Povídání s Klárou Krybusovou a Václavem Jarošem

Radiožurnál
-
Jan POKORNÝ, moderátor:
Dobrý den, je mi ctí, že můžu ve studiu Radiožurnálu přivítat dva milé hosty. Jednak Kláru Krybusovou, což je sociální pracovnice pražského domova pro seniory Jižní Město, dobrý den.

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Dobrý den.

Jan POKORNÝ, moderátor:
A Václava Jaroše, ředitele Domova pro seniory v Onšově na Vysočině. Dobrý den, pane řediteli.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Dobrý den.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Kláro, bojíte se stáří?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak asi, asi jako každý trošku vím, že to nese spíš negativní stránky s sebou. Ubývání fyzických sil, že jo, ztráta sociálních kontaktů, popravdě se toho trošku obávám, doufám, že nějakou dobrou přípravou už to, že mám nějaký zkušenosti s tím, jak senioři, se kterými se setkávám, to stáří přijímají a co jim v tom pomáhá to stáří pozitivně přijmout, tak doufám, že mi to trošku pomůže.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Pane řediteli, nemělo by se téma stáří učit na školách?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Určitě. Určitě by se měli mladí lidé připravovat na to, že jednou budou potkávat staré lidi takřka všude a bude jich víc než těch mladých, protože lidstvo celosvětově stárne a není to jenom takovej malej oblouček, ale je to prostě geometrická řada nahoru. Já jsem to už nedávno říkal, že vlastně v roce 1945 byl jeden stoletej v Evropě a brzy bude doba, kdy jich bude čtvrt milionu.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Jak to, že převa...

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Stoletých.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Stoletý. Jak to, že momentálně převažují osmdesátiletí v té demografické skupině?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
No, protože to je asi ještě skupina, vždycky ten průměr se zvedá, jo, vždycky ten průměr se zvedá. Dřív to byl šedesátiletej člověk a byl to stařec, že jo, pak 70, no a dneska je to 80. To je asi ten průměr, no a ti, co to překonají, no tak to už jsou ty, ty rarity. Ale jednou to bude běžný.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Ptejte se, ptejte se i vy našich hostů na webových stránkách Radiožurnál.cz.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Hosty Radiožurnálu jsou Klára Krybusová, sociální pracovnice z pražského domova pro seniory Jižní Město, a Václav Jaroš, ředitel Domova pro seniory v Onšově na Vysočině. Pane řediteli, vy říkáte, že samota je ta nejhorší nemoc, kterou senioři trpí.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Určitě. Je to v podstatě hodně vážná věc, někdo si třeba ani neuvědomuje, říká si, no von má sestru, jenomže ta sestra se tam dostaví jednou za rok.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Do domova pro seniory.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Do domova pro seniory, ten má zase, já nevím, děti, ty se dostavěj jenom tehdy, když je třeba vejplata, jo, nebo důchody.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Takové případy pořád jsou?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Bohužel. Není jich, já bych řek, že se ta situace v té společnosti rapidně změnila, ale pořád takovéhle věci jsou.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Takže je rozdíl mezi samotou a osaměním.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Určitě. No, svým způsobem, jo, ale důsledky a vlastně to, co z toho vzniká, to znamená to trauma, že jsem na světě sám, je stejné.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Jestliže je samota nejhorší nemoc, kterou senioři trpí, jak se dá ta nemoc léčit?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak vytažením je do společnosti, podpora kontaktů jednak teda s jejich přirozenou rodinou, že jo, která je navštěvuje, tak snaha jim ten kontakt ještě podpořit, třeba když je rodina v zahraničí, pomoct, aby si mohli telefonovat, udržovat nějaký to povědomí o tom, co ten třeba jejich tatínek, maminka dělá zrovna. Potom určitě jsou to nějaký společenský činnosti, kterých většinou v těch domovech bývá poměrně široká nabídka.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Já jsem četl, že váš domov, pane řediteli, například kromě jiných akcí pořádal jízdu na kole nebo cyklovýlety, kdy ti vaši klienti jezdili na rotopedu a podle počtu ujetých kilometrů navštěvovali ty které země? Chápu, pochopil jsem to dobře?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Ano. Pane redaktore, ono to je tak, že ne že jezdili a oni pořád jedou, jo, jedou už 18 let, protože začali ...

Jan POKORNÝ, moderátor:
To je tedy jízda.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Je to, je to šupec. Třeba letos jeli Tour de France, jako jo, mimo jiný. My jsme si to střihli prostě s těma závodníkama, když byl start, tak my jsme už měsíc jeli, protože bysme to jako nezvládli. A nakonec to dopadlo tak, že nám ještě musela pomoct trošku vrchní sestra, která jezdila na kole mezi Pacovem a Onšovem a najezdila asi 300 kilometrů a tím jsme splnili ten limit toho Tour de France. Ono se to nezdá, ale je to darda, jo, asi jedou 200 kilometrů denně, tak ti naši s tím měli prostě trošku problém, no.

Jan POKORNÝ, moderátor:
A i u té, pardon, i u té Tour de France byl ten závěr takový, jako když jeli třeba normální trasu v uvozovkách a dojeli do Itálie a vy jste jim uspořádali italský den? Takže vy, ne, teď se nebavím o Tour de France, takže v případě Tour de France to byl francouzský den na závěr?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
My jsme si to oslavili, my jsme, my tam máme takzvané oslavičky, při kterých, to jsou poslední středy v měsíci, kdy slavíme narozeniny těch, kteří měli ten měsíc narozeniny a při jedné té oslavičce jsme oslavili i to Tour de France, kde bylo šampaňský a podobně. My jsme to brali tak, že jsme v tý Paříži byli. On totiž někdy v 60. letech Eddy Merckx dojel nějakou etapu a nikdo ho nečekal, on přijel tak strašně rychle, že tam nebyli ani novináři, ani televize, ani lidi, jo, a tak to jsme si řekli, že to jsme my. My jsme takhle přijeli do tý Paříže a nikdo o nás nevěděl.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Děláte ve vašem domě pro seniory, Kláro, podobné akce?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak, ne, ne takhle výrazný, výrazně navenek, ale, ale spíš takový každodenní setkávání u kávy, sem tam větší třeba i s hudbou, s tancem, takže, takže určitě tam máme.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Když už na to přijde, jak se dnes dá dostat do domova pro seniory? Čeká se dlouho?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak je to hodně různý, co se týká zařízení od zařízení i území od území. Může se to pohybovat v řádu měsíců až, až teda i let. Záleží, jak mají kde nastavený ty přijímací kritéria, čemu dávají víc takzvaně třeba bodů a čemu míň, jestli tam hraje roli věk, datum podání tý žádosti, anebo víc třeba ta sociální situace, která je buď naléhavá nebo míň naléhavá.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Když už, pane řediteli, nastane ten případ, že rodina funguje, ale přeci jenom není zbytí, jsou takové případy, že ten jejich stařeček nebo stařenka musejí prostě jít do domova pro seniory, protože to ta rodina nezvládá?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Ano, samozřejmě, samozřejmě. Dnešní společnost je nastavená tak, že lidi potřebujou vydělávat peníze, jsou někde zaměstnány, jo. A když se budou věnovat tý babičce nebo tatínkovi, což je velice náročný, zvlášť třeba pokud má třeba Parkinsona nebo Alzheimera, to je 24 hodin péče a já v takovém případě doporučuju, aby se skutečně obrátili na služby takových ústavů, jako jsou ty naše, protože ta rodina tím trpí a přijdou o práci a nezajistěj kvalitní služby pro toho tatínka nebo maminku a ona tím taky trpí a v mnohých případech ani neví, kdo jí vlastně obsluhuje, jo. Vemte sit o, že třeba takovou stokilovou babičku chcete vykoupat, jak jí dostanete do vany, když ona vám nepomáhá? A když jí dostanete do vany, tak jak jí dostanete z vany? A to je velmi problematická záležitost. Pokud chcete zachovávat nějaké hygienické měřítka, nějaká hygienická měřítka a pokud si chcete vybavit koupelnu s různými zdvihadly a já nevím, pomoc..., nějakými těmi zařízeními, která pomáhají, tak to bude stát 200 tisíc. A teď je otázka, co je lepší, jestli se takhle trápit v té rodině, anebo dát dědečka nebo maminku nebo tatínka do zařízení, jako je to naše a navštěvovat ho.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Klára Krybusová, sociální pracovnice z pražského domova pro seniory Jižní Město, a Václav Jaroš, ředitel Domova pro seniory v Onšově na Vysočině. Kláro, pro koho dům pro seniory je a pro koho už nebo ještě ne?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak určitě je pro osoby, které jsou nějakým způsobem závislý nebo potřebují péči aspoň v nějakých úkonech druhé osoby. A teďka je spíš trend teda, až když jim není možný tuto péči nebo pomoc zajistit v domácích podmínkách za pomoci rodiny a třeba terénních služeb, takže, takže to je takový to vstupní, to dolní kritérium a to horní potom, když už třeba ten zdravotní stav opravdu vyžaduje neustálou přítomnost lékaře, která třeba v těch zařízeních není.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Říkají si lidé, teď myslím provozovatelé domovů pro seniory, tenhle člověk k nám měl přijít dřív?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Určitě.

Jan POKORNÝ, moderátor:
V jakých případech?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Tak, podívejte se, já si pořád myslím, že trend v České republice je jít nadoraz, nadoraz, pokud to trošku jde, tak zůstat doma, jo. Já už jsem se o tom zmiňoval, že v takových zemích, jako je třeba Švédsko, Holandsko a podobně, tak tam ti lidé chodí do těch domovů v době, kdy jsou ještě fit, kdy se snaží třeba finančně podporo..., oni si vyberou sami vlastně zařízení, do kterého chtějí jít, což je důležitá věc, ne potom, že ho někam daj a von ani nemůže říct, jestli se mu tam líbí, nebo ne, podporuje ho finančně a se všema se seznámí. Jezdí s nima na vejlety, účastní se nějakých společenských akcí a podobně, a potom když nastoupí do toho domova, tak postupně zestárne a jednou bude třeba ležet v té vaně nahý a už mu to nebude připadat tak strašný, protože všechny bude znát a řekne jenom, Maruško, vidíte, už je to tady, jo. Ale když to je nadoraz, tak je to šok pro obě strany, jo. Ten člověk, který přijde, nikoho nezná, neví, kde je pomalu, jo, a ještě jde do vany a je nahej před cizími lidmi a pro nás je to práce, my to, my to bereme, jo, ale myslíme si, že by bylo pro obě strany lepší, když by ten člověk nastupoval v lepší kondici.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Hm. U vás je to taky tak, Kláro?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak tam samozřejmě záleží taky, jestli dostačuje počet míst v celkově, že jo, v těch domovech pro seniory, aby tam mohli lidé chodit už takhle třeba ještě, ještě v relativně dobrém stavu. Většinou už je to právě i těmi kritérii nastavený tak, že třeba kdo je starší, ten má přednost, kdo je závislejší na péči, ten má přednost, takže už ten systém takhle spíš spěje k tomu, k tomu opačnýmu teda, k tý opačný straně.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Jaká je to vlastně ta procedura přijetí do domova pro seniory?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak začíná nějakým prvotním kontaktem. Málokdy jsme kontaktováni samotným tím seniorem, většinou mu s tím pomáhá někdo z rodiny, nebo to může být i třeba sociální pracovník městskýho úřadu, který přijde na tu situaci, že ten člověk je třeba osamělý, nemá rodinu, nemá se o něj kdo postarat doma, že už vopravdu by to bylo vhodný, aby šel do domova pro seniory, takže pak, pak to dojednáváme.

Jan POKORNÝ, moderátor:
A v tom domově pro seniory potom zasedne nějaká rada a rozhodne, ten ano, ten ne?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak nejdřív se zjišťuje, jestli je volný místo ihned k nástupu, když, když není volný místo, tak ten člověk si podá nějakou žádost, teď je to v nějakým tom systému, třeba je tam pořadník určitej a zasedá samozřejmě komise. Vždycky součástí tý žádosti je i vyjádření lékaře o zdravotním stavu, kde se zjišťujou vůbec třeab i, i nějaký přenosný nemoci, jestli ten člověk nemá, což by bylo teda negativní vůči přijetí.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Posloucháte Radiožurnálu s dnešními hosty Klárou Krybusovou, sociální pracovnicí z pražského domova pro seniory Jižní Město, a Václavem Jarošem, ředitelem Domova pro seniory v Onšově na Vysočině. Za chvíli si budeme povídat o dalších tématech, například o Ježíškových vnoučatech.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Těmi jsou Klára Krybusová, sociální pracovnice z pražského domova pro seniory Jižní Město, a Václav Jaroš, ředitel Domova pro seniory v Onšově na Vysočině. Za chvíli si budeme povídat o Ježíškových vnoučatech, ale také už odpovídat na vaše otázky, které posíláte na adresu Radiožurnál.cz.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Hosty Radiožurnálu jsou Klára Krybusová, která je z dětského domova pro seniory Jižní Město, je tam sociální pracovnicí, a ředitelem Domova pro seniory v Onšově na Vysočině je Václav Jaroš. Vy jste si teď oba připnuli, protože kolega Martin Ondráček, vedoucí projektu Ježíškova vnoučata, vám promptně přinesl pozornost podniku, tedy pozornost Radiožurnálu, a to je odznak s logem projektu Ježíškova vnoučata. Zaznamenali jste tenhle projekt i ve vašich domovech? Kláro.

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak, určitě. My jsme byli oslovení tím, abychom se zapojili teda, tak myslím, že jsme neváhali moc dlouho, ihned jsme se vlastně zaregistrovali a začli zjišťovat, jestli máme nějak u těch našich seniorů nějaký buď větší přání nebo aspoň nějaký maličkosti, takže, takže určitě to vítáme, to je úžasné.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Jaká přání jste registrovali zatím u vás, pane řediteli?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Tak já bych na začátek jenom řek, že to je právě jeden z těch léků na tu samotu, jo, že ten člověk si uvědomí, že není sám a že někdo má zájem taky o to, co si přeje. To je nádherná myšlenka, mně se to strašně líbí a naši lidé si přáli zajímavé věci, mobil nebo wellness, návštěva opery a jedna paní si přála popít kafíčko s panem Karlem Gottem.

Jan POKORNÝ, moderátor:
A to je ta přímo z vašeho domova.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Ano, to je ona.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Jaká je?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Úžasná. Je to paní, která je u nás vlastně už řadu let, od svých 17 let, ona měla bejt umístěná v domově pro mládež, ale v té době se nenacházelo žádné volné místo, tak byla na přechodnou dobu umístěna u nás a je tam dodnes a já si myslím, že tam, že na tom vlastně vydělala, protože nikdy by nezískala takové postavení v nějakém zařízení pro mládež jako u nás, kde je jako rovnocennou partnerkou celému personálu a my jí máme rádi a já myslím, že ona je tam šťastná.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Jenom bych dodal, že když se teď dívám na stránky, webové stránky Ježíškovavnoučata.cz, tak je tam na 4 tisíce přání a drtivou většinu se nám zatím daří plnit. Řešíme teď velké dilema, co s tím projektem dál. Podle mě to nejde zastavit. Ten už je tady asi, ten už je tady asi navěky.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Tady je Radiožurnál. Ve filmu Vratné lahve je taková jímavá scéna, jak Zdeněk Svěrák s Danielou Kolářovou, kteří ztvárňují hlavní postavy, se proletí balonem, protože ten Zdeněk Svěrák si tam plní ten svůj sen nebo sen té role. Vy jste říkal, pane řediteli, že jste i nějaké své babičce v domově pro seniory splnili přání nebo jste jí dali dárek let balonem?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
No, ona si to ...

Jan POKORNÝ, moderátor:
Není to nebezpečné?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Samozřejmě, určitá rizika to přináší, že jo, je to tak, že tahle paní si celoživotně přála letět balonem a ona má dost těžké onemocnění, Parkinsona, a my, já jsem osobně sháněl firmu, která by si vzala na triko, že teda s takovouhle paní poletí balonem. No a vono to bylo velice složitý, já jsem je sháněl 4 roky, 4 roky a už jsem to zabalil, už jsem pak jako si říkal, to nejde, protože oni se bojej toho, že když bude závan větru, tak ten koš narazí do země a ten člověk se může zranit, když spadne jako. A nakonec jsem sehnal přes známýho firmu někde u Chrudimi a oni jí to umožnili a přivázali jsme babičku na barovou stoličku, barovou stoličku jsme přivázali ke sloupu do balonu.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Proč na barovou stoličku?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Protože kdyby seděla na normální židli, tak by neviděla ven, protože ten koš má vysoké hrazení, no a babička byla neskutečně šťastná, letěli jsme nad jejím domovem, bylo to úplně supr a potom jsme přistáli jak do mechu v lese a já jsem vlastně nevěděl, že se tam dělá ten obřad, kdy se stáváte hrabětem. Všichni tam byli pasováni na hraběte.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Nerozumím.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
To je taková historie se vznikem letů v balonech. To v Paříži tehdá když letěli ty lidi, nebudu říkat, že nejdřív letěl jenom koš, potom zvířata a pak když měl letět člověk, tak tam vybrali člověka odsouzenýho k smrti. A bylo tam 200 tisíc lidí na Elysejských polích a z davu vyběh člověk a řek, to přeci nejde, aby začátek letu v balonu začínal tím, že poletí trestanec, jo, já poletím taky. A to byl hrabě. A letěli, samozřejmě vrátili se zpátky, ten odsouzenec dostal milost a tenhle hrabě jako čest se uděluje každému, kdo poprvé letí balonem, titul hraběte. Posypou vás popelem, zapálej vám vlasy, teda kdo je má.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Takže vy jste stvořili hraběnku.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Ano, ano, ano, přesně tak.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Tak tuhle část našeho rozhovoru uzavřeme e-mailem, který nám přišel od posluchačky Lenky: "Dobrý den, děkuju za krásné vysílání, nemám důchodový věk, ale i tam mi hosté připravili příjemnou hodinku s tím, že je nutné se i v mém věku zamyslet nad stářím." Tak jsme tu dnes asi nebyli zbytečně.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Děkujeme.

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Děkujeme.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
To je krásný.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Posloucháte Radiožurnál s dnešním hosty Klárou Krybusovou, sociální pracovnicí z pražského domova pro seniory Jižní Město, a Václavem Jarošem, ředitelem Domova pro seniory v Onšové na Vysočině. Tady nám píše Dana Kůrková z Prahy 9-Čakovic, že, píše, že je normální seniorka, 62 let, žije sama, ale doma je soběstačná, jestli by si mohla taky něco přát a hned to přání formuluje, kdo by mě naučil být na Facebooku a umět ho obsluhovat? Tak jestli nás posloucháte, paní Kůrková, protože vidím, že jste přidala i číslo mobilního telefonu, tak my vám to zařídíme a my vás to naučíme, my tady na to máme lidi, kteří se na sociálních sítích orientují více než čile. Mimochodem, je to velký pomocník tahle komunikace přes sociální sítě, přes internet pro seniory, kteří se třeba cítí opuštěni, nebo jsou de facto opuštěni, ale můžou se dívat alespoň na ten virtuální internetový svět? Kláro.

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak určitě zejména těm, co jsou doma sami, nemají tolik možností se pohybově třeba někam dostat, tak jediný to spojení s okolním světem je pro ně ten počítač, je úžasným pomocníkem, takže počítačová gramotnost je určitě důležitá.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Ale nechytne, nepodrží je za ruku třeba, nepohladí je.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
To je pravda, to už musí udělat ten personál, přesto si myslím, že tohle to je budoucnost, protože ta generace nám neustále jakoby dorůstá, už to nejsou ti lidé, kteří jenom dělali na poli nebo něco takového, ale už jsou to lidi, kteří se s touhle tou technickou setkávají, takže tam máme pár lidí, kteří opravdu vyžadují internet a pohybují se na něm skoro celý den.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Další dotaz přišel od posluchačky Libuše. Ona má rodiče, 91 let a 93 let, požehnaný věk, půl roku jsou v soukromém domově seniorů, maminka má druhý stupeň závislosti, tatínek třetí stupeň závislosti na péči. O cirka 13 seniorů se stará jedna pečovatelka. Libuše si myslí, že to nestačí a že pečovatelek by mělo být víc. Jak ono to je v praxi?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
No tak já nevím, možná kolegyně může klidně hovořit, já jí nechám, ale co můžu říct k tomu já, tak je to takhle, v běžné praxi ve státních zařízeních v České republice je ten poměr přibližně jedna ku dvěma pracovníků, to znamená, že jeden pracovník, dva uživatelé, co se týká pokrokového světa, tak je to jedna ku jedné, a co se týká luxusních zařízení jak v Americe nebo i v Evropě, já jsem byl třeba v Monte Carlu, což byl nejdražší domov v Evropě, kde stojí 5 tisíc jeden den, v korunách mluvím.

Jan POKORNÝ, moderátor:
V korunách.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
No, v korunách, což já nevím, pro někoho to nic není, ale pro mě by to bylo hodně, tak tam je to dva ku jedné ve prospěch těch pracovníků, čili jedna pracovnice na 13 lidí mi připadá, jakože je to málo.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Klára tak jako závistivě zavrtěla hlavou.

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak, v současný, v současný praxi je problém samozřejmě sehnat kvalitní pracovníky se zápalem pro tu práci, taky s nějakým osobním nadšením, a zároveň ochotný dělat i tuhle fyzicky a psychicky náročnou práci, takže určitě se snažíme navyšovat ty počty směrem ke zlepšení kvality, ale ne vždycky je to ideální ten stav.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Tak takový člověk, který chce pracovat v domově důchodců, musí mít nějakou asi základní empatii, vztah k té tématice, nějaké vzdělání?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
No tak pokud je to pracovník u lůžka, tak ho vlastně ani nějak nepotřebuje, jo. Já si osobně myslím, že ...

Jan POKORNÝ, moderátor:
Pardon, co to je pracovník u lůžka?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
To není zdravotní sestra, ale je to pracovník, který, v přímé péči, který se stará o ty lidi se vším všudy. Já si osobně myslím, že problém u nás je ten, že se to, ta práce neohodnotí tak, jak by si to zasluhovala. Ty platy nejsou odpovídající té náročné práci. Vy jste tam mluvil o té empatii a ta je velice důležitá. Člověk, který by šel pracovat do zařízení, jako je třeba naše, jenom proto, že si tam bude vydělávat peníze, tak by asi narazil a byl by nešťastný, jo, protože práce je velmi náročná především psychicky a špatně placená, bohužel. A když se zvedají platy, tak se většinou zvedají sestrám, ale ten pracovník u lůžka nedostane nic. A tam si myslím, že je velká mezera, a pak se ještě je důležité vzdělávání těch lidí, protože přicházejí nové a nové metody a bylo by dobře, aby ti lidé už s nimi byli seznámeni a aby věděli aspoň o co jde, anebo aspoň aby to tolerovali, jo.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Jaké jsou to například nové metody, co se tady dá ještě vymyslet?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Tak třeba, třeba taková validace je, je vlastně způsob rozhovoru s těmi lidmi, já vám to nebudu tady složitě vyprávět, ale je to možnost, že se dá lidem prostě možnost se jako vypovídat a každý z nás si nese nějaké trauma třeba z mládí, jo, a pak se chováme ve stáří tak, jak se chováme, ale je to příčina toho, co jsme si zažili v mládí třeba v poměru s tatínkem, s maminkou a tak dále, a ta validace vám umožní, abyste to trauma zpracovali jednoduše. A teď ...

Jan POKORNÝ, moderátor:
Takže něco jako zpověď?

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Povídání.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Povídání.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Je to forma otázek, které jsou velice specifické, musíte to umět, musíte mít trpělivosti a tu empatii, a nemůže to dělat každej. A teď jsou pracovníci, který lítaj kolem těch lidí, makají, že jo, tvrdě, zpocený a tam sedí někdo a on si povídá, jo. Ne každej to zvládne. A když potom chápe, že ten člověk taky náročně pracuje a že je úplně vyždímanej, když potom odejde z toho pokoje, jo, tak je to dobře, ale ne všichni to chápou ještě dneska, rozumíte mi.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Rozumím vám, rozumím vám. Vy jste představitelé domovů pro seniory, jaké, jaká jsou ještě další zařízení? Co to jsou třeba odlehčovací centra, o kterých se často mluví?

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Tak já jsem třeba taky představitel, my máme také odlehčovací službu pobytovou. Je to, je to zejména určený na přechodnou dobu, hodně to využívají rodiny, které se starají o toho seniora a jedou třeba na dovolenou, nebo je už ta péče na ně tak náročná, že si potřebují odpočinout, anebo to chtějí prostě zkusit, jak ten člověk bude přijímat třeba péči od jiných lidí. Takže určitě to je výborná podpora těch rodin, který se starají o toho seniora doma. Pak jsou to i nějaký terénní služby, třeba pečovatelská služba, osobní asistence a podobně.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Já vám děkuju, že jste si udělali čas na Radiožurnál a že jsme si tady mohli alespoň pár minut povídat o tématu stáří. Byli tu Klára Krybusová, sociální pracovnice z pražského domova pro seniory Jižní Město, a Václav Jaroš, ředitel Domova pro seniory v Onšově na Vysočině. Mějte se hezky.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Děkuju za pozvání a děkuju posluchačům za trpělivost.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Nemáte vůbec zač.

Klára KRYBUSOVÁ, sociální pracovnice:
Taky děkuju, na slyšenou.

Václav JAROŠ, ředitel Domova pro seniory v Onšově:
Hezký den.

Jan POKORNÝ, moderátor:
Mějte se hezky.