Tajemný „Deštníkář“ aneb Neopatrné kecání může nevidomého i ohrozit

„Slečno, nechcete půjčit deštník?“ dolehl ke mně z druhé strany chodníku hlas mladého sympaťáka, když jsem se před pár lety v nehorázném srpnovém lijáku vracela domů od našich.

    „Dobrý den, ne, děkuji, já tady kousek bydlím,“ odpověděla jsem s úsměvem (a přiznávám, že bez rozmyslu) a pokračovala v poklusu. Občas se mi zdálo, že jsem vedle sebe zaslechla kroky. Vlastně to spíš znělo, jako by ten člověk beze spěchu kráčel vedle mě. Že by ten muž měl stejnou cestu? Kdyby mě sledoval, musel by přece běžet, vždyť já skoro letím. Tak to asi nebude on.

    Krokům vedle sebe jsem skoro nevěnovala pozornost, vždyť jsem byla prakticky pod sprchou. Stejně jsme na maloměstě, takže i kdyby někdo zjistil, kde bydlím, nebyla by to pro něj žádná novinka. Navíc to vůbec nemusí být on. A možná tam ani nikdo není, vždyť přes déšť, vlastní kroky a hůl skoro nic neslyším.

    O pár týdnů později jsme byli na večerní procházce. Najednou se z nedaleké hospody vykymácel mladý muž s kapucí, evidentně pod vlivem něčeho, a začal za námi chodit (nejsem paranoidní, i slepý...