Těžko uvěřitelný příběh opravdového muže aneb Setkání s Jiřím Klichem po jedenácti letech

Na vozíku skončil v květnu 1989 poté, kdy se v traktoru jako spolujezdec držel madla, které se utrhlo, a on za jízdy vypadl. To mu bylo třicet let.
"Následoval rehabilitační úst v Hrabyni a taková ta klasika kolem zvykání si na jiný život," říká Jiří. "Podržela mě rodina, ale taky práce a různá hobby."  

Jeden z častých problémů vozíčkářů je nemít nadváhu, což se vám evidentně daří. Čím to je?

V jídle se nijak neomezuju, ale jsem furt v provozu, prostě makám. Vyrábím schodiště z poctivého masivu, dveře, postele, pažby na historické pušky, obrábím železo, mám i kovárničku a taky se starám o čtyřicet včelstev – letos jsem vytočil skoro tunu medu. Jde o to fyzicky se nezastavit, jinak člověk končí. A když si chci odpočinout, beru rybářské pruty nebo foťák a jdu do přírody.

Takže třeba na Vánoce máte vlastnoručně chycené ryby?

Ano, koupit kapra bych se styděl. Vždyť rybařím už čtvrt století. A můj kluk Ondra se tomu taky hodně věnuje. Dobře se přitom vyčistí hlava a vůbec – já jsem přírodní člověk. Proto mám i ten foťák a objektiv na profi úrovni. Když chci fakt dobrý snímek, třeba ledňáčka, musím udělat kryt, nastavit stativ, dálkovou spoušť a pak trpělivě čekat, vše v klidu přírody. On si pak samozřejmě sedne jinam, než jsem předpokládal… Ale i to je v pohodě.