Těžká cesta z ústavu domů. Česko se dosud nedokázalo zbavit v péči o mentálně postižené dědictví komunismu
Dveře děčínského činžovního domu otevírá usměvavý Bedřich Ingriš v domácím oděvu. Návštěvu pozve dál a pak energicky vyběhne schody do svého jednopokojového bytu. Je jednoduše zařízený a pečlivě uklizený. Postel je přikrytá červeným přehozem, v koupelně visí župan. Na kuchyňské lince stojí rychlovarná konvice. Čtyřiašedesátiletý muž vysvětluje, že ze zásuvky je vytažená, aby nezpůsobila požár. Na nástěnce visí fotky z výletů a dovolených, další snímky Ingriš ukazuje na displeji svého malého stříbrného fotoaparátu. Ještě před devíti lety jeho bydlení vypadalo úplně jinak. Žil v jednom pokoji s pěti dalšími klienty v ústavu pro lidi s mentálním a duševním postižením ve středočeských Svojšicích. "Znáte to, to se člověk nevyspí. Tady to mám sám pro sebe," rozhlédne se po bytě.
Lidí, kteří se stejně jako Bedřich Ingriš přestěhovali z ústavů jinam, jsou stovky. Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že mezi lety 2015 a 2018 odešlo do přirozeného prostředí 929 klientů a do zařízení komunitního typu dalších sedm set. Velkokapacitní zařízení nemocničního střihu se v posledních letech mění a zmenšují. Končící ombudsmanka Anna Šabatová ale v lednu upozornila na to, že v Česku pořád fungují domovy pro lidi se zdravotním postižením, sídlící v prostorách zámků nebo...