Rozhovor s filumenistou Miloslavem Kubišem
ČRo Dvojka
-
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Příjemné nedělní ráno, milí posluchači. Mým dnešním hostem je filumenista pan Miloslav Kubiš. Dobré ráno.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Dobré ráno i posluchačům rádia.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Asi většina posluchačů zná výraz filatelista, tedy sběratel známek, a já si nejsem úplně jistá, zda posluchači vědí, kdo to je filumenista, čím se zabývají filumenisté?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Filumenisté, stejně jako filatelisté, jsou sběratelé. Filatelisté sbírají známky a filumenisté sbírají zápalkové nálepky. Dřív měly takový netradiční název podle anglické leibel, leibelisté, ale filumenisté je takový zažitější výraz. Tak jak bych řekl obecně sběratelé zápalkových nálepek a nejen jich, protože sběratelé jsou například i kubifaxisté, což jsou sběratelé celých krabiček se sirkami i s nálepkami, pak máte sběratelé, kteří sbírají třeba stojánky na zápalky, prostě vše, co souvisí se zápalkami.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Krabička sirek nebo zápalek, to je taková docela obyčejná věc, kterou považujeme za věc docela všední, co je všude dostupné, ale on je to poměrně skvělý a nedávný vynález. Je to 180 let, co se u nás začaly sirky, tehdy sirky, dneska zápalky vyrábět.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano, bylo to roku 1839 a bylo to v městě Sušici. V tom roce získal pan Adalbrecht Scheinost patent na výrobu zápalek a od toho data se datuje vývoj sirkařství u nás. Takže od té doby datujeme sirkařství, které už je bohužel nostalgií u nás.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Bohužel v Sušici už 10 let zápalky nevyrábějí, nicméně my jsme byli téměř jedna z prvních zemí, kde se začaly zápalky vyrábět.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano, málokdo ví, že v době největšího rozmachu u nás bylo na 115 sirkáren jenom v Čechách. A jestli mohu zmínit jednu zajímavost, už skoro nikdo asi neví, že sirkárna byla i v Brně. Bylo to v místě bývalé cihelny, teď je tam škola na Úvoze, kde sirkář pan Viliam Suda vyráběl zápalky.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Ale k nám ten patent těch sirek přišel z Vídně.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Je to taková docela romantická událost nebo romantická historie. Vy kolem toho víte jistě víc.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano, určitě myslíte jak Vojtěch Scheinost jako truhlářský učeň na své pouti došel až do Vídně, kde se zaměstnal u lékárníka Rehmera, který vyráběl zápalky. Výroba směsí na výrobu zápalek se velice střežila, znali ji vlastně jenom nejbližší členové rodiny a u toho pana Rehmera pracovala pomocnice paní z Lipníku, kde jak tušíte vznikla láska mezi panem Scheinostem a paní Urbancovou a posléze se spolu odstěhovali do Sušice, kde založili výrobu zápalek.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
On ten truhlářský tovaryš s těma sirkama má cosi společného, protože vyráběl původně ty dřívka, že jo.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano, vyráběl dřívka a ještě zmíním takovou zajímavost. Samozřejmě ty dřívka se poté vyráběly automaticky, ale výroba krbových zápalek, ty možná znáte, to jsou nejdelší zápalky, které se vyráběly, tak až dokonce se vyráběly ručně, na to nebyl nikdy žádný stroj, to znamená, že i v Sušici, která byla plně automatizována, byl starší pán, který stále vyráběl ručně dřívka na krbové zápalky. Takže pokud budete mít doma krbové zápalky, tak si uvědomte, že je to poctivá ruční práce.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
V současné době velmi drahá.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
I první zápalky měly už také nějaký obal a nálepky, když už jsme u toho sběratelství nálepek?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Zápalky sloužily k podpalování ohně, ale aby se nějakým způsobem prodej zápalek, co nejvíc, vlastně byla na ně reklama, tak jak říkáte, snažili se udělat barevné obaly, barevné nálepky. Ty první nálepky byly jenom tištěné obrázky nějakým razítkem na původní dřevěná pouzdra. Posléze někdy kolem roku 1900 až 1904 tyto nálepky už byly ručně malovaná výtvarná díla, kde hojně se používaly na export. Myslím, že mohu zmínit například Austria série, která byla ručně zlacená, lakované nálepky, jedny z nejkrásnějších, které vlastně filumenie zná nebo které sběratelé sbírají.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Jsou i různé typy a velikosti? Už jste zmínil krbové zápalky, my známe takové ty malé, ale i v nich je určitý rozdíl, když si prohlídneme krabičky.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Nejvýrazněji je to vidět u takzvaných vývozních exportních nálepek, kde když sběratel porovná nálepky se stejným motivem, pokaždý se to liší jiným počtem zápalek. Ty mohou být například, já nevím od 24 kusů až do 60 kusů. To jsou vlastně klasické zápalky. Pak u nás se prodávaly takzvané domácnostní, které byly o něco delší, sloužily k zapalování kamen, lamp, tady těch věcí. Pak existují jupiterky, to jsou nám známé lámací sirky, kde ty první se u nás prodávaly už od roku 1923 a byly na nich tedy hojné reklamy takzvané první republiky. Potom u nás v roku 82 začala výroba takzvaných přířezů, to byly kartonové krabičky, které se skládaly dohromady, taková skládačka. Sice jela dohromady výroba dřevěných obalů na zápalky, ale už od toho roku 82 byly přířezy, které postupně převažovaly až nakonec se vyráběly už jenom plně automaticky tady ty přířezy.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Když už jste mluvil o těch nálepkách, tak můžeme vyčíst kolik tam vlastně bylo těch zápalek uvnitř v té krabičce, co ještě jiného se dá z takové nálepky vyčíst?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
No, z takové nálepky se dá vyčíst jednak země původu, kde bylo psané například Made in Czechoslovakia nebo v dřívějších dobách tam byly takzvané značky, například značka B.F. znamenal Bedřich Fürst a byly to Sušice, nebo K.S. to byl Lipník. Jestli teda ještě můžu zmínit, tak později v protektorátní republice Němci tyto nálepky sjednotili, kde byl jeden jediný motiv pro celý protektorát a sirkárny byly rozlišovány jenom číslem, to znamená všechny sirkárny v protektorátu měly svoje číslo a vydávaly jeden jednotný motiv.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
U filatelistů existuje taková cenná známka Modrý Mauricius, existuje i u sběratelů zápalek něco takového jako je Modrý Mauricius?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Myslím, že bych mohl zmínit exportní nálepku katalogové číslo 921. Pokud vím, ta je jedna jediná v naší republice. Je to nálepka s označením PEN. Nálepky například od roku 1945 do roku 1992 bylo katalogově vydáno 8010 nálepek, řada nesběratelů si myslí, že nálepky z roku třeba 1960 mají neuvěřitelnou hodnotu, bohužel nemají. Tehdy stačilo odevzdat pár kilo sběru a dostala jste plnou obálku nálepek, ty nálepky měly statisícové náklady. Z těch 8010 nálepek, pokud se bavíme o finanční hodnotě, má zhruba 200 nálepek a opravdu sběratelských pár desítek kusů, ale nic to neubírá vlastně na hodnotě té nálepky, která se někdy nedá ani měřit penězi, protože ta sbírka těch nálepek je po někom, který to s láskou sbíral, je po někom, koho jsme měli rádi, je to vlastně kus nějaké historie někoho, který vášnivě sbíral ty nálepky. To znamená nejde o to třeba ty nálepky prodat, ale nechat si to třeba jako nějakou vzpomínku.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Co je vůbec na sběratelství tak pozoruhodného, že plno lidí sbírá cokoliv, dá se sbírat ledacos.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano, dá se sbírat ledacos, ale sběratelství a nejenom filumenie nebo sbírání zápalkových nálepek za prvé, sdružuje lidi stejných zájmů. Za druhé, člověk, který nesbíral, asi těžko pochopí tu radost z toho, pokud se vám podaří sehnat nějakou nálepku nebo prostě máte něco, čím ostatní vám projeví nějakou úctu, že jste sehnala něco, co třeba oni nemají nebo neznají, máte něco navíc, dáte to někomu jinýmu, ten vám dá zas prostě něco výměnný obchod. Máte možnost se s těmito lidmi setkávat.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Takže jde daleko víc i to i vzájemné setkávání a poznávání skrze třeba kraje, republiku, z druhého koutu země, kdo má podobný zájem?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano, a ještě teda zmíním jedenu věc. Sběratelé, aby nemuseli složitě psát někomu jinému, co mu chybí, tak existují takzvané katalogy. Každá nálepka zápalková, která se sbírá, má své katalogové číslo, to znamená pokud vám chybí nálepky, tak napíšete jenom řadu čísel jako šifru a pošlete to na druhou stranu republiky a ten sběratel vidí čísla a podle katalogu přesně ví jaké nálepky vám chybí, což dost zjednoduší vzájemnou komunikaci na výměnu.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Vy také sbíráte plakáty o výstavách zápalkových nálepek kromě teda toho, že jste sbíral ty nálepky sám, tak teď jste se začal zabývat zase historií tady těchto výstav.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano, já jsem zápalkové nálepky sbíral sice nenápadně, ale postupně vám začnou přibývat albumy. Pokud se dostanete, já nevím, ve dvou pokojovém bytě na číslo 115 albumů, opravdu už to není kam dávat, to znamená nastane takzvaná redukce třeba sbírky, necháte si, co je vám nejmilejší. A zaujala mě asi před 15 lety jedna věc, sběratelé mají touhu se pochlubit a představit to, co sbírají, protože v květnu 1953 v Sušici byla první výstava zápalkových nálepek na našem území. Roku 54 v Praze byla první celostní. K těmto událostem nebo výstavám byly vydávány plakáty, byly pozvánky a v neposlední řadě byly vydány i pamětní aršíky, které nějakým způsobem připomínaly tyto výstavy. Na tyto pamětní aršíky je katalog, který je chronologicky sestavený podle let. To sbírá celkem dost sběratelů, ale mě zaujala jedna věc, že pokud řekneme a, musíme říct b. Pokud máme pamětní aršík, tak k tomu pamětnímu aršíku se váže pozvánka i plakát, tak jsem se rozhodl, že to začnu sbírat. Dlouhá léta jsem byl k pospěchu, představte si plakát, který vylepíte před 60 lety a zkuste ho sehnat. Jenomže na to právě musíte jít trošku jiným způsobem. Plakát, který vylepíte, samozřejmě nezískáte, ale i v tehdejší době ti vystavovatelé chtěli, aby tam přišlo co nejvíce lidí, tak ten plakát složili a rozeslali ho největším klubům té doby, tak si musíte zjistit, které to byly kluby, kdo byl jejich předseda, kde by to asi mohlo být a tímhle způsobem jsem získal na 130 plakátů těchto výstav. A potom pokračujete dál, no, ale kdo to vystavoval? Vystavovaly to kluby sběratelů a ta jejich historie je taky zajímavá, takže si půjčuju kroniky, diplomy sbírám, průkazy těch klubů.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
To znamená, když někdo objeví někde na půdě nějakou starou sbírku čehokoliv, tak by to neměl rovnou vyhazovat, ale zjistit, že se o to někdo třeba i zajímá, protože z toho lze vyčíst docela zajímavou historii.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Ano.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
A tím je dnes pan Miloslav Kubiš, který se ve svém volném čase věnuje filumenii, tedy sběratelství zápalkových nálepek a celé té historii, nicméně váš život se neodvíjí jenom v oblasti sběratelství, svým způsobem jste dostal do vínku i docela náročný osud, vaše manželka trpěla neurofibromatózou a teď i touto nemocí trpí vaše dcera. Co taková chronická nemoc v rodině pro tu rodinu znamená?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
No, hlavně taková nemoc, řekl bych poměrně vzácná nemoc, je to označení té nemoci je NF2. Já jenom tak o upřesnění, jedná se o nádorové onemocnění nezhoubné nádory, ale bohužel ten druhý typ je typ nádoru, který vám rostou uvnitř těla. Ony nemusí být velké, ony nemusí být zhoubné, ale uvnitř těla ten nádor roste, potřebuje místo. Pokud roste na místě, kde vás můžou ohrožovat, tak následují operace, to je zatím jediná možná léčba těchto nádorů, prostě hlídat, operovat. Jde o to, že pokud u člověka zjistí tady tuto nemoc, tak ze začátku bych řekl žádné velké nároky na to nejsou nebo nějaké ty problémy. Ta nemoc se projevuje hlavně, ty nádory napadají sluchové nervy, to znamená takový člověk má tinnitus pískání v uších, posléze velice rychle přijde o sluch, což je sice omezující, ale není to úplně to nejhorší. Ta nemoc má u každého jiný průběh, jsme každý jiný, nejsme všichni stejní. Takže ta nemoc paralyzuje posléze oční nervy a v poslední fázi zaútočí na míchu a ten člověk je vlastně schránka ve schránce, kdy se přestane pohybovat, mluvit i slyšet.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
To znamená, že členové rodiny se musí učit nějakým způsobem postupně měnit komunikaci s tím člověkem, aby nezůstal úplně izolován, protože přemýšlení zůstává.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Máte pravdu, u neslyšícího člověka ta komunikace je v uvozovkách poměrně jednoduchá, takový člověk se naučí poměrně rychle odezírat. Komunikace znakovou řečí je trošku složitější, ta potřebuje znalost té znakové řeči jak toho, kdo neslyší, tak toho, kdo s ním chce komunikovat. Já, jestli můžu zmínit, znakovou řeč úplně neovládám, ale poměrně rychle komunikuju s prstovou abecedou. Další věc je dodržovat základní podmínky komunikace s neslyšícím, to znamená pokud s ním komunikuji, nesmíte stát ve světle v okně, ona na vás musí vidět, musíte mluvit pomalu a neměnit téma. A potom, pokud takový člověk jde k lékaři na kontrole, tak trošku s citem komunikovat mezi postiženým a lékařem. Nechci se nějak dotknout lékařů, ale oni si hodně usnadňují tím, že komunikují s doprovodem a nekomunikují s dospělým člověkem, který jenom neslyší, to znamená snažit se navázat větší komunikaci mezi postiženým člověkem a tím lékařem. Potom samozřejmě takový člověk, který se stará o postiženého, je to nejenom časově, ale i psychicky náročný. To vlastně byl takový hnací motor pro to, že jsem sbíral ty zápalkové nálepky, to je vlastně takový svět ve světě, takový únik, si člověk u toho odpočine, odreaguje, prostě vypnete a máte úplně jiný myšlenky.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Ten, kdo pečuje, musí se starat i sám o sebe.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Abyste mohla někomu pomoc, musíte sama to celé zvládat. Výhodou je, když ta rodina je větší a semkne se, protože člověk může být sebesilnější, ale jsou okamžiky, kdy to opravdu třeba nezvládne. Každý má své hranice a někdy je toho opravdu dost, proto je potřeba, aby ho někdo jakoby zastoupil, aby ten člověk si odpočinul. K tomu nám sloužily takzvané pobyty, manželka byla členkou sdružení LORM, což je sdružení pro postižené zrakově a sluchově, je to kombinované postižení.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Myslím si, že o třeba nevidomých nebo jenom sluchově postižených už nějaké povědomí máme, ale zřejmě lidé, kteří jsou takto kombinovaně postižení ve společnosti obecně nejsou příliš známí.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Pokud je člověk nevidomý, tak ho poznáte celkem jednoduše, má bílou hůl. Pokud má člověk kombinované postižení, tak tu hůl má červenobílou, proto vlastně ten LORM je sdružení červenobílé hole. S takovým člověk, pokud mu chcete pomoci například přejít přes cestu, je potřeba pomalá komunikace, nemůžete takového člověka vzít a táhnout ho přes cestu. Musíte k němu přijít, lehce se ho dotknout, navázat komunikaci, prostě snažit se s ním domluvit, jestli ten člověk opravdu chce pomoci, někdy ten člověk nepotřebuje nebo nechce pomoci, ale v návalu nějakého soucitu se mu snažíte pomoc.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Já se ještě vrátím k vašemu sběratelství, protože vy to hodně kombinujete a pořádáte i přednášky právě pro lidi ze sdružení LROM a mě překvapuje jakým způsobem lze konat přednášku pro lidi se zrakově a sluchovým postižením?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Poslední takovou větší přednášku jsem dělal s Unií neslyšících v Brně, kde pomáhala překladatelka. Taková přednáška nemůže být dlouhá. To máte přednášku jak pro postižené lidi, tak například ve škole jsem dělal přednášku. Ta přednáška musí být rozdělena do několika etap a musí být hodně proložená pomůckami, to znamená mám tam zápalky různých velikostí, mám tam nálepky. Dost se mi osvědčila taková metoda, kdy pokud ti posluchači opravdu ne, že by se nudili, ale už je to dlouho, tak změním téma, otočím to, zeptám se já sbírám zápalkové nálepky a co jste sbírali vy, co sbíráte? To je vděčný téma. Neexistuje člověk, který by v životě nikdy nic nesbíral, každý se s tím buď setkal a nebo nějak k tomu sběratelství i v mládí jako malý, jestli sbíral ubrousky, nebo jestli sbíral žvýkačky. Jednou mě překvapil jeden malý chlapec osmiletý u dcery ve škole, který už třetí rok každé ráno v 7 hodin si píše jaké je počasí.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
A v dnešním nedělním ránu je mým hostem pan Miloslav Kubiš. Vaše aktivity jsou velmi široké, ještě bych se ráda zmínila o tom, že jste taky trenér a rozhodčí atletiky. Jak je na tom naše pohybová kultura u dětí?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Samozřejmě není na dobré úrovni. V době, kdy jsem trénoval s mým zesnulým přítelem panem Petrem Bendou přípravku bych řekl atletickou, bylo to na Rosničce, což je hřiště Sokol Žabovřesky pod lesem. Je to hřiště, které nemá přesně atletické rozměry, ale je uprostřed stromů, je to příroda, les, a tam ty děti ve věku 6 až 15 let dělaly všechno, běhaly, skákaly, byla to taková přípravka pro ně. Sport patří k základnímu vzdělání podle mě. Pohybová aktivita stejně tak jak chcete, aby měly hudební vzdělání, stejně tak by měly mít sportovní vzdělání. Takové děti, pokud někdy něco dělaly a sportovaly, naučí se vlastnosti, které jsou pro ně důležité pro celý život, naučí se houževnatost, vytrvalost, tréninky jim dají nějaký řád, že ty děti, že v určitej čas by měly být na daném místě. Jsou to vlastně takové věci, které člověku usnadní život, protože pokud nedělaly žádný sport, který by je nějakým způsobem formoval, tak mají problémy v následujícím životě, co se týká nějaké houževnatosti a vytrvalosti. Já v současné době se věnuji řekl bych rekreačnímu běhu. Ono najít čas na tréninky, když máte rodinu, máte práci, je velice náročný. Ten čas je potřeba ukrojit z jedné části. Já to ukrajuju z části, která mě bolí nejmíň, to znamená cesta do práce, pokud se cítím zdravotně dobře, běhám do práce i z práce.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Když se ještě vrátím k těm dětem, tak bych řekla, že v současné době je takový tlak na to, že děti chodí na trénink a rodiče možná nebo už i v těch dětech se implantuje, že to mají být vrcholoví sportovci, ale co s takovými dětmi, které jsou v uvozovkách pohybově nenadané, takový trošku dřeva, a přesto rády sportují. Nacházejí dneska šanci?
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Já si myslím, že takové děti by i na nátlak rodičů neměly chodit do nějakých sportovních oddílů, protože rodiče mají třeba peníze, chtějí, aby to jejich dítě bylo nejlepší. Dají je do sportovního oddílu, který je stojí peníze, ale to dítě je tam nešťastné, to dítě se tam necítí dobře. Existují kroužky při dětských domech, kde ta pohybová aktivita není na takové úrovni, ale určitě je pro ně vyhovující nehledě k tomu, že existují sportovní školy. Sportovní škola vychová sportovce, ale ne ze všech. Sportovní škola je opravdu veliký dril. Nevím, jestli ty děti opravdu chtějí například dvakrát denně trénovat celý týden každou sobotu neděli závody, jestli je to jejich rozhodnutí nebo spíš rozhodnutí jejich rodičů. Ale to tady asi neposoudím.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Takže důležitější je, aby člověk z toho sportu měl především radost.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Člověk musí mát ze sportu dobrý pocit, musí být radost. Věci, které nás baví a děláme je s láskou, tak ty věci nás uspokojí, ty věci prostě mají smysl. Nemusíme být nejlepší, stačí, když si stanovíme cíle, které můžeme dosáhnout. Nemusíme si říct začnu běhat trénovat a za rok poběžím maraton, proč? Maraton běží jenom ti nejlepší, není potřeba uběhnout maraton. Každý má svůj životní maraton, pro někoho to může být 42 kilometrů, pro někoho to může být 10 kilometrů. Někdo má prostě svůj maraton v tom dobrém pocitu, že to zvládl.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
Náš čas se naplnil, já vám moc děkuju, že jste přijal naše pozvání. Mým hostem, milí posluchači, byl pan Miloslav Kubiš, filumenista, sportovní trenér a rozhodčí. Děkuji vám za návštěvu.
Miloslav KUBIŠ, filumenista, průvodce lidí s hluchoslepotou
Já vám také.
Ivana PINTÍŘOVÁ, moderátorka, sestra Angelika
A s vámi, milí posluchači, se loučí taky boromejka sestra Angelika. Přeji vám všem klidnou neděli i čas na to, co děláte rádi.