V kůži handicapovaných: problém mohou být i běžné činnosti

Pardubice /REPORTÁŽ/ - Vcházím do kavárny. To ostatně není nic neobvyklého, něco takového dělám dost často. Tentokrát je ale něco jinak. Nic nevidím. Klapky na očích mi dávají možnost si vyzkoušet, jak se žije slepým. Tuto zkušenost nabídla zájemcům Univerzita Pardubice.

"Následuji svou průvodkyni, která mě za ruku a po hlase vede k mému místu. Nic jiného mi ani nezbývá. Poslepu nejsem schopná se v prostoru orientovat. "Kelímek s vodou máte na své desáté hodině," říká mi obsluha. Marně šmátrám. "Víc šikmo, směrem ke mně," radí mi. Má desátá hodina evidentně leží někde úplně jinde. Možná mám rozbitý ciferník. Mám za úkol na stole nalézt talíř s plátky citronu, který si pak mám dát do pití. To už naštěstí není takový problém. Stolu se ale raději držím po celou dobu. "Jste odvážná? Dáte si u nás i koláč?" ptá se má průvodkyně. Souhlasím. Ale není to zrovna nejlepší nápad, špičkou koláče se trefím leda tak do tváře. Ještě že mi nenabídla špagety. S klapkami na očích následně zkouším složit obyčejnou dětskou skládanku. Ale nalézt poslepu dva tvary, které by do sebe pasovaly, a ještě nahmatat odpovídající prostor je pěkně těžké. Takže se urputně snažím nacpat...