Tělesné postižení jako přednost

Není lehké být člověkem. Žijeme na zemi, ale nevíme, kdo nás probudil k životu. Nikdo se nás předem neptal, zda chceme žít. Neznáme nikoho, kdo rozhodl o našem životě. A ještě hůře: chceme žít, a jsme zbavováni života.

Dnešní lidé trpí pocitem nesmyslnosti života. Důležité zůstaly jen tělo a psyché. Medicína a psychiatrie poutají na sebe lidské naděje. Ale když selžou, jsou všechny naděje u konce. Tělo a psyché jsou jen pozemské skutečnosti, když se na ně člověk upne, nemá žádnou trans cendenci, nevidí skutečnosti, které jsou nad zemí a nad světem. Lidská duše se stala zapomenutou skutečností. Proto i Bůh upadl do zapomenutí. A tak člověk zůstal sám a neví, odkud přišel na svět a kam jednou musí odejít. Nemá žádnou pomoc v těžkých obtížích, jaké pro něho představují nemoci, znečištění a zničení přírody a různé katastrofy. Nutně potřebuje Boha.

Nevíme také, kam svým životem dospějeme. Je smrt konec naší osoby a našeho života? Kde jsou ti, kteří zemřeli před námi? Nevíme také, kdy zemřeme, kde, jak a proč. Co je v životě důležité, na co má člověk myslet, o ...