Šmodrchance pomoci

Vídáme je mezi námi. Často s asistenty, kteří vyrovnávají omezení, která je postihla. Učíme se brát ohled na jejich potřeby, ale zatím nám to moc nejde.
Včera mne zasáhl konkrétní příběh dívčiny, která trpí "malým výskytem nervů" v nohách. Má invalidní vozík, krátce se postaví, ale zároveň ji omezuje bolest z léta nezhojené rány na jedné noze. Takže se opravdu jen KRÁTCE postaví. Rána se nehojí právě kvůli základnímu problému. Podařilo se jí vystudovat na keramičku, ale nemůže se tím živit, protože by prý přišla o invalidní důchod. V zákrutách těchto podmínek se nevyznám, na to potřebuje odborné poradenství, jaké jí může poskytnout právě Svaz invalidů. Tím to ale nekončí. Je závislá na pomoci rodiny, ovšem přiznán má pouze první (!) stupeň příspěvku na péči. Prý při sociálním šetření mladá sociální pracovnice zhodnotila, že když si vezme z lednice jogurt, zvládne kompletní sebeobsluhu kolem jídla. A tak podobně bagatelizovala další oblasti.  
Což není groteskní zpráva z jiné planety, ale zřejmě citace ze spisu, který si mohla žadatelka přečíst. Aby bylo jasno: pokud jste na vozíku, máte problém v základní sebeobsluze v mnoha oblastech. Na jedničku stačí tři čtyři oblasti a navíc je posudek z ČSSZ pouze orientační. Měl by být. Úřad práce má rozhodovat podle nálezu sociální pracovnice, napsal mi u jiné kauzy ombudsman. Jenže ÚP srazí před MUDr. podpatky… Zřejmě tu selhala i znalost praktika, který sepsal nepříliš realistickou zprávu pro posudkáře - jsou také přetížení, oba. Můj...