Když přijdu na úřad a řeknu: „Dobrý den, neslyším, komunikuji česky, prosím napište mi to,“ očekávám jednoduchou reakci – psaný text, třeba ve Wordu. Místo toho se mi už stalo, že mi úřednice začaly shánět tlumočníka do znakového jazyka. Jazyk, kterému nerozumím.
Proč? Protože se stále šíří matoucí sdělení, že každý, kdo neslyší, automaticky používá znakový jazyk. Tuto představu bohužel podporují i některé kampaně – například sbírka organizace ASNEP, která působí dojmem, že většina z více než 500 000 lidí se sluchovým postižením potřebuje tlumočníka. Ve skutečnosti je to jen malá část – zhruba 10 až 15 tisíc lidí, tedy 1,7–2,6 %.
Ano, mnozí to jsou. Konkrétně 10 - 15 000.
Podle výpočtů uvedených v článku „Počet lidí s postižením sluchu v České republice“ (https://blog.idnes.cz/ztlumeno/pocet-lidi-s-postizenim-sluchu-v-ceske-re... ) tvoří zhruba 98 % lidí s postižením sluchu ti, kteří mluví česky a komunikují běžně – jen prostě neslyší.
Takové sdělení navíc zastírá realitu, že většina lidí s postižením sluchu jsou nedoslýchaví senioři, kteří potřebují klidné prostředí, psaný text nebo zesílený zvuk – ne tlumočníka. A tím se ztrácí nuance, která je pro skutečnou pomoc klíčová.
Znakový jazyk je krásný, plnohodnotný a důležitý. Ale není univerzální. Stejně jako ne každý, kdo má problém s pohybem, potřebuje vozík, ne každý, kdo neslyší, potřebuje tlumočníka do znakového jazyka.
Záleží totiž na tom, v jakém jazyce se komunikuje. Znakový jazyk je zcela samostatný jazyk s vlastními pravidly a gramatikou, který je češtině podobný jako kterýkoli jiný cizí jazyk a písemnou podobu nemá.
Pokud komunikujícímu ve znakovém jazyce sdělení napíšete, on sice slova přečte (gramotný je), ale neví jejich význam, protože čeština je pro něj cizí jazyk. To je stejné, jako já přečtu třeba francouzské slovo, ale nevím, co znamená.
A platí to i obráceně. My, kteří neslyšíme a komunikujeme česky, používáme i aplikace na převod mluvy do textu a znakování vidíme (to je jako to přečtení), ale nerozumíme. Někdo ano, když ovládá cizí jazyk.
Je smutné, že organizace, která zastřešuje ostatní organizace lidí s postižením sluchu, toto matení používá.
Je čas, aby se tohle manipulování neznalých problematiky přestalo šířit. A aby se lidé, kteří neslyší, mohli domluvit tak, jak jim to vyhovuje – bez zbytečných překážek, bez automatických předpokladů.
-------
Ladislav Kratochvíl (Kráťa)
ohluchlý ve věku 40 let