Neznám trik, jak hacknout mozek

O mozku se s nadsázkou možná nepříliš velkou říká, že je nejsložitějším útvarem ve vesmíru. Jakým mýtům o mozku ale podléháme? Jak vlastně funguje? Jak jej přimět, aby dělal to, co od něj chceme a využít jej tak ve svůj prospěch, rozvoj a růst? Co je neuron Jennifer Aniston? A umí neurověda číst myšlenky? O tom všem s Alešem Stuchlíkem, mužem, který s mozkem pracuje jako vědec, kouč i mentor.  

- Vy jste vědec, ale pohybujete se také v byznysu. To není úplně běžné…  

Není a možná je to škoda. Věda a byznys mohou být kamarádi, ale je pravda, že my vědci často na byznys koukáme jako na něco méně ušlechtilého. Když naši studenti odcházejí po škole do byznysové sféry, bývá to často vnímáno negativně, že jdou jen za těmi penězi. Já to tak nemám, otevřel jsem oboje dveře a obě cesty vnímám jako různé, ale co do významu rovnocenné. Ono totiž platí, že jedné bez druhé by nebylo. Ale postupně se to mění - nikoliv ani kvůli rozvoji lidí, ale kvůli nutnosti technologického transferu znalostí do praxe.  

- Jak se člověk dostane k neurovědě?  

U mě to bylo kombinací zájmu a shody okolností. Studoval jsem biologii a mým snem bylo stát se terénním zoologem, vzorem mi byl David Attenborough, jehož filmy mi v mládí učarovaly. Ale u zkoušky z mikrobiologie ve druhém ročníku se mne paní docentka ptala na moji představu o kariéře, a když jsem ji nastínil, vysvětlila mi, že to podle ní není obecně moc dobrá perspektiva, protože když jako zoolog nebudu úplně top 1, skončím jako kurátor v muzeu. A to bylo mým představám opravdu hodně vzdálené. Zasela tehdy semínko pochybností o terénní práci, a protože jsem hodně chodil na přednášky z fyziologie, neuroanatomie a neurobiologie, začal jsem přemýšlet o nějakém laboratorně orientovaném oboru, kde se i experimentuje. A vyšlo mi, že nejlepší bude jít cestou neurofyziologie, po které jsem už dříve pošilhával, ale přišla mi hodně složitá a nevěřil jsem si na ni.  

- Dnes jste ovšem nejen vědec, ale i kouč a mentor, dokonce neurokouč…  

K tomu mne přivedla vlastní ultimátní zkušenost se syndromem vyhoření, někdy před pěti šesti lety. Zvládl jsem to, ale uvědomil jsem si, že chci dělat i něco jiného a že možná mohu leckomu pomoci. Už dříve jsem cítil určitou slabost nebo chuť pro to pomáhat někomu ve složité situaci a najednou mi došlo, že skutečně mohu a dokonce, že k tomu mohu využít znalosti mozku. Zkrátka potenciál máme každý tak velký, jak velký jej dokážeme připustit. Věnoval jsem se několik let vzdělávání a výcviku v akreditované koučinkové škole, kde dodnes přednáším jako lektor.  

- Věnujete se neurokoučinku. Je v něčem jiný?  

V principu kladení otázek není, koučovací techniky jsou stejné a jsou jen jedny. Nejde tedy o žádnou zázračnou metodu a kdo tvrdí, že ano, neříká pravdu. Neznám žádný trik, jak hacknout mozek. To by bylo neseriózní, tvrdit něco takového. Věřím na trénink a postupné zlepšování. Ale znalost neurovědy a mozku mi často dovoluje určité věci vysvětlit tak, že jsou pro ostatní lépe představitelné, a tudíž se jim s těmi informacemi lépe pracuje, některé věci třeba chápou v širších souvislostech. Mohou si je lépe představit a třeba je i lépe ovládat. Jsem také vůbec ve světě jeden z mála neurovědců, kteří se dostali ke koučinku, obvykle je ta cesta opačná, že kouč začne studovat mozek a neurovědu. Ale bylo by hezké, možná je to i taková moje skrytá ambice, najít nové originální koučovací přístupy a principy, inspirované neurovědou. Oni sice někteří neurokouči tvrdí, že to umějí, ale zatím jsem takového nepotkal, je to spíše tak, že koučink, jeho metody a výsledky, jsou zpětně interpretovány v neurovědním rámci. Čili je ten postup obrácený… Já se snažím dělat klasický koučink s ohledem na neurovědu, což není úplně snadné, protože věda jde do detailů, které nevyužijete. Takže nutně musím vědu zjednodušit, ale stále držet na pevné bázi. Neurokoučink je koučink neurovědou inspirovaný, který bere ohledy na možnosti mozku. Že bychom měli nějakou unikátní metodu, kterou obyčejný kouč nezná a my ano, to nemáme. Jen známe mozek líp, a můžeme díky tomu leccos zdůvodnit a vysvětlit.  

- Někdy právě takové vysvětlení může být základem úspěchu…  

To je zvědomení, metoda, se kterou koučink pracuje. Že máte něco ve své vnitřní řeči, to ještě nic neznamená, protože to často nestačí k tomu, abyste mobilizoval své síly k dosažení cíle. Když to ale vyslovíte nahlas, přenese se to do vědomí, do korových oblastí mozku, a stává se z toho závazek. Často to doprovázejí aha momenty, že na něco přijdete. A když se pak spolu pobavíme o tom, co se potom z mozku děje, může to fakt pomoci. Ale nějak superboostovaný a zázračný neurokoučink neexistuje. Klient vždy musí počítat s tím, že si svůj růst musí odmakat.  

- Mozek je bezesporu fascinující orgán. Co o něm vlastně víme? Máme ho všichni stejný?  

Pokud jde o jeho stavbu, tak u zdravých lidí v zásadě ano. Morfologicky, z hlediska hrubé stavby, je mozek všech lidí velmi podobný. Makrostavba je stejná, všichni máme mozkovou kůru, v ní závity a jejich hrubá stavba je v zásadě stejná. Stejně tak hluboká jádra v mozku.  

- Závity mají jakou funkci?  

Mozková kůra pracuje v ploše. A kůra člověka je vysoce specializovaná, a aby měla dostatečnou plochu a hlava přitom nemusela neustále růst, skládá se kůra do závitů. To u všech zvířat není, vyvinutější závity mají zejména humanoidní opice a člověk. Je to svým způsobem evoluční inovace. Udává se, že pokud by se plocha mozku včetně závitů skutečně roztáhla, pokryla by i volejbalový kurt. Ale reálně je to patrně méně.  

- Pokud je to evoluční inovace, může se tedy plocha mozku ještě zvětšovat?  

Teoreticky, v extrémně dlouhém časovém období, asi ano, ale je otázkou, jestli vlivem moderních technologií tomu nebude naopak. Ne, vážně, může. Tedy ne, že by vám narostly závity, ale je například oblast mozku, která se jmenuje hipokampus, paměťové centrum mozku, takový index paměti nebo Google. Když si chceme něco vybavit, hledá a pak přepne někam, kde si můžeme vybavit vzpomínku. Zároveň to je taková naše vnitřní GPS, umožňuje orientovat se v prostoru. U Alzheimerovy nemoci právě tato část mozku poměrně rychle degeneruje, proto lidé touto nemocí postižení ztrácejí orientaci a paměť. Irskou badatelku Eleanor Maguire napadlo podívat se na taxikáře v Londýně, kteří mají extrémní nároky na orientační smysl. A jejich hipokampus byl větší než u kontrolního vzorku, jehož nároky na orientaci byly nesrovnatelně nižší.  

- Takže díky zátěži jim hipokampus narostl?  

Je to možný závěr, protože čím déle tu profesi vykonávali, tím měli hipokampus větší. Ale stejně možný je i ten závěr, že lidé s větším hipokampem mají lepší předpoklady stát se taxikářem v Londýně. Jistá korelace tam zkrátka je, ale kauzalita není úplně zřejmá. Řidiči autobusů, kteří jezdí jen naučenou trasu, měli tuhle část mozku menší než taxikáři. A ještě je poměrně zajímavé, že v hipokampu i v dospělosti vznikají nové neurony. I na lékařských fakultách se dodnes někde traduje, že od pětadvaceti let už neurony nepřibývají. Přitom už od šedesátých let minulého století je prokázáno, že v hipokampu nové buňky vznikají každý den až do vysokého věku. Plasticita mozku je fascinující.  

- Ale je pravda, že v mladším věku je mozek výkonnější…  

Je, ale zase to neberte tak ultimátně, záleží na tom, jak s ním pracujete. V seniorním věku je možná méně orientovaný na ten primární výkon, ale patrně lépe využívá kontext, zkušenosti, moudrost.  

- Co tedy určuje výkonnost? Paměť a zkušenosti, nebo ten hrubý fyzický výkon?  

Obojí je důležité, neoddělujme to. Některé úlohy jsou vhodné pro mladé nabušence, některé pro seniorní manažery, kteří mají big picture. I proto mohou být funkční vícegenerační týmy. Vezměte si mentory, jsou vysoce žádaní v řadě oblastí.  

- Velký problém pro výkonnost jedince je souboj rozumu a emocí. My říkáme mozek a máme tendenci myslet tím rozum, ale v mozku jsou i centra emocí. Jak naučit ty dvě různé entity efektivní spolupráci?  

Ano, jsou oblasti, spíše zodpovědné za emocionální procesy, jsou hlouběji v mozku. Zrovna určitá část zmíněného hipokampu řídí emoce. A pak amygdaly, mandlovitá jádra, kde se emoce kódují. Oblasti zodpovědné za racionální chování jsou více v kůře, ale i na nich se podílí kupříkladu hipokampus. Ona ta teorie trojjediného nebo plazího mozku opravdu neplatí.  

- Plazí mozek?  

Ano, ten podle té teorie řídí základní životní funkce, kupříkladu dýchání, stres, vnitřní orgány. Pak je limbický systém, který kontroluje emoce a kůra, odpovědná za racio. Je to teorie Paula MacLeana z šedesátých let, který pracoval s předpokladem, že všechny tři sféry jsou na sobě do velké míry nezávislé, ale my dnes bezpečně víme, že to není pravda. Naopak. Velmi spolupracují.  

- Vraťme se k tomu, co tedy jednotlivé mozky odlišuje…  

V čem se liší, to je jejich zapojení, které je individuální a říká se tomu někdy neurodiverzita. Což sice v původním slova smyslu znamená něco trochu jiného, odborně se tak dnes označují stavy, dříve považované za duševní nemoci, například obsedantně kompulzivní porucha, některé formy autismu nebo Touretteův syndrom. Dnes se vůbec říká, že nemoci nejsou škatulky, jako dříve, že je to umělé dělení, sloužící jen k tomu, abychom mohli nějak léčit, ale že nemoci jsou v zásadě jen různé stavy v rámci jednoho spektra nebo kontinua. Jinými slovy, termínem neurodiverzita lze přeneseně označit i to, že mozkové mapy máme každý trochu jiné, a to z nás dělá jedinečné bytosti. Je to ale složitá a ne úplně zodpovězená otázka. Mozek totiž pracuje tak, že se aktivují ohromné populace neuronů, které čítají statisíce a možná miliony buněk. Vždyť si vezměte, že jich máme asi osmdesát šest miliard…  

- To někdo spočítal?  

Plus minus, sedm miliard je nejistota. Ale u živého člověka to spočítat nelze, to umí jen neuropatologové. Kdysi se soudilo, že je to padesát až sto padesát miliard, ale po roce 2000 vyšla studie, která upřesnila, že je to těch osmdesát šest plus minus nějakých sedm miliard. A to znamená, že synapsí, spojení mezi jednotlivými neurony, jsou biliony, protože každý neuron si takových spojení vytváří řádově tisíce.  

- A on sám si vybírá, kdy na koho přepojit, nebo mu někdo napovídá?  

To je velice dynamické. Ale trefil jste neznámou - zatím se neví, kdo nebo co toto zapojování jednotlivých spojení řídí, soudí se, že je to jakási touha systému dostat se do rovnováhy nebo přesněji řečeno ustáleného stavu. Tomu se říká homeostáze. Zjednodušeně řečeno, aktivitu mozku řídí potřeby vnějšího i vnitřního prostředí. Když budu potřebovat napsat složitý odborný článek, rozjede se mi čelní lalok, protože mozek nějak ví, že potřebuji přemýšlet racionálním mozkem, prefrontální kůrou. Já tomu říkám exekutiva. Mozkový CEO. Zatímco když mě třeba někdo vyprudí, spustí se stresová reakce a systém, který sídlí v nižších oblastech mozku, ne v kůře. A rozjede se emoční mozek…  

- Rozjede se sám od sebe?  

Kdo je hlavní dirigent, to se právě úplně neví. Uvažuje se o systému, kterému se říká kognitivní kontrola, což by měl být režisér toho všeho, ale nelze si to představit jako nějakou entitu. Jistě, někdo spirituálně založený by to mohl nazvat třeba duší nebo božím vnuknutím. Ale jasno zatím nemáme, exaktní věda si to většinou nepředstavuje jako nadhmotnou entitu. I když kdo ví, jak to je… Co víme, je, že nervové buňky se ad hoc, podle potřeb organismu, shlukují do koalic, což jsou populace desetitisíců a více neuronů. Většinou danou vlastnost nekóduje jeden neuron. Ačkoliv, nic neplatí absolutně, protože existuje například neuron Jennifer Aniston…  

- Koho?  

To je taková zkratka pro média, ale byl objeven neuron v oblasti rozpoznávající tváře, který je velmi aktivní, doslova pálí, když vám ukážu obrázek Jennifer. Když vám ukážu jinou herečku, bude v klidu.  

- U všech lidí?  

Spíš u někoho. Ale není vyloučeno, že u všech nebo že každý má nějaký takový neuron, který jediný je extrémně aktivní při nějakém určitém podnětu. Také asi těch reagujících neuronů může být víc, ale ten jeden je skutečně mimořádně aktivní. Nicméně z mého pohledu jsou důležitější neuronové populace.  

- Fungují v mozku i nějaké předprogramované rutiny?  

Dalo by se to tak nazvat. Mozek je vlastně jakýsi generátor map, dynamický systém ohromného množství spojení, která vznikají a zanikají, ale primárně fyzicky už je tak trochu zadrátovaný.  

- A platí, že ta spojení, která využívám častěji, se stávají pevnými?  

Ano, to je úplně ta nejzákladnější forma neuroplasticity, tedy synaptická plasticita. Odpověď mozku na to, že se něco učíme. To je známý princip use it - loose it. Nevěřím na to, jak odemknout devadesát procent potenciálu mozku, který nevyužíváme, ale věřím na trénink a učení. Protože cokoliv používáte, to se posiluje, cokoliv nepotřebného zaniká. To je přírodní zákon, který funguje.  

- Těch devadesát procent nevyužitého potenciálu -jak se k nim dostat?  

Ale to je mýtus. Během dne vystřídáme všechny oblasti mozku. Některé rezervy kapacity nebo potenciál určitě máme. Ale těch využitých deset procent pochází myslím z některé práce psychologa Williama Jamese. Nicméně, příroda nemá ráda plýtvání, k čemu by nám bylo devadesát procent něčeho, co bychom nedokázali upotřebit? Evoluce by se jich dávno zbavila. A druhá věc, vždyť my ani nevíme, kde je sto procent.  

- Vzít za etalon největšího z géniů?  

Který to byl? A co když ani on nevyužíval sto procent? Nějaká rezerva totiž skutečně existuje, říká se jí mentální nebo kognitivní rezerva. To je koncept, který popisuje schopnost člověka fungovat i přes handicap. I u vážných poškození mozku může být běžné fungování výjimečně zachováno.  

- Čím to je, že někdo hraje šachy tak špatně jako já, zatímco Magnus Carlsen má údajně IQ 190 a poráží všechny na světě?  

Odpověď nemám, přemýšlí se o tom, že by to právě mohlo souviset s propojením jednotlivých částí mozku. Konektivita je patrně tím rozhodujícím faktorem, tam jsou u různých jedinců patrné poměrně značné strukturální i funkční rozdíly.  

- Je IQ fyziologická záležitost, nebo se na těch sto šedesát můžu vypracovat?  

Na sto šedesát z průměrné stovky asi ne, to je velký krajíc, ale mentální kapacitu změnit určitě můžete, tréninkem lze mnoho vylepšit. Studie dokonce ukázala, že IQ není fixní, ale s každým stupněm vzdělání se postupně zvyšuje o několik málo bodů. Také si uvědomte, že IQ měří jenom určitý typ schopností.  

- A je to právě konektivita, která může za mužské a ženské myšlení?  

Absolutní dominance levé a pravé hemisféry je další mýtus. Hemisféry samozřejmě existují a jsou skutečně specializované, ale že leváci jsou kreativnější, prostě pravda není. Mozek muže a ženy se liší, ale berte to spíše jako jakési spektrum než jako brutální dogma. Aktivističtější vědci se přiklánějí k tomu, že mozek je stejný a všechny rozdíly jsou dány společenskými rolemi, já budu tvrdit na základě poznání, že se naše mozky liší. Mozek mužů je obecně větší, ale to nemá vliv na výkon a inteligenci. Muži mají také mít lepší propojení z přední části mozku do zadní v rámci jedné hemisféry, ženy naopak mají mít lepší propojení mezi hemisférami. Je to studie Ingalhalikar a kolegů z roku 2014, ale je poměrně kontroverzní, berme to jako možnost. Co je naprosto zřejmé, je to, že i mozek je pod vlivem pohlavních hormonů, a ty mají muži a ženy rozdílné. Je tedy přirozené, že mozky budou sice stejné morfologicky, velmi podobné strukturálně, ale rozdílné funkčně. Ostatně, je to vidět i na tom, že mužský a ženský leadership se zpravidla, statisticky, liší. Ženy mají spíše transformativní vedení, mají větší starost o členy týmu, zatímco muži jsou orientováni na výkon, transakčně. Pak také temná a světlá triáda - narcismus, machiavelismus a psychopatie jsou statisticky častější u mužů, zatímco kantianismus, humanismus a víra v humanitu, což jsou zase častější rysy žen.  

- Což asi odpovídá evolučnímu vývoji a rolím…  

V zásadě ano.  

- Co všechno můžeme mozek naučit? Umíte třeba naučit zvládat strach?  

Rychlá a zaručená metoda neexistuje, ale můžeme strach pozorovat zvenčí, poznat, čeho se bojíme. Nejvíc se totiž obvykle bojíme toho, co není úplně reálné. A pak je také účinné ptát se, co si ze strachu můžeme vzít dobrého, jak zaujmout nový postoj. Třeba strach přetavit ve výzvu.  

- Dá se naučit logika? A co to je?  

To je matematika, matka věd. Koučink vás matematiku nenaučí a ani znalost mozku vám příliš nepomůže. Ale můžu vás naučit, jak pracovat se stresem, který ve vás matematika vyvolává, a tím můžete dosáhnout lepších výsledků.  

- Jak pracuje koučink se stresem?  

Já se snažím s klienty mobilizovat vnitřní stabilitu. Najít zdroje, které mohou sami ovlivnit. Svůj postoj je to jediné, co máme reálně pod kontrolou. Vnější stresory zpravidla kontrolovat nemůžeme. Také mentoring může přinést a nasdílet určité nástroje. Celkově doporučuji zaměřit se na posílení kořenů pomyslného stromu života. Ideální je také najít kořeny vnitřní, ty, které jsou v nás. Koučink se používá velmi hojně i pro zvyšování výkonu.  

- Skoro všichni vědí, co to znamená, ale málokdo si to dokáže konkrétně představit…  

V principu to znamená odbourat překážky, interference, které brání využití potenciálu. To je známá rovnice, výkon se rovná potenciál minus interference.  

- Jak dojdete k tomu, že potenciál je velký?  

On je velký z principu, u každého. Ale jsou tam interference, které nám brání jít dál, třeba nechuť se učit. Pak také platí, že cíl musí být SMARTER. Specifický, Měřitelný, Ambiciózní, Reálný, Termínovaný, Evaluovaný a Zaznamenaný. Cíl "naučím se cizí jazyk" je nic. Cíl "do dvou let se naučím francouzsky na tu a tu úroveň a poznám to tak a tak" je cíl. Vize.  

- Dá se naučit dobře se učit? Aby vědomosti zůstaly uloženy?  

To je otázka toho, jak k látce přistoupit. Tam mohou být inspirací paměťové školy, které učí asociace, příběhy, vnitřní mapy, které usnadňují zapamatování si. A super věc je aspoň trochu se látku naučit a pak se o ní s někým bavit, někomu to vysvětlovat. A dobře spát. A samozřejmě je nutné eliminovat distraktory, mobily, hudbu a podobně…  

- I hudbu? Není stimulem?  

Není. Existuje studie, která to zkoumala. Přišlo se na to, že výkon není vyšší, ale je příjemnější. Což ale také není k zahození, jet o dvě procenta pomaleji, ale s chutí a příjemně.  

- Tlak na celoživotní vzdělávání, to je pro neurovědu i pro kouče docela výzva…  

Určitě. Já osobně považuji celoživotní schopnost učit se za superschopnost pro jedenadvacáté století. Kdo ji zvládne, bude úspěšný.  

- Umí neurověda číst myšlenky?  

Já ne, ale umělá inteligence do jisté míry už ano… Potřebuje k tomu sice obrovský tunel funkční magnetické rezonance, kontakty, dráty a megavelké soubory dat, ale ano, umí to. Ukažte jí, které neurony svítí, když milion lidí myslí nebo se dívá na jablko a bezpečně rozezná, až se na něj podíváte vy. Samozřejmě se statistickou chybou.  

- To jste mne nepotěšil. Protože ty nedostatky jsou pouze technického rázu a troufám si říct, že věda a vývoj je dokáží rychle odstranit, v řádu let. Jenže jak bude vypadat svět poté? A není neurověda zneužitelná k programování člověka?  

Věda, ale nejen věda, i technologie, vnáší do společnosti řadu etických a lidských otázek, nad nimiž bychom se jako lidstvo měli zamýšlet ještě dřív, než nastanou situace, které ty otázky generují. Zatím to děláme spíše se zpožděním, otázky genetických modifikací diskutujeme až ve chvíli, kdy už se v laboratořích dávno používají. Sdílenou ekonomiku jsme začali promýšlet, až když byla skutečností, a začala šlapat na paty té tradiční. Neříkám, že bychom všechno měli zavrhnout, ale měli bychom se nad tím bezesporu zamýšlet a bavit se o tom. Co se stane, kdy a jak s tím naložíme… To jsou důležité věci. Ale jsou už ostrůvky pozitivní deviace, které se tím zabývají.  
PROF. RNDR. ALEŠ STUCHLÍK, DSC.  

Vystudoval neurobiologii na přírodovědecké fakultě uk, kde v roce 2002 obhájil i doktorát. Studoval také neurovědy na 1. lékařské fakultě UK. Dnes působí jako vědec, lektor, mentor a kouč. Zaměřuje se na učení a paměť, tedy na to, jak si lidé i zvířata osvojují nové dovednosti a znalosti. Jak jsou schopni zlepšovat své chování tváří v tvář měnícímu se světu. Je členem mezinárodní federace koučů a pořádá také přednášky - ve firmách, ve školách, pro veřejnost. V roce 2017 byl jmenován profesorem fyziologie.  

Berte negativní okolnosti jako něco, na čem můžete vyrůst a stanovujte si smarter cíle: specifické, měřitelné, ambiciózní, reálné, termínované, evaluované a zaznamenané.  

Potenciál každého je tak velký, jak velký si jej dokáže připustit.