Romana Sagnerová: Jsem hrdá na náš pracovní tým

Romana Sagnerová je dlouholetou vedoucí Rehabilitačního stacionáře Zlín a čerstvou držitelkou prestižního Ocenění primátora města Zlína.

Coby dětská sestřička nastoupila do městem zřizovaného stacionáře před 24 lety. Práce v zařízení pro děti dnešní šéfovou naprosto uchvátila a stala se její srdeční záležitostí. Její profesionalita, obětavost a laskavá péče o děti přispěla velkou měrou k vysokému standardu služeb, který dnes stacionář nabízí. V jediném zařízení tohoto typu ve Zlínském kraji zde nacházejí přívětivé zázemí, vyžití i vzdělání vážně hendikepované děti. Zároveň tady pomocnou ruku v těžkých chvílích najdou vždy i jejich rodiče. Rehabilitační stacionář Zlín sídlící v Hanzelkově vile na Nivách slaví letos 30. výročí založení. U této příležitosti poskytla Romana Sagnerová Magazínu Zlín rozhovor, ve kterém jí budu s ohledem na to, že se známe dlouhá léta, tykat.

- Romi, získala jsi Ocenění primátora, o kterém jsi prý dopředu nevěděla…

Opravdu jsem o tom nevěděla a vůbec mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát. Připravili jsme den otevřených dveří, a tak mi ani nebylo nápadné, že se ohlásilo tolik vzácných hostů. Samotné předání ocenění proběhlo v neuvěřitelně přátelské a pohodové atmosféře. Nejen já, ale i někteří hosté a pracovníci stacionáře byli dojatí. Pan primátor moc pěkně hovořil. Byla jsem v té chvíli opravdu šťastná. Bylo to poděkování a ocenění pro celý pracovní tým. I teď s nějakým časovým odstupem vnímám, jak to bylo pro nás všechny ve stacionáři vzácné a povzbuzující pro další práci.

- Vzpomeneš na své pracovní začátky?

Do stacionáře jsem přišla v roce 1999 a měla jsem zkušenosti jen s péčí o děti v jeslovém režimu. Nebylo jednoduché najít správný způsob jak s dětmi s postižením či zdravotním omezením pracovat. Věděla jsem jen, že chci přistupovat a komunikovat s dětmi a jejich rodinami naprosto přirozeně a normálně. Tehdejší vedoucí stacionáře Drahomíra Páníková nám vytvářela skvělé pracovní podmínky a vlastně také postupnou zkušeností tvořila metodiku práce. Stále jsme se snažili pracovat s dětmi v podobném režimu jako v jeslích či mateřské škole. Základem péče byla vždy fyzioterapie. Učili jsme se vytvářet dětem takové prostředí, aby toho zvládaly co nejvíce samostatně. S některými kolegyněmi jsme byly podobného ladění, a to bylo úžasné. Musím také říct, že mě naprosto okouzlilo prostředí Hanzelkovy vily. Často mi proběhne hlavou myšlenka, jak je možné, že zrovna já mám takové štěstí pracovat v tak nádherném prostředí.

- Jaké nároky klade práce s hendikepovanými dětmi na zaměstnance?

První podmínkou dobré práce je, že musíte mít odborně vzdělané zaměstnance. Tou druhou, že to musí být lidé fyzicky i psychicky zdatní a se srdcem na správném místě. Bez toho by to nešlo. Kromě nutnosti dalšího vzdělávání musíte být velmi vynalézaví, technicky nadaní, kreativní, vnímaví. Tato práce je hodně náročná na trpělivost a pozitivní naladění na dítě, které se může projevovat a chovat velmi vyčerpávajícím způsobem.

- O jaké děti se teď staráte?

Zdravotní problémy dětí jsou velmi pestré, daly by se shrnout do tří oblastí. Jsou to děti s kombinovaným postižením často na podkladě mozkové obrny a děti s neurologickými syndromy. V posledních letech nám velmi přibylo dětí s poruchou autistického spektra. Jsou to děti s různou úrovní pohybového i mentálního vývoje, často s přidruženými smyslovými vadami, poruchami polykání, poruchami komunikace, epilepsií. Stacionář si po celou dobu existence drží status zdravotnického zařízení, za což našemu zřizovateli moc děkuji. V českém systému péče o osoby s postižením je to naprosto ojedinělé. Já v tom vidím záruku mimořádně kvalitní péče týmu sester, fyzioterapeutů, speciálních pedagogů a logopeda pod jednou střechou. Můžeme tak pečovat i o děti ve velmi těžkých stavech. Přibývá nám dětí, které mají zajištěné dýchací cesty tracheostomií a dětí, u kterých se podává výživa pomocí žaludeční sondy.

- Co tě připoutalo k této emocionálně náročné práci?

Byla bych velmi nerada, kdyby moje odpověď na tuto otázku vyzněla jako klišé. Jako třeba, že mám potřebu pomáhat. Jak jsem zmiňovala, při nástupu do stacionáře jsem o této práci nic nevěděla. Všechno, co teď vím a jak tu práci dělám, jsem získala zkušeností s velkou mírou pokory. Zkušeností s dětmi, s jejich rodiči, s kolegy, s dalšími odborníky, kteří se na péči o děti podílejí. A samozřejmě trvalým studiem. Děti, které budou potřebovat naši pomoc, budou mezi námi vždycky. Na tom nemůžu nic změnit. Můžu se ale postarat o to, abychom ve stacionáři zabezpečili péči, která zachová dětem co nejlepší zdravotní kondici a která je ideálně posune ve vývoji takovým způsobem, aby prožívaly svůj život co nejlépe. A to mi dává smysl a sílu.

- Čím si udržuješ životní rovnováhu?

Převážně bývám pozitivně naladěná a postupem času jsem se dopracovala k celkovému vnitřnímu zklidnění. Dnes už vím, že když člověk pečuje o druhé, tak musí na prvním místě opečovat sebe. To je ze všeho nejdůležitější. Mně se žije moc krásně, jsem zdravá. Tímto bych mohla už skončit, ale já mám ke všemu skvělého manžela, který je mou životní láskou, dvě zdravé a šikovné dcery, dva zdravé vnuky, osmdesátiletou maminku, která je stále aktivní. Mám celkem ráda přirozený pohyb, tvořím si vlastní zahradu, s manželem chováme včely. Společnost nám dělá kočka a pes. Poslouchám bigbít. Toto jsou mé zdroje energie.

- Máte řadu aktivit, kterými děláte dětem radost. Prozraď nějakou novinku.

V loňském roce jsme od zřizovatele dostali nový sedmimístný služební vůz. To nám rozšířilo možnosti, jak dětem přibližovat okolní svět. Novinkou jsou pravidelné návštěvy divadelních představení a pobyt v sokolovně v Malenovicích, kde některé děti rozvíjejí své pohybové dovednosti. Nám takový prostor chybí. Pokud je nějaká příležitost děti zapojit do společenského života ve městě, tak to naše paní učitelky udělají. Navštěvují výstavy, muzeum, zapojují se do výtvarných soutěží. S dětmi provozujeme plavecký výcvik. Díky spolku Šance pro život paní učitelka Markéta Špačková získává finance, které využíváme hlavně na provozování hipoterapie, canisterapie a muzikoterapie. Kontakt dětí s koňmi a psy dělá nejen dobrou náladu, ale má také nesporný účinek na pohybový i sociální vývoj dětí.

- Co považuješ za největší úspěch při rozvoji zařízení?

Jsem velmi spokojená s tím, jak se nám podařilo sladit systém rehabilitační, ošetřovatelské a pedagogické péče tak, aby z něj každé dítě i jeho rodina maximálně profitovala. Je to péče na velmi vysoké úrovni, ale přesto si zachová rodinnou a přátelskou atmosféru. A troufám si říct, že v České republice takových zařízení moc nenajdeme. Jsem pyšná na náš pracovní tým. Mám také radost, že se nám podařilo zrealizovat ambulantní provoz dětské fyzioterapie, poradnu psychomotorického vývoje a navázat spolupráci se zdravotními pojišťovnami. Naše fyzioterapeutky tak mohou pomáhat většímu okruhu dětí, často již od prvních dnů jejich života.

- Máš nějaká přání pro stacionář?

Mám. To skromnější je, že bych ráda doplnila náš tým o ergoterapeuta. A neskromné a odvážné přání je nová budova pro stacionář. Ideálně postavená na zelené louce. Vila, ve které nyní sídlíme, je překrásná a naše pouto k tomuto místu obrovské. Ale je nám tady hodně těsno. Prostorově potřebám dětí dávno nevyhovuje. Náš zřizovatel je vůči nám velmi vstřícný, proto věřím, že když budou finanční zdroje, vše se podaří. Generaci pracovníků, které budeme jednou stacionář předávat, bych to moc přála.