Rozhovor s klavíristkou Ráchel Skleničkovou

Radiožurnál
-
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Je sedm minut po deváté hodině, krásný den vám všem, kteří jste s námi. Mého hosta můžete pravidelně potkávat na koncertech Světlo pro Světlušku a nejenom tam. Se mnou ve studiu je klavíristka Ráchel Skleničková, tak vás vítám, dobrý den.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Dobrý den.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já asi budu muset začít vaším vystoupením na Pražském jaru. Byla to vloni velká událost nejenom pro vás, pro spoustu lidí, co vás slyšeli a vůbec nechápali, jak je něco takového možné, ale spíš než to budeme vysvětlovat, čeká vás v nadcházející koncertní sezoně něco takhle parádního?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano, je to skvělé, že čeká, je to úžasné, protože 9. listopadu budu hrát v Rudolfinu s Vojenským orchestrem České republiky, což se stalo taky úplnou náhodou. Někde na nějakém malinkém koncertíku v Klatovech na radnici mě slyšel náčelník generálního štábu, a tak jsem, nejspíš ta hra se mu zalíbila, že, že budeme hrát spolu kousek Chopinova koncertu f-moll, a potom 3. prosince pro organizaci SONS takový ten každoroční tradiční koncert, tak tam si ho dáme s orchestrem úplně celý, takže to jsou teďka dvě úplně úžasné velké události, které mě čekají, to bude ve Španělském sále.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy, Ráchel, od narození nevidíte, to znamená nevidíte na toho dirigenta, je to, když už člověk jednou jako nevidomý zahraje s nějakým orchestrem, může si být jistý, že s jakýmkoliv jiným orchestrem a dirigentem zahraje znovu takhle úspěšně, anebo je to součástí jakési vnitřní empatie, jak je člověk naladěn i na orchestr a i na toho člověka, který vlastně by vám měl dávat nástupy, jenom já nechápu, jak to funguje.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ale tak jak, jak moc je pravděpodobné, že zahraje úspěšně, to je jako když jdu do restaurace na nějaké skvělé jídlo, že jo, a pak ho zkusím to samý někde v jiný restauraci, tak ho třeba dělají trošku jinak, jo, že bych to asi tak jako třeba, třeba k tomuhle přirovnala. Já si myslím, že to je vždycky o té domluvě dirigenta s orchestrem. Už jsem zažila jeden koncert, kde orchestr byl takový jako, znáte tu zkratku KMČ.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ne.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Kdo má čas.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jo aha, takhle, hm.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
A bylo to moc krásné, ale třeba tak malinko byli rozvrklaní, jo, že nebyli přesně spolu a tak, ale víte co, tam jde o tu hudební sluchovou telepatii, jak my to mu říkáme taky, protože tam vlastně když člověk se zaposlouchá do hudby a navzájem se tak zagestikuluje, jo, a tak, tak by to mohlo jít. Já třeba v tom Rudolfinu jsem měla dirigenta poměrně blízko sebe a slyšela jsem a cítila jsem, jak občas, prostě jsem cítila podlahou ty vibrace, protože jak on třeba při fortissimu začal i nohama si do toho pomáhat a dupat, tak to mně třeba moc pomohlo, že mě to prostě nasměrovalo do té stejné nálady, a tak podobně, takže jde o v podstatě maximálně napjatej sluch, ale je to jako, jako zážitek emoční. Není to jako že si musím dávat pozor a teď prostě přesně zařezávat, jé, a teď abych něco nezkazila, je to prostě, že to samo vyplyne. A teď on na mě počká a já tam vplynu a je to krásný, je to ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vytvoříte hudbu.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Je to jako partnerství, no, prostě ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Klavíristka Ráchel Skleničková je dnes Hostem Radiožurnálu. Ještě se vrátíme za malou chvíli na Pražské jaro. Vy svoje otázky můžete psát na www.radiožurnál.cz.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Klavíristka Ráchel Skleničková studuje na pražské AMU, úspěšně rozvíjí její sólová kariéra, dnes je Hostem Radiožurnálu. Za malou chvíli bude pokračovat náš rozhovor, teď ale jedna aktuální zpráva z dopravy.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Na Radiožurnálu posloucháte rozhovor s klavíristkou Ráchel Skleničkovou. Já se ještě vrátím k tomu loňskému Pražskému jaru, kde jste hrála Beethovena. Pořád nechápu, když nevidíte, jakým způsobem můžete spolupracovat s tím dirigentem. Vy jste říkala, že cítíte ty vibrace, jak si podupává a tak dále, ale teď si představuju nějaký dlouhý lauf, který ten orchestr hraje bez vás, vy potřebujete do něj nastoupit a on vám vlastně, normálně by vám ukázal jako sólistovi.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Tak já se musím spoléhat na svou paměť, ten lauf si musím pamatovat předtím a když je to v tempu, tak se nic neděje, tak prostě orchestr jde první doba, druhá doba, třetí doba, čtvrtá doba, bum, a třeba teď jsem já. A normálně prostě udělám očekávanou věc v tu chvíli.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jo.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Na tomto místě. Nebo, a to je teda docela důležitý a jsem za to ráda, že to tak jde, že ten orchestr dá na toho sólistu, to znamená, když třeba tam máme ritardando předtím nebo naopak accelerando, to znamená zpomalení nebo zrychlení tempa, tak dirigent přizpůsobí orchestr podle mě, když jsem sólistka.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jasně.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Bylo by špatný nebo trošku horší, asi, asi by to potřebovalo víc jako zkoušek, větší cvičení, kdybych měla být jako klavír součást orchestru, to se děje například ve skladbách novodobých, novodobějších skladatelů, třeba Bohuslava Martinů, kde mají prostě orchestr, pro smyčcový orchestr a součástí toho smyčcového orchestru je i klavír, takže takhle to mají.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mě by zajímalo, jestli se tam mezi vámi a tím dirigentem, který, jak jste říkala, se snaží postavit hodně blízko vás, jestli se tam něco odehrává? Něco, co my nevidíme, něco, co probíhá dejme tomu v nějaké empatické rovině, kterou my vidící nemáme tak úplně dobře vybroušenou.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Určitě. To já myslím, že pociťuju mezi mnou a celým tím orchestrem, včetně dirigenta. Dirigent je tam jenom tak, jako je tam zprostředkovatelem vlastně hlavně pro nás, abychom se sešli správně, ale já se vlastně asi cítím, že se napojuju na celej orchestr. Já totiž jakoby ještě mám tu výhodu, že moje teta založila pěvecký sbor Gabriela, jsme takoví amatéři, nebo teda já ne, že jo, ale ty zpěváci jsou spíš ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A vy ho dirigujete.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
A já ho právě diriguju a jak to oni jsou všichni moji známí, takže já mám tu možnost, že se jako nebojím, odvážu se a už jsem několikrát to zkoušela prostě, měla si možnost vyzkoušet, jaké to je dirigovat, ale tam když na mě nejsou napojený, nekoukaj se na mě třeba, tak nemám šanci vůbec samozřejmě.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mě by zajímalo, v čem je to dobré pro orchestr třeba hrát s nevidící sólistkou? Co vám říkali muzikanti z těch orchestrů, co vám říkali ti dirigenti?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Že najednou ještě víc museli se spolehnout na sluch, protože oni občas slyší, ale když je to takový to řemeslo, nějaký jenom technický vybroušený noty virtuózní, který jedou prostě, takatakatakatakataka, prostě a teď to jede, ty laufy, že jo, a to, tak že už se nesoustředí na sluch, ale na zrak, jo, a teď se trefí bum, že jo, na sebe kouknou, ukážou, jo, i třeba ty hráči jednotliví a to, a říkali mi muzikanti, že teď teda jako nastoupil mnohem víc ten sluch a že to bylo najednou úplně jiný, ale já mám, jsem toho názoru, co jsem jako stačila vypozorovat i třeba při tom, s tím sborem nebo když jsem komorní nějaký věci hrála s komorním ansámblem, třeba jsme byli na, na konzervatoři jako ve triu, s flétnou a houslemi, a tam jsme byli všichni nevidomí, já si totiž myslím, že ten sluch je jako číslo jedna, že je nejdůležitější v tý hudbě, že i když se na sebe nekouknou a neukážou, tak by měli teoreticky se spolu jako naladit a nastoupit, a že, tak mě tak napadá jenom, jo, že by to mohlo být dobré cvičení pro komorní ansámbly nebo dua nebo tak, tak a teď si to pojďte zahrát, jestli to umíte zpaměti, že jo.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Prostě zavřete oči a hrajte.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
To místo si zahrát se zavřenýma očima, když se neumíte synchronizovat tady, tak a pojďte na to. A jako nevím, co by z toho, já to zkouším, protože třeba i učím a radím to svým žákům, žáčkům malým, mám jenom malý děti, že prostě se zavřou oči a dělá to divy. Najednou oni poslouchají ten zvuk, co z nich leze a víc ještě se soustředí na prsty, nečuměj jenom takhle na tu klávesnici možná, já nevím, jo, nevím přesně, co se tam děje.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já rozumím, kam tím míříte. Vy jste říkala, že musíte tu partituru umět zpaměti, to je jasné, jak vypadá písmo v Braillu, vím, ale notový zápis je prý problematický a orientace v něm je docela složitá. To jsem si přečetla, ale nevím čím.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Braillovo písmo, Braillův notopis je, jako kdybyste, já nevím, jak bych to popsala, jako byste šestnáctiboký hranol rozkreslili do 2D, jo, prostě musíte přesně vědět, jako kdo jde s kým dohromady, je to hrozně na paměť, když jsou třeba složitý takty, si přečtete kousek levé ruky, kousek pravé ruky, protože nevidomí to mají takhle jakoby za sebou, já to teda, proč to ukazuju, když mluvím do rozhlasu, mají to pod sebou.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Máme tady i webkamery, je to v pořádku.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Samozřejmě, ale to ty lidi do rozhlasu nepochytí, že vlastně jsou pod sebou ty noty, takže člověk vidí, co má znít společně, jo. Teďka vidí, tjáda, třeba tři tóny, akord, teďka ty noty někde mezi tím, zase tři tóny a tak, ale tohle to Braillův notopis neumožňuje, protože nejdřív je napsaný horizontálně jeden hlas, a jak to vyjde do toho řádku, tak to je druhej hlas, ten pokračuje na dalším řádku, teď je hlasová svora, ještě třetí hlas, tady je taktová čára uprostřed druhýho řádku, pak se pokračuje na další řádku a takhle se to, proto, proto o tom mluvím, že to je jak šestnáctiboký hranol. Je úžasný, že Američani teďka vynalezli nový systém, který už třeba, se kterým už třeba pracuje třeba počítačový program Line, tedy to je americký program, který umí překonvertovat noty černotiskový do Brailla, což je úžasný, ale je to v začátcích zatím, takže jako už to funguje nějak, ale teď to ještě synchronizovat s různými dalšími, aby to bylo co nejjednodušší, že. A ten umí to psát pod sebe, že máte jenom takt na tři řádky, ono je to daleko méně úsporné, je tam spousta volného místa na papíře, ale zase je to daleko čitelnější. Člověk může jet seshora dolů prstem. Už nemusí se rozkreslovat po řádcích, piplat se v tom.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak jsme se, tak jsme se podívali na partituru Ráchel Skleničkové, teď si poslechneme, jak zpívá.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak tahle zpívá dnešní Host Radiožurnálu Ráchel Skleničková. Tohle je z loňského koncertu Světlo pro Světlušku. Doprovázel vás Smyčcový kvartet Martiny Bačové, taky děti z Kühnova dětského sboru, nevidomé děti, které řídí manželé Tenglerovi, takže poměrně velký ansámbl. Kdo slyšel začátek našeho rozhovoru, musel pochopit, že to, co zpíváte, vůbec neodpovídá vašem temperamentu. Bylo to pro vás ...

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Já se teda necítím jako přesně jako ta nevidomá dívka, která tam prostě chudinka hraje.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No, no právě, já si říkám, jak moc to pro vás bylo těžké zazpívat to takhle hodnověrně vlastně.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
No tak to chtělo určitý odstup, oni mě o to prosili, trošku mě museli přemlouvat, se teda přiznám, ale ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jste jim řekla, nejsem žádná chudinka, já to zpívat nebudu.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano. No, že to hraje, nejde o mě, že bych byla vztahovačná, že si myslím, že tu nevidomou dívku a zpívám sama o sobě, to je jako, to ani by nešlo, to bych mohla říct si, že zpívám o další nevidomé, ale jde o to, že lidi, dnešní veřejnost, mám pocit, že nemá ráda takovuhle hru na sentimenty, jo, že dnešní doba je posunutá někde jinde, ale já jsem to brala jako úžasný symbol. Najednou mi došlo, že my nevidomí jsme se měli v minulosti hůř a teď je to daleko lepší, jak s odstupem se člověk může podívat do tý minulosti a že vlastně může bejt vděčnej za to, že to je dneska takhle jiný, takhle úplně jinak.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy jste tady trošičku se kroutila, když jsem to pustila nahlas ve studiu, a já jsem říkala, proč se, to vypadalo, jako kdyby se vám tam něco nelíbilo v té skladbě a mně to přišlo krásné.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Co myslíte?

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No teď při tom poslechu něco jste říkala, ty nádechy a teď jste tak jako, zdá se, že jste se svým výkonem nebyl úplně spokojená.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Jo, byla jsem příliš blízko mikrofonu. Ale jo, jako jsem se snažila do toho vžít, takže ty emoce tam byly, ale překvapilo mě, že když dozpívám a teď to je slyšet, určitě teď jsem slyšet nádherně, parádně do toho mikrofonu, takže to, že to bylo takhle zblízka, tak to mě trošku překvapilo. Ale to je detail samozřejmě, tak jsem ráda, že se to lidem líbilo. Myslím, že ohlasy byly celkem jako fajn, že to bylo dobrý.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já jsem byla nadšená. Řekněte mi, co z těch mimohudebních věcí ovlivňuje ještě vaše vnímání hudby? To, že člověk ...

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Mimohudebních?

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Hm, hm.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
No, tak záleží na tom, jestli mám převést nějakou představu do hudby, jestli myslíte třeba, že mám teďka, jako aby to znělo jako zurčící potůček a teď aby, aby to znělo jako ptáčkové, kteří zpívají v lese, anebo já nevím, něco.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Přesně na tohle se ptám.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Anebo myslíte vrzání bodců violoncellistů, když hrajou, jakože tyhle mimohudební, který tam dojdou?

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ne, ne, ne, ne, já se ptám na to první.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Tak samozřejmě já si velmi pomáhám mimohudebními příběhy, mám celé příběhy u skladeb.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mě by ale zajímalo, když přece jenom člověk některé věci jako od narození nevidomý prostě nikdy neviděl, neumí si je představit, tak jak tohle dělá?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Tak, nevím, mám pocit, že mám vrozenou jako velkou představivost těch dalších smyslů, anebo nějakou, já asi mám 3D hmatovou jakousi představu, takže i když třeba řeknete tam v dáli za obzorem, tak si něco představím, protože můžu slyšet něco zdálky třeba nebo tak, takže si představím hmatosluchem, nevím čím, takovou zvláštní, některý psychologové tvrdí, že to může být i vizuální jakoby, taková náhražka vizuální představy, samozřejmě zrakem to není, ale je to prostě, jako představuju si a snažím se co nejvíc, protože v té hudbě fantazie velmi pomáhá.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ráchel Skleničková, klavíristka, je dnes Hostem Radiožurnálu. Náš rozhovor bude pokračovat po zprávách.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Host Lucie Výborné by tady mohl být až do večera, mohl by zpívat, mohl by hovořit, mohla by hrát na klavír, koncertní klavíristka Ráchel Skleničková je dnes hostem. Ptáte se na všechno možné, třeba na aplikaci Relaxuj potmě, jak vlastně vývojáři tvořili hudbu? Tady jsou komplimenty, jsou tady otázky, jestli Ráchel neuvažuje o vydání sólového alba. Můj host bude odpovídat v následující půlhodině i na vaše otázky.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Píseň Say Something si můžete v klidu doposlouchat na sobotním koncertu Světlo pro Světlušku, protože tam vám jí zazpívá dnešní Host Radiožurnálu, klavíristka Ráchel Skleničková. A bude jí zpívat se zpěvačkou Lenny. To by mě zajímalo, jak to máte rozdělené? Dvě klavíristky, dvě zpěvačky a jedna nádherná píseň. Škoda, že jste na to jeviště té pražské Křižovatky nevejdou dva klavíry nebo alespoň dvoje klávesy.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Tak nejspíš tam budou jenom jedny klávesy, bude hrát Lenny, já budu zpívat druhý hlas s ní a budu mít tam pár sólových míst, vždycky polovinu sloky.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak dlouho se na takový koncert trénuje takováhle píseň?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Tak zrovna tuhle píseň teda jsem trénovala tři dny sotva, protože to na mě spadlo jak blesk z čistého nebe, v pátek mi zavolal, zavolali, že jeden zpěvák prostě vypadl, najednou ze zdravotních důvodů nemoh, takže, ty jo, to bylo, takže taková nešťastná, nešťastná zpráva, protože já ho znám, ale šťastná v tom, že najednou budu zpívat s Lenny, wow, to je ta zpěvačka, kterou obdivuju, no to snad není možný prostě, ó, jaká čest. A včera jsme měli zkoušku první, v pátek budeme mít další, no a pak pudeme na to už.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No a jaké to je zpívat s Lenny? Dobrý?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ona je velmi milá žena, ona je strašně fajn.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já když moderuju Světlo pro Světlušku, tak pro mě je to něco úplně jiného než jakékoli jiné přímé přenosy v televizi. S Českými lvy a jinými taškařicemi se to nedá vůbec srovnat, jak to máte vy s tímhle koncertem? Vystupujete na něm opakovaně.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
No, pořád, stále. A oni si mě tam drží jako inventář už.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já myslím, že takhle to není.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Je to nádhera. Je to nádhera, je to vlastně způsob, jak poděkovat Světlušce a dostat od ní peníze na rotopedy a na braillský řádky a na novej notebook. Týden poté, co mi ukradli notebook, tak hned novej note..., prostě a tak dále. A ještě jim poděkovat tímto stylem, jakože stanout na pódiu vedle Tomáše Kluse, no tak to je prostě naprostá nádhera, no.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy už jste stála na pódiu vedle leckoho, s významnými hudebními tělesy, se známými, světoznámými dirigenty, s českými interprety, pořád mám pocit, že to pro vás jako je něco jako malý zázrak, jakože se to právě děje, máte to tak?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Já vím, že prostě člověk, já když bych k tomu nepřistupovala s pokorou a s tím úžasem, jako kdyby to bylo poprvé, řekněme, nebo něco, tak pro mě by to ztratilo to kouzlo, by to asi zešedlo za chvíli, takže třeba já jsem ráda, že nejsem taková ta úplná celebrita, jakože by si podávali dveře novináři a já nevím co, a autogramy, osmdesát autogramů za den a já nevím, to bych snad ani nechtěla takováhle celebrita bejt. Jsem teď, kdyby to třeba takhle nějak zůstalo, tak by to úplně nejlepší, si myslím.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy jste na Světle pro Světlušku v roce 2015 hrála taky písničku Fair Play s Meky Žbirkou.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tam si myslím, že jste ho doprovodila.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano, na klavír.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A to setkání vyvrcholilo takovým pro mě nečekaným, ale hrozně hezkým stylem. I když Miro Žbirka vlastně o tom nikdy nechtěl mluvit, ale vy můžete, ne?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
No, tam se událo víc událostí. Jednak mě pozval do Bratislavy, v lednu následujícího roku jsem ho doprovázela tuto píseň v pořadu Krištáľové krídla, to bylo nějakýho 24. ledna nebo takhle nějaký datum, prostě na konci ledna, a on mi ještě daroval klávesy. A ty klávesy, které mi daroval, tak ty vlastně tam budou v sobotu na tom jevišti. To budou ony, to bude Nord.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak my si je teď poslechneme.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak takhle zahrál dnešní Host Radiožurnálu Ráchel Skleničková, klavíristka, s Meky Žbirkou na koncertě Světlo pro Světlušku v roce 2015. Krásný klavír, jen tak mimochodem. Vy studujete u profesorů Ivana Klánského a Františka Malého.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Takže by se dalo říci, že prožíváte semestry po boku velkých osobností v oboru klavír.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jakým způsobem vás mají tihle dva chlapi rozdělenou, když to řeknu tak, jak mi to přijde nejjednodušší?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Hudebně. Velmi hudebně, jenom hudebně. Pan Malý, protože se se mnou setkává hodně pravidelně, tak my vždycky řešíme noty, hudební, tu skladbu, vždycky ty linky, tu architekturu, kde je jaká pomlka, kde je jaká dynamika, a on, je úžasné, že má tu trpělivost se mnou to sdílet a pomáhat mi trošku urychlit ten, to čtení, to studium tý skladby z těch not. A předává mi takovou velice kulantní, jak bych řekla, noblesní estetiku hraní, akurátní, a pan Klánský naproti tomu potom se mnou dělá tu interpretaci, kde se jak cítit, jak vybudit fantazii, kde ještě třeba potlačit nějaký vnitřní protihlas, kterej je tam třeba moc, nebo kde naopak ho vytáhnout, jaký tempo zvolit a jaký fígle při cvičení, a to je taková ta nadstavba ještě nad to, a to je taky prostě úžasný zážitek, protože on prostě foukne a kouzlem z toho udělá tu hudbu a on má veliký dar třemi větami uhodit hřebíček na hlavičku a ještě poradit, jak to udělat a hned to jde prostě. Když ho poslechnu, tak to jsou prostě potom závratné zážitky, najednou se to změní, to zní úplně jinak, jo, prostě já tam přijdu tak jako ucumlaný ď, ď, ď, a on mi řekne, no, to musíš takhle a tady vesele a odrážej třetí doby a bla bla, něco takhle řekne.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A už to hraje.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
A najednou prostě se to tak změní úplně, úplně jinak.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Hm. Vy jste řekla, že profesor František Malý vám pomáhá, aby to tempo bylo rychlejší vlastně při tom učení té notové partitury a tak dále.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano, protože mi toho hodně řekne, co vidí hned, jo, obloučky, artikulaci a tak.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No, já, já směřuju k tomu, že ten náš svět neustále zrychluje a že to musí být pro vás hrozně těžké vlastně být ve světě a vy jste mladá, dynamická, možná třeba, já nevím, jestli jste trpělivá nebo netrpělivá, ale že tohle musí být pro vás těžké, že ten svět prostě má strašlivé tempo.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
V té hudbě mi to ani tak nepřijde, tam si můžu zvolit trošku svoje tempo, anebo teda cvičit dýl, když chci něco si nastudovat pomaleji, tak cvičit dýl nebo dřív, s předstihem začít, nebo tak něco, ale v těch dalších věcech se mi to příčí, no, rychle na tramvaj, rychle na autobus, teď musím přeběhnout tohle a jé, máma ještě, já ještě musím stihnout nakoupit, jo, a moje maminka, ona je skvělá prostě, ona, já jí vděčím za všechno téměř, co umím a tohle, ale někdy je přesně takhle zrychlená zbytečně, ale tak teď už taky se začíná házet do pohody, je to příjemný.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A můžete jí, můžete jí vy, můžete jí vy třeba vybrzdit? Říkat mami ...

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Jo, můžu.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mami, uklidni se.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Někdy jo.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Klavíristka Ráchel Skleničková je dnes Hostem Radiožurnálu. O finštině budeme mluvit za malý okamžik. Teď se podíváme aktuálně ještě na silnice.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ráchel Skleničková je klavíristka, úspěšně se rozvíjí její sólová kariéra, mluvili jsme o studiu i o koncertech třeba v Rudolfinu, pojďme mluvit o vašem studiu finštiny. To je pro mě něco nepochopitelného. Jen tak mimochodem, malý test, můžu?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak se řekne kulatý pracovní stůl?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
/Nesrozumitelné/.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No, tak to já, tohle já třeba nikdy neřeknu. Můžete mi říct, proč se vám zalíbila řeč, která vlastně se zbytkem evropských jazyků nemá skutečně, kromě maďarštiny, vůbec nic společného?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
To je na dýl. My jsme měli na povinnou četbu si vybrat z knížek a já jsem si vybrala Miku Waltariho Egypťan Sinuhet, /nesrozumitelné/, mimochodem, to je prostě ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No, mimochodem v tom Braillu to musí být ještě tlustší kniha než normálně.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ono to nebylo v Braillu, já jsem to dostala jako ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To si nesete v batohu?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ne, audioknihu.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Audioknihu, tak to je lehčí potom.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ale stejně to bylo tehdy ještě na 26 kazetách, ještě to neměli všechno převedený na CD, protože to bylo, když mi bylo 15, takže 2007. No a pak jsem začala pátrat, co, kdo to teda je, protože jsme měli na to, že jo, napsat životopis autora, tak zjistila jsem, jsem si říkala, to bude nějakej Portugalec nebo Američan nebo něco, a vono houby, Fin. A teď jsem četla ty, ty jména těch knížek a přišlo mi to tak nádherný jako, tak exotický, prostě mi to připomnělo něco mezi Pánem prstenů a takovejma těma starejma ságama, úplně jako zaklínadlo, to byla láska na první poslech, tak jsem, takže moje první slova, který jsem uměla, byla jedna, dva, tři, čtyři, plavovláska, nikdy, zítra, jo, /nesrozumitelné/, už nikdy nebude zítra, a tak dál. A bylo to něco nádhernýho a prostě už jsem jela ve víru, jo, a ještě mě v tom podpořili rodiče, teda hlavně máma, která mi přepisovala prostě písmenko po písmenku do elektronický podoby finštinu pro samouky.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No, tak to je maminka skutečně obětavá. Mě by zajímalo ...

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
To jo.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mně finština zní tak jako sekaný jazyk, jo, jako kdyby tam prostě, oni umí, že jo, odkrajovat ta slova jednotlivá.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
To jo.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Umí být i hezká? Můžete třeba říct něco tak jako, co mě přesvědčí o tom, že ta finština je krásná?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Tak třeba, /nesrozumitelné/.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A to bylo?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Tvé oči jsou krásné.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To je ...

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ale voni to můžou říct krásně a taky blbě, že jo, nebo odsekávaně, jo. Když přijdete na sever, jo, tak oni se můžou představit, /nesrozumitelné/, jo, jmenuji se Juse Altonen, jsem ze severu. A pak přijedete na jih a /nesrozumitelné/, jsem Juse Altonen, jsem z Helsinek. Maj úplně jakoby jinej, zpívanej ten dialekt, takovej jako rozkecanější, krásně prostě jako protahujou ty hlásky, krásně.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak se může, Ráchel, jak se může, Ráchel, zamilovat člověk do země, kterou nikdy neviděl?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
No tak ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Přes, přes jazyk nebo ...

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
To byl ten jazyk asi a hudba potom. Já jsem samozřejmě začala poslouchat skupinu Värttinä, jo, to je prostě, kdo chce trošku ochutnat finský folklor, tak vřele doporučuju Värttinä, Värttinä, to znamená vřeteno mimochodem ve starofinštině prej.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A umíte si představit tu krajinu? Nebo vnímáte jí nějak, když tam jste?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano. Byla jsem v Helsinkách, byla jsem na Suomenlinně, moc ještě v přírodě jsem neměla možnost bejt, to doufám, že zažiju teďka v listopadu, pojedu na festival Jeana Sibelia do Turku 16., ale prostě doufám, že taky zažiju tu přírodu, ale ty lidi, jaký tam jsou a ty městský památky. Byli jsme v tý velký katedrále, jak v tý lutheránský, tak v tý pravoslavný tam vedle, a to bylo něco nádhernýho samozřejmě, takže spíš jsem vnímala zatím ty lidi a tu atmosféru a u moře taky jsem byla.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Když mluvíte o té katedrále, vy jste věřící.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Ano.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Cítíte v hudbě boží přítomnost?

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Určitě. Jestli se chci naladit na Boha, tak hudba je jedním z nejlepších prostředků. A pevně věřím, i když spousta lidí se mnou, hlavně těch skeptiků a nevěřících, ti mi snad, doufám, prominou a odpustí, ale já si myslím, že oni ho ucítí, i když ho tak nenazvou, i když ho tak nebudou označovat, tak ho ucítí skrz třeba přírodu, hudbu, že ho prostě cítí lidi. Jsem strašně ráda, že ho tou hudbou takhle můžu jako na něj lidi ladit a dávat je, jim poznat ten, ten pocit, kterej já mám, třeba i když se modlím a tak, prostě s Bohem.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jsou nějací skladatelé, kteří jsou více božští a méně božští? Třeba uslyším to u někoho spíš a u někoho méně? Nebo jak to máte vy osobně? Takhle, pojďme na to.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
No, tak Bůh je mnohotvárný, on umí bejt i v heavy metalu, když na to přijde.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Tak tam jsem ho nikdy neslyšela. Irena píše: "Dobrý den, žádný dopis nemám, jen nádherná energie na rozdávání, což se děje, veliké díky." Jana ...

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Taky děkuju.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jana píše, ne, Petra Polná píše: "Chtěla bych se zeptat, zda Ráchel zrak chybí, když je nevidomá od narození?"

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Jé, to je otázka teda.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To je těžká otázka.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Velmi těžká, protože mě jako, v běžným životě mi skoro vůbec nikdy nechybí, ale samozřejmě jsou někdy, toužím po tom vidět, jaký to je. Kdybych měla třeba možnost desetiminutovou demoverzi, jako jaký to vůbec je, co ty lidi jako vnímají a jak, někdy samozřejmě bych si to i přála, zejména v těch sportovních aktivitách, když nemám s kým si vyjet na kolo, tam prostě musím někdy s někým, tak si říkám, ty vole, kdybych viděla, tak už jsem na kole a už se proháním tady po tom lese. Jako občas to člověk jako pocítí a někdy víc, někdy míň. Já myslím, že v tý pubertě, kolem tý puberty jsem to cejtila nejvíc, ale teď už začínám se smiřovat a je to, je to v pohodě, je to dobrý, no.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jsou tady i otázky, podle čeho si vlastně vybírá Ráchel partnera, jestli to musí být taky hudebník? To už jsou otázky na tělo, možná Honza se hlásí do konkurzu, nevím.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Jo, já teďka mám nevidomého přítele Jakuba Blažka, on je skvělej hudebník, ale my se známe už asi od jeho 11 let, do bude nějakejch 9 let nebo snad ještě víc, a my si strašně rozumíme v té kreativitě a von, máme to tak krásně obrácený. Já mám jazyky jako koníček a on to chce studovat jako profesi, nederlandistiku, jo, tlumočnictví, překladatelství, a hraje nádherně na foukací harmoniku. Jako neznám lepšího foukačkáře, ale to se prostě naučil jako samouk, tady nikdo to takhle na takovýhle úrovni vysoký to neučí. A takže on má hudbu jako koníčka a já to mám jako profesi, takže se nádherně doplňujeme a já si myslím, že si vybírám partnera hlavně podle toho porozumění v těch, v tom charakteru, vztazích, jak to co spolu prožíváme, když spolu jsme a tak.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ráchel Skleničková, klavíristka, byla Hostem Radiožurnálu. Děkuju za otevřenost, za vaší nádhernou energii a těším se v sobotu na koncertě Světlo pro Světlušku.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Já taky.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Lucie Výborná od mikrofonu přeje pěkný den, ať se vám dnes daří.

Ráchel SKLENIČKOVÁ, klavíristka:
Na shledanou.