Tohle si šéfuju sama

 
Reportér

"Nechci být jen známá tvář, která se dobře vyjímá na charitativních kalendářích. Jsem i člověk, kterého se skutečně dotýkají některé problémy. A snažím se na ně aktivně reagovat," říká herečka Jana Plodková v rozhovoru o tom, jak můžeme pomáhat rozvoji kultury a umění, i o tom, jak naopak kultura může pomáhat tam, kde je to potřeba.

- Už několik let pomáháte prostřednictvím organizace ALSA lidem, kteří trpí amyotrofi ckou laterální sklerózou. Vzpomenete si, jak takhle spolupráce vznikla?

Prostě mi zavolali. Nabídli mi, jestli bych se mohla stát součástí kalendáře, jehož výtěžek jde na péči o pacienty, jejichž život má jasný a rychlý konec. Když jsem se s těmi příběhy seznámila, otřáslo to se mnou. A začala jsem si zjišťovat víc.

- Co jste zjistila?

Odchází vám tělo, přitom mozek dál funguje stejně jako předtím. Takže dobře víte, že přijde moment, kdy nebudete chodit, nic neudržíte v rukou, bude za vás dýchat přístroj, neobejdete se bez počítače, který za vás bude mluvit. A neexistuje lék, který by jakkoli oddálil vaši smrt. Když jsem si představila, co ti lidé musí zažívat, nebyla tam ani pikosekunda na rozmýšlení.

- Jak se dá v případě takové nevyléčitelné nemoci konkrétně pomáhat?

Nejvíc vždycky pomůžete penězi. Každá taková nemoc způsobí výpadek příjmů, přitom jenom kompenzační pomůcky představují obří částky. A někdy se zapomíná, že i pomáhající organizace potřebují peníze na svoji každodenní práci.

- Proklepla jste si nějak neziskovku jménem ALSA?

Dámy z Alsy jsem brzy poznala osobně a okamžitě si získaly moji důvěru. Když jsem viděla, jak jsou do práce zapálené, co všechno o tom vědí a jak jsou organizačně schopné, neváhala jsem ani vteřinu. A mimo jiné jsem si uvědomila právě tu finanční stránku – ALSA nemá ani korunu od státu, je to spolek odkázaný na přízeň dárců.

- Víte, kolik prodej kalendáře vynesl?

Přibližně sto padesát tisíc, ale nejde jen o přímý finanční výnos. Věřím, že nějaký efekt má i osvěta. Tím, že herci, sportovci, zkrátka veřejně známí lidé – nejsem zdaleka sama, kdo se takhle zapojuje – tohle udělají, můžou připomenout, že ta nemoc existuje, a upozornit na souvislosti. A kromě koupě kalendáře, trika, mikiny nebo hrnku můžete samozřejmě poslat jakoukoli částku přímo na účet.

- Dalším spolkem, kterému pomáháte, je EDA, poskytující podporu rodinám, v nichž vyrůstá dítě se zrakovým nebo kombinovaným postižením. Taky se na vás sami obrátili?

Ano. A v tomhle případě hrálo roli i to, že žiju s optikem (Filipem Žilkou – pozn. red.) a přišlo mi hezké to spojit. I v tomto případě funguju jako mediální prostředník, veškerou práci odvádí pochopitelně lidé v té organizaci.

- V čem jejich práce spočívá?

Jezdí do rodin, kde žijí děti s postižením zraku, říká se tomu raná péče. Je to důležité i pro rodiče, kteří zpočátku nevědí, jak s dítětem pracovat, a EDA jim nabízí speciální hračky, předměty a aplikace, díky kterým se dá zrak trénovat, existují i další pomůcky, které umožňují lépe rozeznávat barvy a tvary, později i písmenka. Je to pomoc k nezaplacení.

- Ozvaly se zmíněné organizace přímo vám, nebo vás kontaktovaly přes manažerku?

Mám sice agentku, ale ta dohaduje čistě pracovní věci – smlouvy, termíny, honoráře… Tohle si šéfuju sama.

- Když do mě vjede čert Co byste poradila kolegyním nebo kamarádkám, které by se na vás obrátily a řekly: "Jano, já bych chtěla být taky tak užitečná jako ty a dělat něco dobrýho. Jak mám začít?"

Vždycky je důležité vybrat si téma, které je vám blízké. Propagovat něco, co s vámi nic nedělá, považuju za úplně zbytečné. A pak je dobré pomáhat nejen za nějakou organizaci, ale i sám za sebe. Čili nečekat, až se na vás někdo obrátí, ale zajímat se o svět kolem sebe a uvědomit si, co se vás opravdu dotýká.

- Co je takovým tématem pro vás?

Čím jsem starší, tím víc vnímám, jak je všechno propojené. Rádi s Filipem cestujeme po světě, hodně jsme si oblíbili třeba Madagaskar. A když se pak dozvídám, že na jihu ostrova už dva roky nezapršelo a tamní lidé zůstávají bez úrody, je mi to nesmírně líto. A jejich vina to není. Přijde mi to podobné jako ve válce, kterou taky nejvíc odnášejí lidé, kteří chtějí normálně žít – místo těch, kteří o tom rozhodují.

- Máte výčitky i z uhlíkové stopy?

Nemám to tak, že bych si létala radostně kamkoliv. V Evropě si vybíráme země, kam můžeme dojet autem. Ale když toužíme vydat se za oceán, jinak než letecky to bohužel nejde.

- Jak často si dopřejete delší let?

Zhruba jednou za rok. Naposled jsme byli v Belize, kde jsme chtěli vidět mayské pyramidy. A při přeletu lokálním letadlem jsem uviděla v moři velké hnědé skvrny, což mi přišlo divný, když jinak je tam tyrkysová voda – Karibik, korálové útesy a tak. Ukazovala jsem to Filipovi, který říkal, že to bude asi plankton, prej rybičky mají aspoň co papat. Jenže pak jsme přistáli a ta skvrna mezitím dorazila k pobřeží. Znáte pojem sargassum?

- Nějaké chaluhy?

Hnědé řasy, česky hroznovice. V tropických mořích se jim dařilo odjakživa, ale v poslední dekádě vznikají v obrovském množství, podle vědců za to může zvyšující se teplota oceánu a zemědělská hnojiva stékající do moře. Proudy z toho udělají celistvou hmotu, odhaduje se, že letos vážila třináct milionů tun. A když to připluje k plážím v oblastech, které jsou závislé na turistech, je to pro tamní obživu naprosto devastující.

- Co s tím můžeme dělat?

Používají se velké vodní kombajny, které skvrnu postupně dostávají na břeh, ale to už většinou moc nepomůže. Ty chaluhy páchnou, unikají z toho plyny, turisté mnohdy prchají pryč. Ale jestli se ptáte na nějaké systémové řešení, tak to po ruce nemám. Jen si říkám, že musíme být prozíravější a rozhodovat o těch věcech s předstihem. Jinak třeba zmizí ledovce, stoupnou oceány, bude nouze o vodu, k tomu migrace... Příroda si asi poradí, ale co my?

- Kromě spolupráce s neziskovkami do vás občas "vjede čert", jak sama říkáte, a píšete na všechny strany dopisy.

No jo, někdy mě to chytne, když narazím na nějakou nehoráznost a nespravedlnost, jako v případě mrožice Freji, kterou Norové nakonec utratili. Nejvíc mě naštvali lidé, kteří k ní strkali děti, aby měli fotku na sociální sítě, a nebrali v potaz důsledky (šestisetkilové zvíře se zabydlelo u Osla, kde při vyhřívání se na sluníčku potápělo čluny, v důsledku zájmu lidí ale chřadlo – pozn. red.).

- Připomeňme, že jste takhle psala i české vládě kvůli úhynu ryb na Bečvě nebo do Evropské komise kvůli střetu zájmů expremiéra Adreje Babiše.

Ano. Pokud se mi něco nelíbí a vím, že sama nic nezmůžu, nezbývá mi nic jiného než dohledat ty, kteří mají pravomoc zareagovat. Je to pro mě způsob, jak se vyrovnat s pocitem bezmoci.

- Odpovídají vám adresáti?

Obvykle dostanu jen nějakou všeobecnou nicneříkající odpověď. Že by napsali "Óóó, děkujeme vám, změníme to!" – to ne. Budu v tom ale pokračovat.

- Vytrhnout se ze své bubliny Nadace Via, která vydává Umění darovat, má jako svoji erbovní agendu péči o místo, kde žijeme, čili naše sousedství. Máte s takovým angažmá nějakou zkušenost?

Kousek odtud (sešli jsme se v kavárně na pražských Vinohradech – sto metrů od domu, kde Jana Plodková bydlí – pozn. red.) jsem u jednoho stromu zasadila kytky, ale vydržely sotva týden. Když komunální služby takovým tím fukarem vycucávaj psí výkaly a zbytky cigaret, odnesou to i ty kytky. Až potom jsem zjistila, že když něco takového chcete udělat, musíte postupovat oficiálně a založit spolek. To mi přijde trochu postavené na hlavu. Proč by to někdo nemohl udělat sám od sebe? Kytky jsou přece hezčí než vajgloviště a hovniště.

- Pocházíte z Jičína, maturovala jste na tamním gymnáziu. Pojí vás s tím městem něco dodnes?

Mám tam rodiče. Když se ale chceme vidět, vytáhnu je raději k nám na chalupu v Krkonoších.

- V Jičíně se děje řada zajímavých věcí. Parta mladých tam například hezky oživila Valdštejnskou lodžii, kulturní program se odehrává i v bývalé jezuitské koleji, kde dřív pobývali sovětští vojáci. Nežádají vás jičínské spolky o pomoc?

Sleduju to, ale myslím, že mě nepotřebují, jsou dost šikovní. Jsem ambasadorkou jičínského biografu Český ráj, takže tam občas zajedu na premiéru. Ale vím o jiném jičínském příběhu, do kterého jsem se lehce zapojila. Moje tamní kamarádka mě upozornila na případ malé Michalky, která se narodila s rozštěpem páteře. Odmalička podstupuje nákladné operace, potřebuje i různé ortézky a další drahé pomůcky. Tak jsem alespoň sdílela její stránky Naděje pro Michalku a před Vánoci jsme se u Soukupových zastavili, abychom se seznámili osobně. Michalku jsem si mohla podržet v náručí.

- Jak byste popsala pocity, které ve vás taková pomoc vyvolává – byť má podobu třeba "jen" sdílení na sociálních sítích?

Já bych sdílela o sto šest, ale mám obavu, abych to nepřehnala a neotupila tím pozornost lidí, kteří se můžou nějak přidat a přispět. Co se týče pocitů… Nepozoruju samaritánské sklony, kterými bych si hojila nenaplněné potřeby. Reaguju spíš intuitivně, když se mě ten příběh dotkne. Také si říkám, že nikdy nevím, co se může stát mně.

- Nějaké zadostiučinění ale zřejmě cítíte…

No jasně! Když vidím, že i tou špetkou svého přičinění můžu třeba dostat nějakou informaci k lidem, je to prima. Potěší mě, když se třeba vybere víc, než jsme čekali. Také se můžu na vlastní oči přesvědčovat, že nejsme tak špatní, jak to někdy může vypadat. Když nastane větší krize, vidím kolem sebe velkou sílu v ochotě něco s tím udělat. Možná někdy vypadáme jako reptalové, ale umíme mile překvapit. A úplně největší zadostiučinění mám, když vidím radost konkrétních lidí, kterým to pomůže.

- Svého druhu ohroženým živočichem či pacientem s nepříliš nadějnou prognózou je i živá kultura, zejména okrajovější žánry – včetně divadla. Co by šlo dělat na podporu tohoto druhu umění?

O penězích by šlo asi mluvit donekonečna, ale podle mě je klíčový význam vzdělávání – jak ve školách, tak v rodinách. České země mají skvělé kulturní tradice, máme být na co pyšní. Pokud se o nich ale mladí lidé nedozvědí nejpozději v pubertě, už se to těžko dohání. Pak se může snadno stát, že považujeme za největší kulturní hodnotu ty naše Velikonoce nebo čarodějnice – vyšupeme ženský, zapálíme oheň, otevřeme fl ašku. Přitom tady máme tolik úžasných věcí, ke kterým se můžeme upínat.

- Jakým způsobem by šlo víc na ně upozorňovat?

Když se zeptám dítěte ve svém okolí, co se učí v dějepisu, přijde mi, že se skoro nic nezměnilo. Spousta času se dál věnuje pojmenovávání různých epoch, především pravěk je mezi učiteli stále populární. Chybí mi propojování událostí z naší historie s tím, co se děje dnes, včetně jejich vlivu na dnešní kulturu. Přála bych si, aby se divadlo, hudba, výtvarné umění, ale třeba i péče o přírodu daleko víc promítaly do školních osnov. Abychom pěstovali vědomí toho, k čemu nám kultura je.

- Vy jste si cestu ke kultuře našla.

Protože jsem nechtěla skončit zavřená někde v kanceláři. (směje se) Jsem ale ráda, když si můžu odskakovat k věcem, jako jsou ty, o kterých jsme mluvili. Vytrhne mě to z bubliny, do které mám sklony se uzavírat – v případě umělců to bývá obzvlášť intenzivní.

- Kromě domovského Divadla Na zábradlí vystupujete i na alternativnějších scénách. Ztvárňujete například hlavní hrdinku dokumentární hry Istyklal, která pojednává o české lékařce, která před sto lety založila nemocnici v Bagdádu. Co vás na jejím osudu zaujalo?

Vlasta Kálalová di Lottiová byla mimořádná žena – současně s lékařskou fakultou vystudovala arabštinu a perštinu, mluvila třinácti jazyky, dokázala se prosadit jako lékařka v Iráku v době, kdy medicína byla primárně mužskou záležitostí. Učarovala mi její síla a touha jít za svým cílem, nenechat se odradit hlasy jiných.

JANA PLODKOVÁ Herečka, absolventka JAMU. Od roku 2014 je v angažmá v Divadle Na zábradlí. Za roli ve filmu Protektor získala Českého lva. Na podzim letošního roku vstoupí do kin film Němá tajemství v režii Tomáše Mašína, ve kterém ztvárnila jednu z hlavních rolí. Film mimo jiné upozorňuje na téma afázie, nemoci spojené se ztrátou či poruchou řeči. Reaguju spíš intuitivně, když se mě ten příběh dotkne.

foto Tomáš Třeštík

Klíčová slova: