Nejsme mentální, jen nevidíme. Neignorujte nás, říká nevidomá žena

Přecházela se slepeckou holí přes přechod. Auto, které se k ní blížilo nepřiměřenou rychlostí, mě přinutilo zahodit zmrzlinu a vyběhnout jí na pomoc.
Těsně před autem jsem nevidomou ženu doslova strhla z přechodu s výkřikem: "Pozor!" Paní zůstala stát jako opařená a místo díky mi důrazně řekla: "Větší šok mám z vás. Takto se k nevidomým nesmíte chovat." Uvědomila jsem si, že o nevidomých toho moc nevím, proto jsem ji poprosila o rozhovor. V něm si povídáme o tom, jak s nevidomými komunikovat a čeho se vyvarovat. Ale i o tom, proč nemá partnera a proč vyrůstala od tří let na internátu daleko od rodiny.  
Protože jsem chtěla nevidomou Evu Odehnalovou poznat víc, pozvala jsem ji na oběd do své oblíbené restaurace. Zajímalo mě, jak na nás bude reagovat okolí, ale i to, jak proběhne stolování.  
Povídání bylo svižné. Eva je trochu ranařka. Co na srdci, to na jazyku. Personál restaurace si jejího handicapu hned nevšiml. To proto, že nemá zapadlé oči. Naopak. Má je velmi výrazné a umí je na člověka, který s ní hovoří, upřít. Objednala si lososa s opečeným bramborem a chřestem. A neměla žádný ostych vyzvat mě, abych ji jídlo nakrájela a poslední sousta jí pomohla nabrat na vidličku.  
Během povídání jsem se dozvěděla, že Eva ráda plave a jezdí na tandemovém kole. Ráda by sportovala více, ale potřebuje doprovod a ten často nemá. Miluje cestování, kino i divadlo, kam chodí lidmi, kteří jí popisují, co se na plátně nebo jevišti odehrává. Při oblékání ji pomáhá čtečka barev. Za svoji největší přednost považuje komunikaci a to, že umí druhým naslouchat. Má ráda knížky se skutečnými příběhy a z dob druhé světové války.  
Co ji opravdu trápí a přála by si to změnit, je pohled na nevidomé. Často...