V království sumce Lecha

POZVÁNKA
Tuto sobotu se bude konat na Vranovské přehradě od paty hráze výlov sektů Vinných sklepů Lechovice. Výtěžek z jejich prodeje pak jde na konto Centra paraple. Vinaři z tohoto vinařství každoročně připraví na hrázi přehrady ochutnávku svých prvých produktů, což akci ještě zatraktivní. Vlastní akce začíná ve 14.00 hodin u svážnice (mezi hrází a mostem přes Švýcarskou zátoku), kde se připravují potápěči, a pokračuje zhruba o necelou hodinu později přímo na hrázi přehrady. Potápěčského mu týmu šéfoval dříve lékař záchranné služby Arnošt Růžička. Po jeho odchodu do potápěčského nebe přebral linii jeho syn Arnošt. Toho jsme požádali o rozhovor.
* Kdy jsi se poprvé potápěl s přístrojem?
(Dlouhé zamyšlení). To je strašně dávno. To mně mohlo být tak dvanáct let, byl jsem malý prcek. Ve čtrnácti letech jsem získal svoji první potápěčskou licenci. Hned jak to šlo. Občanku jsem dostal o rok později…
* Musel tě tvůj otec do potápění nutit, nebo to přišlo tak samo s tím, že jsi se chtěl potápět?
Nikdo mě nenutil. Když jsem se ještě nemohl potápět, dělal jsem v zabezpečovacím týmu na břehu. To mě možná trochu nudilo, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem mohl někam o víkendu vypadnout. Samozřejmě v ty chvíle jsem se toužil dostat do vody, tedy spíše pod vodu.
* Kde jsi ve svém životě zažil nejhezčí potápění, kde se ti to nejvíce líbí?
Nejhezčí? Určitě na Vranově. Vranovská přehrada je pro mě srdeční záležitost. Tady jsme s tátou prošmejdili tisíc a jedno zákoutí, viděli jsme nádherné ryby. Vzpomínám, jak jsme pod vodou třeba hledali Jelenův mlýn, vždy byla dobrá parta a hromada legrace.
* Jak jsi prožíval na Vranově setkání s velkými rybami?
Vzrušující bylo setkání se zhruba dvoumetrovým sumcem. Kousek od hráze je cíp, ke kterému fouká vítr a ten přináší větve, listí a další brajgl. Vytváří se platíčko, které pak postupně klesá ke dnu. Táta plaval přede mnou a zavadil – myslel jsem, že to byla větev – ale ono se jednalo o hřbetní ploutev velkého sumce, který tam patrně číhal těsně pod hladinou na nějakou kořist. Vzápětí naštvaně odplaval pryč. To byl nezapomenutelný zážitek. Táta ho neviděl, plaval přede mnou a v potápěčských brýlích je malý zorný úhel. Jak jsem byl nadšený, tak mi málem vypadla z úst automatika. Sumce jsem se nesnažil dotknout, určitě by se mu to nelíbilo a při své velikosti by byl schopný i ublížit (ve Vranovské přehradě jsou skutečně velcí sumci, jednoho z nich nazvali vinaři podle Vinných sklepů Lechovice Lechem, a právě on má hlídat klece uložené na dně přehrady – pozn. redakce). Od moře mám dva velké zážitky. V Tyrhénském moři jsme se potápěli nedaleko italského ostrova Elba se špičkovými českými potápěči. Táta s námi nebyl, učil potápění zájemce o licenci, tak jsem se trhl a šel jsem na svůj nejhlubší ponor. Cestou jsme potkali asi stohlavé hejno barakud, z nichž každá měřila tak metr až metr a půl. Celé hejno začalo reagovat na naše pohyby a připadalo mně, jako by nás přijaly mezi sebe. Ve více jak šedesáti metrech jsme společně plavali s těmito nebezpečnými predátory. Barakudy nebyly agresivní, připadalo mně, jako by naše společnost byla pro ně zábavou. Začali jsme stoupat, a celé hejno nás následovalo. Asi ve dvaceti metrech se pak od nás odpojily. Barakuda je velmi nebezpečná ryba. Má tlamu plnou ostrých zubů, které jí rostou každý jiným směrem. Zakousnutí je právě vzhledem k tomu nebezpečné, kdyby se do nás zakousla, vyrvala by z těla kus svaloviny. Blízko hladiny jsme se pak setkali s tereji, kteří se ve vodě pohybovali okolo nás a lovili ryby. Bylo neskutečné, jak tito ptáci "létali" pod hladinou okolo nás. Připomínali mi střelu směřující okolo mne, za nimi zůstávala bublinková trasa. To vše během jednoho ponoru! Dalším velkým zážitkem bylo na potápěčském safari setkání se žralokem dlouhoploutvým. Nejdříve jsme v jejich teritoriu žádného neviděli, a tak jsme odplavali od skupinky trochu dále. V ten okamžik se objevil asi třímetrový žralok. Obkroužil nás a plaval ke druhé skupině a udělal několik osmiček, až ho to přestalo bavit. Neviděl v nás naštěstí svoji kořist, ve dne totiž obvykle neloví.
* Setkali jste se někdy blíže i s chobotnicemi?
Samozřejmě. Jsou to neskutečně interaktivní a inteligentní tvorové. Potápěl jsem se s Patrikem Bixem, který se stal přitažlivým, nevím proč, pro jednu chobotnici. Vyplavala od skal do volné vody, usadila se mu na lahvi se vzduchem a prostě se vozila sem a tam. Chtěli jsme ji sundat, ale s tím nesouhlasila a zalezla si do mechaniky akvalungu. Co chvíli povylezla, podívala se, zda není v okolí něco zajímavého, a zase se schovala. Trvalo to dost dlouhou dobu a bylo to velice legrační. Při jednom ponoru dokonce strhla chobotnice tátovi hadice přivádějící vzduch do náustku. S chobotnicemi je prostě velká zábava.
* Vraťme se na Vranovskou přehradu – jaká jsou úskalí potápění u hráze přehrady při vyzvedávání košů s lahvemi sektu?
K hrázi plaveme od jezera a u paty se nachází velké množství nesmírně jemného sedimentu, který se okamžitě rozvíří a není nic vidět. Takže se na dohled zastavíme, vše si dáme do paměti a pak už se po zvíření kalu řídíme jen a jen hmatem. V tu dobu není vidět ani na potápěčské hodinky. Nesmírně důležité je znát dokonale svoji výzbroj. Pokud by došlo k problému, abych si uměl poradit. Klece se sekty jsou někdy vidět, jindy se musíme do toho blátíčka ponořit. Připevnit vaky, které se posléze nafouknou a vynesou klece k hladině, je spíše taková slepecká práce. Dříve, než byla opravena koruna hráze, se mohly klece vyjmout za pomoci jeřábu. To bylo přece jen pohodlnější. Jeřáb tam nyní není, protože nová konstrukce koruny hráze nebyla pro jeřáb dimenzovaná. A tak se musí klece zvedat pomocí nafukovacích vaků a následně se odtáhnou ke svážnici a pak vyvezou na břeh.
* Sportovní potápění nepatří mezi nejbezpečnější činnosti. Bylo ti někdy skutečně ouvej?
Bylo, a rozhodně se nejednalo o nic příjemného. Pokud bych hodně zazmatkoval, šlo by o život. Koncem března jsme byli kontrolovat klece u paty hráze. Voda byla hnědobílá, říká se jí sněhová. Pocitově to vypadá, jako by člověk plaval v mlíku. Byla zima, snažil jsem se zahřát a plaval jsem rychleji. Tím pádem jsem musel i rychleji dýchat. Neodhadl jsem situaci, a když mně začaly automatikou létat ledové krystalky, měl jsem zklidnit dech. Udělal jsem chybu, stále rychle dýchal a následně mně zamrzla automatika. Při nádechu zůstal otevřený ventil přívodu vzduchu, celá situace vygradovala tím, že mně tlak vytrhl dýchací automatiku z úst. Nic jsem neviděl a z třiceti metrů jsem začal v rotacích prudce stoupat k hladině. Chlapi na lodi říkali, že jsem snad vyletěl metr nad hladinu. Zůstal jsem na ní ležet a měl jsem pocit, jako by mně kopl kůň do hrudníku. Samozřejmě jsem neudělal dekompresní přestávku, která je nutná při vynořování z větší hloubky. Plival jsem krev, průdušnice dostaly hodně zabrat. Dnes si uvědomuji, kolik chyb jsem udělal. Naštěstí vše dobře dopadlo, poučil jsem se z této nepříjemné situace. Tátovi, který se potápěl se mnou, automatika také zamrzla, ale jeho výstup k hladině nebyl tak dramatický. Mámě jsme nic neřekli, protože by nám jistě potápění zatrhla. Táta mě kontroloval, zda nemám příznaky dekompresní nemoci, naštěstí vše dopadlo dobře, za pár dní jsem o ničem nevěděl. Dnes už jsem v takových situacích výrazně opatrnější.
* Neuvažoval jsi někdy o práci profesionálního potápěče?
Pokud chceš, aby ti koníček zůstal koníčkem, tak se tím neživ. To je velká pravda.
* Máš ještě nějaký potápěčský sen?
Těch by bylo… Tím největším je, abych si udělal instruktorské zkoušky a pak se potápěl se svými dětmi. Klidně třeba "jen" na Vranově.