Příběh nevidomé Martiny

Radiožurnál
-
moderátor:
Je to trochu klišé, ale je to tak. Náhlá ztráta zraku člověku naprosto změní život. Slepota přináší plnou závislost na pomoci jiných lidí. Sebere svobodu pohybu, ukončí leckdy pracovní kariéru. Až do neděle budeme v tomto čase na Radiožurnálu sledovat další osudy nevidomé masérky Martiny, a to v nových Příbězích Radiožurnálu. Osmadvacetiletá černovláska se pokouší vypořádat s tvrdou ranou osudu a získat znovu práci a taky i soběstačnost.

Martina, nevidomá:
Ze začátku jsem to nechápala. Já jsem to vlastně ani nevěděla, že jsem slepá. Já jsem to prostě nepřijala.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Martina je mladá sportovně založená žena. Když jí bylo 25 let, utrpěla vážná poranění. Vedle jiných poškození přišla také o zrak.

Martina, nevidomá:
Ztratíte úplně přístup ke všem informacím, jo. Ten zrak je hrozně důležitej smysl. Byl to hroznej šok, no.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Jakoby slepota Martinu uvrhla do jiného vesmíru. Dobré zaměstnání, přátelé, koníčky, vše bylo najednou pryč.

Martina, nevidomá:
Jsem nebyla prostě ze začátku schopná vlastně nic, jo, prostě člověk je úplně jakoby mimo a víceméně potřebuje pomoct opravdu se vším, jo. Nesoběstačnost, nesamostatnost, to taky je jakoby hrozný, jo. To na tej psychice nepřidá.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Deprese, úzkosti, strach. Martina dlouhé měsíce nemohla najít pevné dno pro odraz k dalšímu životu. Pomáhali lékaři, psychologové a čas.

Martina, nevidomá:
Prostě člověku, kterej to nezažil, tak se to nedá ani vysvětlit, jo. Myslím si, že se s tím ani nejde vyrovnat. Ten začátek je hodně těžkej a je to hrozný.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Po dvou letech léčby ostatních poranění a přijetí faktu, že už pravděpodobně nikdy neuvidí, se Martina rozhodla vrátit do života.

Martina, nevidomá:
Takhle, nemůžu říct, že bych si na to zvykla, ale prostě nejsem člověk, kterej by něco vzdával. Prostě jsem si řekla, že teda se todle stalo a že se naučím fungovat co nejlíp to půjde bez toho zraku. Když jsem začala zjišťovat postupně, jaký jsou možnosti, odčítače, mluvící telefony, bílý hůlky a spousty dalších kompenzačních pomůcek, který tomu nevidomýmu pomůžou, tak vždycky, když jsem se s něčím naučila, tak mě to hrozně dodalo odvahu se začít učit něco dalšího a říkala jsem si, jo a teďka prostě si umím přečíst zprávy na internetu, super.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Jak se čtou zprávy z internetu bez možnosti vidět ten text?

Martina, nevidomá:
Je to přímo čtení toho textu, jako když vy na to koukáte, na jakoukoli stránku, co si otevřete na internetu, tak mi to vlastně, přesně to, co tam je, tak mi to čte ten odečítací software na tom telefonu nebo na tom počítači.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Martina si tady listuje s telefonem a přitom reaguje na černý displej a ten displej reaguje na vás, takže báječně to funguje. Ale já teda ...

Martina, nevidomá:
Jsem vám ho zapla ...

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Jo, děkuju.

Martina, nevidomá:
A já možná trošku to zpomalím, aby tomu bylo rozumět.

hlas z telefonu:
Rychlost - 45 %. Za nabourání desítek ...

Martina, nevidomá:
Tak já, když si to chci takhle přečíst ten článek, tak ho rozkliknu a ono mi to vlastně začne číst ten článek úplně jakoby celý, který tam je na tom internetu.

hlas z telefonu:
Noční linka, čas pro vaše příběhy ...

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Na zvládnutí základní sebeobsluhy navázala Martina nácvikem samostatného pohybu se slepeckou holí a rozhodla se jít ještě dál a získat dovednosti, které jí umožní najít si navzdory slepotě novou práci.

osoba:
Pojďte dál.

osoba:
Pojďte dál, jste očekáván.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
V pražském rehabilitačním a rekvalifikačním centru Dědina Martina v první půlce tohoto roku úspěšně absolvovala masérské kurzy. Nabyté sebevědomí jí pak pomohlo zvládnout ještě jeden těžký úkol - léčbu a rehabilitaci velkých popálenin, které natrvalo změnily její vzhled. Proč se o popáleninách a jejich léčbě málo mluví, tak nad tím se s Martinou zamyslíme zítra po třičtvrtě na devět v další části Příběhů Radiožurnálu. K poslechu zve Ivan Studený.