červené pruhy, jedná se o hluchoslepého. V metru se hrot hůlky chytne rýhy v dlažbě a je jasné, kam už nevidomý nesmí pokračovat. Sama jsem párkrát zažila, jak mou pomoc slepý člověk rázně odmítnul, chtěl a potřeboval trénovat svůj pohyb v terénu. Dnešní zážitek, který jsem postřehla v momentě příchodu na nástupiště stanice Florenc, ve chvíli příjezdu soupravy metra, mě vyděsil. Zahlédnu mladou dívku s bílou hůlkou, jak sebejistě pochoduje a chce nastoupit do dveří posledního vagónu. Hlouček lidí jí udělal prostor a v tom se ze dveří vyhrnul kluk s jízdním kolem. Hůl jí bicyklem vyrazil z ruky. Celkem logicky, první na řadě jsou ti, co vystupují a pak ti, co se chtějí svézt.  
Nevyžádaná a horlivá pomoc  
Od té doby, co mě náhodný nevidomý v mém pomáhání jednou zastavil, vždy přemýšlím, jestli je má pomoc vítaná. Čeho je moc, toho je příliš. Když nic nevidíte a někdo cizí vás čapne pod ramenem a táhne vás světem a většinou musíte ještě vyslechnout jeho historky, není o co stát. Čas od času chodím na túry s prima skupinou, jejímž členem je i nevidomý Ivoš s vodící fenkou Růnou. Ta má ten den většinou volno, protože Ivoš má jednoho z nás nepřetržitě vedle sebe. Nebo v těžším terénu před sebou, s rukou na rameni vodiče. Proto vím, že...