Těším se, až pomine doba "roušková", říká držitel ceny Křesadlo

ROZHOVOR/ Václav Pavlůsek se řídí krédem, že stále je co se učit a že učitelem nám přitom může být kdokoliv kolem nás. Mezi muži jej lze v dobrém smyslu slova označit za ojedinělý zjev neboť se věnuje dobrovolnictví v sociálních službách, které je přece jenom stále spíše doménou žen. Pomáhá ve vsetínské Diakonii.

"Václav Pavlůsek je jedním ze tří dobrovolníků, které dobrovolnické centrum Adorea za jejich nezastupitelnou a nezištnou práci za rok 2019 ohodnotí cenou Křesadlo.
Co pro vás udělení ceny Křesadlo znamená?
Udělení ceny Křesadlo je pro mě především velkým překvapením, ale současně i výzvou. Ono totiž, když mě Diakonie na tuto cenu nominovala, bral jsem to, s ohledem na délku mé dobrovolnické činnosti a zkušenosti z této práce tak, že v mém případě jde vlastně o naplnění seznamu jmen. A tudíž, že na něm budu figurovat takzvaně do počtu. I proto jsem s nominací souhlasil. Nemám totiž, jak jsem již naznačil, ještě řekněme odslouženo tolik let, abych na nějaká ocenění pomýšlel. Proto ani netuším, jak se mně podařilo na vyhlašovatele tak zapůsobit. Nicméně udělení ceny, za níž všem, kteří o ní rozhodli, upřímně děkuji, je pro mě dalším impulzem či motivem k tomu, abych se dobrovolnictví věnoval i nadále a dá-li zdraví, snad i s větší intenzitou.

Dobrovolníků – mužů, kteří vsetínské Diakonii pomáhají stejným způsobem jako vy, mnoho není. V čem spočívá vaše dobrovolnická práce, jak často za svými přáteli chodíte?
Dva roky se věnuji práci v Domově Harmonie na vsetínské Ohradě. Až dosud spočívala v pravidelných návštěvách. Do doby, než dosavadní rytmus přerušila koronavirová pandemie, jsem "za těmi svými" docházel jednou týdně vždy na celé dopoledne. Mým prvním seniorským kamarádem se stal, a stále jím je, Tonda. Navázali jsme spolu blízký vztah, takže se snad nebude zlobit za to familiární uvedení...