Nemám odhad a nemám III.

Proč o tom mluvit právě u nevidomých?
Možná se někdo zeptá, proč toto téma zařazuji právě do série "Já slepá v životě". Vždyť takový problém se nemusí týkat jenom nevidomého, ale každého člověka. A je to také pravda. Proč tedy tento článek patří zrovna sem?
Nevidomý (ale i jinak postižený, např. tělesně) se ve svém životě častěji dostává do situace, kdy je uspokojení jeho základních potřeb (jídlo, pití, toaleta...) závislé na někom jiném. Pokud tedy z jakéhokoli důvodu začne mít pocit, že si o ně nemá právo říct nebo to vůbec chtít a že je to vlastně něco nepatřičného, bude se věčně dostávat do stresových situací. V krajním případě mu ostych a rozpaky mohou zabránit v tom, aby svou potřebu uspokojil (to hlavně ve chvíli, kdy se ocitne na nějaké akci mezi samými neznámými lidmi a nikoho nenapadne, že by mohl mít hlad, potřebovat na záchod aj.). Takové situace se naštěstí nestávají tak často. I nenaplněné obavy jsou ovšem někdy ažaž. Mohou být důvodem (třeba i nevědomým), aby se nevidomý nezúčastnil nějaké jinak zajímavé akce, kde by musel být sám.

Shrnutí:
Základní potřeby (najíst se, dojít si na záchod...) mohou být pro některé nevidomé či jinak handicapované velmi citlivou otázkou, protože se častěji dostávají do situací, kdy jsou při jejich uspokojování závislí na pomoci druhých. Proto není zejména v rodině vhodné tyto otázky příliš vyhrocovat. Nevidomý by měl vyrůstat v přátelském prostředí, kde by mohl pocítit, že má právo chtít své potřeby uspokojit. Případné překážky (obezita, dieta, zaneprázdněnost pomáhajícího, nedostatek potravin v domácnosti aj.) by se měly...