Potřebuji jen trochu ohleduplnosti ohleduplnosti
20.06. 2025 - 04:24
Moje chvilka pohody
Už pět let žiji na vozíku. Když mi lidé říkají, že jsem inspirace, jen se hořce usměju. Můj život není o hrdinských činech, ale o každodenním boji.
Bylo to podzimní ráno před pěti lety. Jela jsem do práce, jako každý den. Pracovala jsem jako účetní včetní v malé firmě, měla jsem svůj byt, přátele, plány. Ten den pršelo, silnice byla kluzká. Pamatuji si, jak jsem si v autě zpívala oblíbenou písničku, když v protisměru vyjel kamion. Řidič přejel do mého pruhu. Neměla jsem šanci uhnout. Poslední, co si vybavuji, je ohlušující rána a tma. Probudila jsem se v nemocnici, připoutaná na lůžko, s diagnózou, která mi změnila život: poranění míchy, ochrnutí od pasu dolů. Lékaři mi řekli, že už nikdy nebudu chodit. Bylo mi 55 let, a najednou jsem musela přepsat vše, co jsem o svém životě věděla.
První měsíce byly peklo
Nejen kvůli fyzické bolesti, ale kvůli pocitu, že jsem ztratila sama sebe. Rehabilitace byly vyčerpávající, musela jsem se učit základní věci, jak se přesunout z postele na vozík, jak zvládnout každodenní rutinu. Moji rodiče a sestra mě podporovali, ale viděla jsem v jejich očích strach a smutek. Přátelé zpočátku volali, navštěvovali mě, ale časem se většina vytratila. Zůstala jsem já a můj vozík, v bytě, který najednou nebyl můj domov, ale překážková dráha. Když jsem se po roce vrátila do společnosti, čekala mě další rána. Lidská bezohlednost. Myslela mám za sebou, ale mýlila jsem se. Svět není stavěný pro lidi, jako jsem já. Začalo to drobnostmi: vysoké obrubníky, úzké dveře, absence výtahů. Ale to, co mě skutečně deptá, jsou lidé. Kolikrát jsem stála před obchodem s těžkými dveřmi a čekala, až mi někdo pomůže. Místo toho mě lidé přehlíželi, nebo ještě hůř, dívali se na mě s lítostí, jako bych byla něco méně. Jednou mi jeden mladý muž dokonce řekl: "Neblokujte tu cestu, paní!" Jako bych byla přítěž.
Nechápou má omezení
Veřejná doprava je další kapitola. Autobusy s nefunkčními rampami, řidiči, kteří si stěžují, že je zdržuju, když se snažím nastoupit. Jednou mě dokonce nechali stát na zastávce v dešti, protože "neměli čas" spustit rampu. Když jsem se ozvala, jedna paní v autobuse si odfrkla, že bych měla být vděčná, že vůbec jezdím. Vděčná za co? I v obchodech je to boj. Regály jsou často tak vysoko, že na zboží nedosáhnu. Když požádám o pomoc, většinou slyším "Moment, musím obsloužit jiné zákazníky". Jednou jsem strávila dvacet minut čekáním na prodavačku, která mi nakonec podrážděně podala balíček těstovin, jako bych ji obtěžovala.
A soucit mě drtí
Přitom já jen chci žít jako ostatní: nakoupit, vařit, starat se o sebe. A to vše, aniž bych někomu visela na krku. Nejhorší jsou komentáře. "To muselo být hrozné, ale aspoň máš rodinu," říkají lidé, kteří mě vůbec neznají. Nebo: "Já bych to na tvém místě nezvládl, jsi silná." Nejsem silná, jsem unavená. Unavená z neustálého dokazování, že jsem pořád člověk, že mám právo být viděna, slyšena, respektována. Nejbolestivější bylo, když mi známá řekla, že bych "neměla tolik chtít", protože "vždyť na vozíku stejně nemůžu dělat všechno". Jako by mi nehoda vzala nejen nohy, ale i právo na plnohodnotný život.
Přesto se nevzdávám
Pracuju z domova jako účetní na částečný úvazek, píšu blog o životě na vozíku, kde sdílím své zážitky. Snažím se upozorňovat na to, jak málo stačí, aby byl pro nás svět přístupnější. Trocha ohleduplnosti, pochopení, pomoci. Mám dny, kdy mě všechno přemůže, kdy si říkám, že už to nevládnu. Pak si ale vzpomenu na tu starou Lenku, která si zpívala v autě, plná plánů. Ta Lenka ve mně pořád je. Jen potřebuje, aby ji svět přestal přehlížet.
Nechci lítost, ale respekt
Můj příběh není o lítosti, ale o touze po změně. Chci, aby lidé pochopili, že bezohlednost bolí víc než vysoké obrubníky.
Stačilo by tak málo, úsměv, nabídka pomoci, nebo prostě jen to, aby mě lidé viděli jako Lenku, ne jako "tu na vozíku". Až příště uvidíte někoho, kdo se snaží projet dveřmi nebo nastoupit do autobusu, nezavírejte oči a srdce. Možná i proto jsem vděčná za kamarádku, která mi pomáhá. Už nejsem sama.
Lenka Z. (60),
Třinec
Kolikrát jsem stála před vchodem a čekala, až mi někdo pomůže.
Kamarádka mě zachránila před naprostým smutkem a samotou.
Bylo to podzimní ráno před pěti lety. Jela jsem do práce, jako každý den. Pracovala jsem jako účetní včetní v malé firmě, měla jsem svůj byt, přátele, plány. Ten den pršelo, silnice byla kluzká. Pamatuji si, jak jsem si v autě zpívala oblíbenou písničku, když v protisměru vyjel kamion. Řidič přejel do mého pruhu. Neměla jsem šanci uhnout. Poslední, co si vybavuji, je ohlušující rána a tma. Probudila jsem se v nemocnici, připoutaná na lůžko, s diagnózou, která mi změnila život: poranění míchy, ochrnutí od pasu dolů. Lékaři mi řekli, že už nikdy nebudu chodit. Bylo mi 55 let, a najednou jsem musela přepsat vše, co jsem o svém životě věděla.
První měsíce byly peklo
Nejen kvůli fyzické bolesti, ale kvůli pocitu, že jsem ztratila sama sebe. Rehabilitace byly vyčerpávající, musela jsem se učit základní věci, jak se přesunout z postele na vozík, jak zvládnout každodenní rutinu. Moji rodiče a sestra mě podporovali, ale viděla jsem v jejich očích strach a smutek. Přátelé zpočátku volali, navštěvovali mě, ale časem se většina vytratila. Zůstala jsem já a můj vozík, v bytě, který najednou nebyl můj domov, ale překážková dráha. Když jsem se po roce vrátila do společnosti, čekala mě další rána. Lidská bezohlednost. Myslela mám za sebou, ale mýlila jsem se. Svět není stavěný pro lidi, jako jsem já. Začalo to drobnostmi: vysoké obrubníky, úzké dveře, absence výtahů. Ale to, co mě skutečně deptá, jsou lidé. Kolikrát jsem stála před obchodem s těžkými dveřmi a čekala, až mi někdo pomůže. Místo toho mě lidé přehlíželi, nebo ještě hůř, dívali se na mě s lítostí, jako bych byla něco méně. Jednou mi jeden mladý muž dokonce řekl: "Neblokujte tu cestu, paní!" Jako bych byla přítěž.
Nechápou má omezení
Veřejná doprava je další kapitola. Autobusy s nefunkčními rampami, řidiči, kteří si stěžují, že je zdržuju, když se snažím nastoupit. Jednou mě dokonce nechali stát na zastávce v dešti, protože "neměli čas" spustit rampu. Když jsem se ozvala, jedna paní v autobuse si odfrkla, že bych měla být vděčná, že vůbec jezdím. Vděčná za co? I v obchodech je to boj. Regály jsou často tak vysoko, že na zboží nedosáhnu. Když požádám o pomoc, většinou slyším "Moment, musím obsloužit jiné zákazníky". Jednou jsem strávila dvacet minut čekáním na prodavačku, která mi nakonec podrážděně podala balíček těstovin, jako bych ji obtěžovala.
A soucit mě drtí
Přitom já jen chci žít jako ostatní: nakoupit, vařit, starat se o sebe. A to vše, aniž bych někomu visela na krku. Nejhorší jsou komentáře. "To muselo být hrozné, ale aspoň máš rodinu," říkají lidé, kteří mě vůbec neznají. Nebo: "Já bych to na tvém místě nezvládl, jsi silná." Nejsem silná, jsem unavená. Unavená z neustálého dokazování, že jsem pořád člověk, že mám právo být viděna, slyšena, respektována. Nejbolestivější bylo, když mi známá řekla, že bych "neměla tolik chtít", protože "vždyť na vozíku stejně nemůžu dělat všechno". Jako by mi nehoda vzala nejen nohy, ale i právo na plnohodnotný život.
Přesto se nevzdávám
Pracuju z domova jako účetní na částečný úvazek, píšu blog o životě na vozíku, kde sdílím své zážitky. Snažím se upozorňovat na to, jak málo stačí, aby byl pro nás svět přístupnější. Trocha ohleduplnosti, pochopení, pomoci. Mám dny, kdy mě všechno přemůže, kdy si říkám, že už to nevládnu. Pak si ale vzpomenu na tu starou Lenku, která si zpívala v autě, plná plánů. Ta Lenka ve mně pořád je. Jen potřebuje, aby ji svět přestal přehlížet.
Nechci lítost, ale respekt
Můj příběh není o lítosti, ale o touze po změně. Chci, aby lidé pochopili, že bezohlednost bolí víc než vysoké obrubníky.
Stačilo by tak málo, úsměv, nabídka pomoci, nebo prostě jen to, aby mě lidé viděli jako Lenku, ne jako "tu na vozíku". Až příště uvidíte někoho, kdo se snaží projet dveřmi nebo nastoupit do autobusu, nezavírejte oči a srdce. Možná i proto jsem vděčná za kamarádku, která mi pomáhá. Už nejsem sama.
Lenka Z. (60),
Třinec
Kolikrát jsem stála před vchodem a čekala, až mi někdo pomůže.
Kamarádka mě zachránila před naprostým smutkem a samotou.
Klíčová slova: