Nemám ráda slovo handicap, říká neslyšící žena
Liberecký kraj - Věra Strnadová se v letošním roce stala Ženou regionu, oceněna byla za svou práci pro neslyšící, nedoslýchavé a jejich přátele.
"Věra Strnadová po nemoci v dětství zcela ohluchla. Přes své postižení účinně pomáhá formou dobrovolnické práce jiným lidem. Je mimo jiné spoluautorkou textu zákona o komunikaci neslyšících a hluchoslepých osob a prosadila do zákona simultánní přepis pro ohluchlé a nedoslýchavé osoby, které nemohou využívat služeb tlumočníka znakového jazyka. Šíří osvětu přednáškami, na kurzech i na konferencích a je autorkou 13 publikací. Je uznávanou odbornicí v oblasti zpřístupňování televizního vysílání osobám s postižením sluchu prostřednictvím skrytých titulků. Za svou práci získala několik prestižních ocenění včetně Ceny Olgy Havlové.
Myslíte si, že žena s "handicapem" má těžší cestu se prosadit?Osobně nemám ráda slovo "handicap". To slovo bývá chybně používáno jako synonymum ke slovu zdravotní postižení. Ale není tomu tak. Kdybyste se například Vy jako slyšící člověk zúčastnil nějaké akce neslyšících osob, které používají znakový jazyk, který Vy neovládáte, pak byste tam zažil komunikační bariéru. V tomto případě byste byl handicapován Vy, i když žádné zdravotní postižení nemáte. Jde vlastně o znevýhodnění a vždy jde o to, o jaký druh znevýhodnění se jedná a ke které konkrétní situaci se váže. Naše znevýhodnění je právě ta komunikační bariéra mezi slyšícími lidmi a existují ještě další bariéry, které nemusejí vždy souviset s komunikací například různé zvukové signály a podobně.
Jak tu komunikační bariéru překonáváte?Jak kdy, jak kde a jak s kým. Tou největší bariérou pro nás je nepoučenost většiny slyšících lidí, jak se s námi, neslyšícími, vlastně mají dorozumívat a jak k nám mají správně přistupovat. Podraz je v tom, že je vlastně více podskupin a každá používá jiné komunikační prostředky. Například já jsem přišla o sluch v dětství, kdy jsem již měla nějakou zkušenost s mluveným jazykem, proto používám češtinu a snažím se odezírat. Ovšem pokaždé s jiným úspěchem. Každý člověk totiž mluví jinak a některé hlásky nejsou viditelné, jiné jsou zaměnitelné… Zkuste se s lidmi bavit, když vidíte jen neurčité pohyby rtů a nic neslyšíte. Lidé mají někdy podivné představy o tom, jaké je to neslyšet a jak by nám mohli při komunikaci pomoci. Například na nás křičí. Což se v případě neslyšícího člověka naprosto míjí účinkem. Nebo začnou slabikovat. To je snad ještě horší.
A je vžitá taková pověra, že každý kdo neslyší, umí odezírat. Skutečnost je ale jiná. K odezírání musíme mít nějaké vrozené vlohy (asi jako hudebník musí mít hudební sluch) a dostatek podnětů i příležitostí, aby se ta schopnost rozvinula. To je důvodem, proč ne každý člověk je schopen dobře odezírat. Navíc ty výsledky nejsou zcela spolehlivé ani u těch, kdo odezírají výborně. Hodně slov vypadá při mluvení stejně a my musíme doslova hádat, co ten člověk asi říká. Někdy se domníváme, že jsme něco odezřeli správně ale řečeno bylo přitom něco zcela jiného. Pak vznikají docela komické situace, pro nás však většinou frustrující.