Nemám ráda slovo handicap, říká neslyšící žena

Věra Strnadová se v letošním roce stala Ženou regionu, oceněna byla za svou práci pro neslyšící, nedoslýchavé a jejich přátele

Liberecký kraj – Věra Strnadová po nemoci v dětství zcela ohluchla. Přes své postižení účinně pomáhá formou dobrovolnické práce jiným lidem. Je mimo jiné spoluautorkou textu zákona o komunikaci neslyšících a hluchoslepých osob a prosadila do zákona simultánní přepis pro ohluchlé a nedoslýchavé osoby, které nemohou využívat služeb tlumočníka znakového jazyka. Šíří osvětu přednáškami, na kurzech i na konferencích a je autorkou 13 publikací. Je uznávanou odbornicí v oblasti zpřístupňování televizního vysílání osobám s postižením sluchu prostřednictvím skrytých titulků. Za svou práci získala několik prestižních ocenění včetně Ceny Olgy Havlové.

- Myslíte si, že žena s "handicapem" má těžší cestu se prosadit?

Osobně nemám ráda slovo "handicap". To slovo bývá chybně používáno jako synonymum ke slovu zdravotní postižení. Ale není tomu tak. Kdybyste se například Vy jako slyšící člověk zúčastnil nějaké akce neslyšících osob, které používají znakový jazyk, který Vy neovládáte, pak byste tam zažil komunikační bariéru. V tomto případě byste byl handicapován Vy, i když žádné zdravotní postižení nemáte. Jde vlastně o znevýhodnění a vždy jde o to,o jaký druh znevýhodnění se jedná a ke které konkrétní situaci se váže. Naše znevýhodnění je právě ta komunikační bariéra mezi slyšícími lidmi – a existují ještě další bariéry, které nemusejí vždy souviset s komunikací – například různé zvukové signály a podobně.

- Jak tu komunikační bariéru překonáváte?

Jak kdy, jak kde a jak s kým. Tou největší bariérou pro nás je nepoučenost většiny slyšících lidí, jak se s námi, neslyšícími, vlastně mají dorozumívat a jak k nám mají správně přistupovat. Podraz je v tom, že je vlastně více podskupin a každá používá jiné komunikační prostředky. Například já jsem přišla o sluch v dětství, kdy jsem již měla nějakou zkušenost s mluveným jazykem, proto používám češtinu a snažím se odezírat. Ovšem pokaždé s jiným úspěchem. Každý člověk totiž mluví jinak a některé hlásky nejsou viditelné, jiné jsou zaměnitelné... Zkuste se s lidmi bavit, když vidíte jen neurčité pohyby rtů a nic neslyšíte. Lidé mají někdy podivné představy o tom, jaké je to neslyšet a jak by nám mohli při komunikaci pomoci. Například na nás křičí. Což se v případě neslyšícího člověka naprosto míjí účinkem. Nebo začnou slabikovat. To je snad ještě horší. A je vžitá taková pověra, že každý kdo neslyší, umí odezírat. Skutečnost je ale jiná. K odezírání musíme mít nějaké vrozené vlohy (asi jako hudebník musí mít hudební sluch) a dostatek podnětů i příležitostí, aby se ta schopnost rozvinula. To je důvodem, proč ne každý člověk je schopen dobře odezírat. Navíc ty výsledky nejsou zcela spolehlivé ani u těch, kdo odezírají výborně. Hodně slov vypadá při mluvení stejně a my musíme doslova hádat, co ten člověk asi říká. Někdy se domníváme, že jsme něco odezřeli správně – ale řečeno bylo přitom něco zcela jiného. Pak vznikají docela komické situace, pro nás však většinou frustrující. Takže pro mne je bezbariérová jen písemná komunikace. Ovšem jsou další skupiny neslyšících osob, například od narození neslyšících, kteří nikdy neslyšeli český jazyk, a proto neměli šanci naučit se jej spontánně jako jejich slyšící vrstevníci. Tam je překážkou odezírání právě ta neznalost jazyka – nelze odezírat neznámá slova, natož cizí jazyk. Pro většinu těchto lidí je často bariérová i písemná komunikace, potřebují tlumočení do znakového jazyka. A neinformovaní slyšící lidé jsou přitom zvyklí všechny nás "házet do jednoho pytle".

- Co by podle vás pomohlo k větší viditelnosti a tím pádem rozlišení skupiny neslyšících jako takové mezi slyšící veřejnosti?

Tady pomůže jedině osvěta. V rámci našich organizací pořádáme různé osvětové akce pro veřejnost, státní správu i odborníky z různých profesí, dokonce i ve školách, ale bylo by to účinnější, kdyby nám nějakou zajímavou formou více pomáhala média. Nejlépe se asi pracuje s dětmi, které dosud nemají vytvořené nějaké předsudky – a dokážou se skvěle přizpůsobit.

- V minulosti jste mluvila o tom, že netrpělivě očekáváte další technický pokrok, který vám usnadní i přímou komunikaci se slyšícími lidmi tak, že by software v mobilu převáděl mluvené slovo přímo do písma. Jak se situace vyvinula za posledních 5 let?

Měla jsem na mysli automatický převod mluvené řeči do písemného textu. Už se něco rýsuje, první vlaštovky se objevují, ale stále netrpělivě čekám na zdokonalení, aby to bylo možno používat i běžně, nejen pokusně. Překážkou je bohatost českého jazyka a pak také nedokonalost softwaru. Ten lépe reaguje na hlas, na který je "natrénován", jinak píše naprosté nesmysly. Je to tedy stále ještě běh na dlouhou trať. Takže se stále ještě neobejdeme bez asistence rychlopísařů, kteří jsou schopni přepisovat nám mluvenou řeč simultánně.

- Jste spoluautorkou textu zákona o komunikaci neslyšících a hluchoslepých osob. Co přesně zákon upravuje a proč byl potřebný?

Původní zákon se jmenoval Zákon o znakové řeči. "Termín "znaková řeč" byl matoucí, protože v sobě zahrnoval nejen znakový jazyk, ale i mluvenou češtinu doplňovanou znaky, takzvanou znakovanou češtinu. Ta však je pro uživatele znakového jazyka, kteří neovládají češtinu, málo srozumitelná, takže jejím prostřednictvím dostávají nepřesnou informaci. To dělalo v praxi problémy například při objednávání tlumočníků. Představte si soudní jednání, kdy soud sám určil tlumočníka "znakové řeči", a vinou toho termínu neslyšící účastník netušil, ve kterém jazyce bude jednání probíhat. Pokud šlo uživatele znakového jazyka, pak v případě znakované češtiny jednání probíhalo pro něj v cizím jazyce a velmi jej to znevýhodňovalo. Podle tehdejšího zákona to ale bylo v pořádku.

- Nový zákon tuto nevýhodu odstranil?

Podle nového zákona se musí přesně určit, o jaký jazykový kód se bude jednat a v jaké formě. Například zda půjde o tlumočení do znakového jazyka, nebo o češtinu zprostředkovanou simultánním přepisem. Simultánní přepis znamená, že přepisovatel neslyšícímu účastníku zprostředkuje v písemné podobě to, co kdo říká, a to v průběhu promluvy. Tenhle způsob, který u nás byl zaveden díky České unii neslyšících, funguje již několik let a vyhovuje neslyšícím uživatelům češtiny nejlépe. Byly definovány i komunikační prostředky hluchoslepých osob založené na dotykové formě, a to jak pro hluchoslepé uživatele znakového jazyka, tak i češtiny. Nový zákon nyní obsahuje 10 různých komunikačních prostředků používaných neslyšícími a hluchoslepými osobami, ze kterých si mohou vybrat pro sebe tu nejvhodnější, a hlavně jim dává právo volby, ve kterých situacích chtějí které komunikační prostředky používat. Kuriózní je, že právě o to právo svobodné volby jazyka jsme museli bojovat nejvíce.

- Zmiňovala jste se, že jsou i další bariéry. Jaké to jsou?

Hodně lidí si myslí, že člověk, který neslyší, má bariéry pouze v komunikaci. Leč není tomu tak. Na bariéry narážíme i ve zdravotnictví, v audiovizuálních dílech, v dopravě a dokonce i v budovách. Jen částečně to souvisí s komunikací, další část jsou různé zvukové signály, optické překážky a dokonce nedomyšlené technické produkty, které nejsou designovány pro všechny, obyčejným vysavačem počínaje. Ve výtahu chybí optické signalizační zařízení pro neslyšící, takže dojdeli k poruše výtahu, nemůžeme navázat komunikaci s obsluhou. Elektroničtí vrátní na budovách, přes které se nedostaneme dovnitř budovy, jsou podobnou bariérou. Já v těchto případech musím zastavovat lidi na ulici a požádat je, aby mi řekli, co se v mikrofonu ozývá, zda někdo reaguje, kdy můžu mluvit a podobně. I tam by měla být vizuální signalizace pro neslyšící uživatele. Prostě všude, kde je nějaké hlášení nebo signál pouze ve zvukové formě, je to pro nás bariéra. Také různé zvukové alarmy jsou také mimo naše vnímání, nikoho nenapadlo dát tam optické signály. Nemůžeme si ani nahrát televizní pořady s titulky, protože nahrávací přístroje k tomu nejsou přizpůsobeny. Dokud není v technických normách "design pro všechny", tak se budeme s těmito umělými bariérami setkávat stále.

- A co další zákony?

Nejsou dořešeny podmínky pro vzdělávání neslyšících žáků a studentů. Nedořešený je i vysílací zákon, podle kterého už 15 let platí, že komerční televize musejí zpřístupnit pouze 15 % vysílaných pořadů. Některé z nich už několik let stále dokola vysílají tytéž otitulkované pořady, takže mají tuto povinnost "splněnou", aniž by otitulkovaly pořady nové. A zákony upravující podmínky pro internetové vysílání jsou koncipovány dokonce tak, že se na ně povinnost titulkování vlastně ani nevztahuje. Nejde jen o nedostatky starších zákonů, jsou přijímány stále nové bariérové zákony. Například nedávno byl přijat zákon, že zkušební komisaři v autoškolách budou dávat pokyny přes vysílačku. Těch příkladů je velmi mnoho a na změny není ze strany zákonodárců "politická vůle". Takže nás čeká ještě mnoho práce, než se nám podaří různé bariéry odstranit.

- V posledním rozhovoru pro Deník jste si stěžovala, že zde chybí kurzy češtiny pro dospělé neslyšící, kurzy znakového jazyka pro slyšící rodiče neslyšících dětí a různé volnočasové aktivity. Jaká je situace nyní?

Pořádání těchto kurzů nechal stát na neziskových organizacích, sám se o to postarat nedokáže. Kurzy češtiny pro dospělé neslyšící osoby poskytuje například Česká unie v Praze. Záleží přitom na několika faktorech. Mimo jiné zda je k dispozici lektor, ovládající dobře danou problematiku a zda se poskytovateli takové služby podaří sehnat finance na zajištění provozu a zaplacení lektora. Podobné je to i s volnočasovými aktivitami pro neslyšící osoby. Stát takové aktivity sice do určité míry dotuje, ale podmínkou je 30% finanční spoluúčast. To znamená, že organizace musí nějak sehnat zbývající finanční prostředky sama. To je často překážkou pro konání kurzů, protože neziskové organizace peníze nemají a ne vždy se podaří získat od státu grant. Takže pokud se lidé chtějí kurzů znakového jazyka zúčastnit, musejí platit kurzovné. Podle zákona přitom mají být tyto kurzy pro rodiče poskytovány zdarma. Nikde v zákoně ale nenajdeme, jak a kde se na dané kurzy seženou finance. Tyhle kurzy jsou ale velmi důležité, neboť asi 90 % až 95 % neslyšících dětí pochází z rodiny, kde jsou rodiče, sourozenci a příbuzní slyšící, a pokud se chtějí s malým neslyšícím dítětem dorozumívat, nezbývá jim nic jiného, než se znakový jazyk naučit. Například Česká unie neslyšících se snaží rodičům vycházet vstříc a poskytuje rodičům slevy, a pokud se organizaci podaří získat na určitý rok grant, pak umožní rodičům absolvovat kurz zdarma. I zde vidím zádrhel v zákonech: jestliže zákon určuje, že kurzy znakového jazyka mají být pro rodiče zdarma, pak by jim automaticky měl stát tyto kurzy zaplatit.