Můj týden ve tmě: Neměl jsem tušení, jestli je den, nebo noc!

Proč se někdo nechá dobrovolně zavřít do dokonale zatemněných prostor a stráví tam o samotě celý týden? Co si od toho slibuje a co tím získá? Tyto a další otázky napadnou každého, kdo se doslechne o metodě zvané terapie tmou. Letos na podzim jsem ji sám absolvoval.

Od terapie tmou jsem si nic přelomového nesliboval ani jsem ji nevnímal jako terapii, protože jsem neměl pocit, že bych se potřeboval s něčím "léčit". Měl jsem nejasné tušení, že bych mohl na něco zajímavého přijít, ale představy jsem záměrně ponechával ve stavu značné neurčitosti. Předpokládal jsem, že se věci nějak vyvinou, což se také stalo.  

Terapie tmou je založena na senzorické deprivaci, tedy absenci podnětů z vnějšího prostředí, a u nás ji lze absolvovat na několika místech. Já jsem se rozhodl pro týdenní pobyt v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné u PhDr. Andrewa Urbiše, který má s touto metodou bohaté zkušenosti a nejdéle ve tmě pobýval pro mě nepředstavitelných padesát dnů.  

Když jsem dorazil do Beskyd, byla taková mlha, že jsem neměl tušení, že se okolo lázeňského areálu tyčí kopce a v dálce je dokonce vidět Lysá hora. Čekalo mě úvodní vyšetření u PhDr. Urbiše a debata o mé motivaci a očekáváních. Zmocňovala se mě rostoucí nervozita, která vyvrcholila ve chvíli, kdy jsme se vydali do vilky, jež se na týden měla stát mým domovem.  

Ve světle jsem si prohlédl obytnou místnost s postelí, křeslem, psacím stolem a rotopedem, jídelnu, kam mi personál denně nosil vegetariánskou stravu (avšak vše bylo zařízeno tak, abych se s nimi nesetkal a nepronikl ke mně...