Sportem k trvalé invaliditě

Bylo mi 35 let a hokej patřil k mým oblíbeným koníčkům. Rekreačně jsem ho hrál skoro celý život. Jednou jsem ale při hře upadl hlavou na mantinel. Zůstal jsem naštěstí při vědomí, a tak jsem spoluhráčům mohl říct, že necítím nohy ani ruce.

Už čtyři hodiny po nárazu jsem ležel na operačním stole. Po operaci bylo jasné, že mám porušenou krční páteř, rozdrcený sedmý obratel zasáhl míchu. Ochrnul jsem od prsou dolů.

Teď se ironicky usmívám nad tím, že mě tři měsíce před úrazem navštívil pojišťovák a nabízel mi pojistku se čtyřmilionovým plněním za invaliditu 3. stupně. Tenkrát jsem ho odmítl se slovy, že se mi nikdy nic nestalo. Teď bych se rozhodl jinak.

Měl jsem chuť bojovat a rok na sobě makal, učil se základním činnostem jako malé dítě, cvičil, posiloval svaly, chodil plavat. Musel jsem mít někoho, kdo mě umyje a oblékne. Naštěstí jsem měl starou pojistku, kterou mi kdysi založila mamka. Z ní jsem nějaké peníze dostal, pokryly mi většinu nákladů spojených s přestavbou bytu.