Komunikace s nedoslýchavými

V čase mé základní školy: Stojím před budovou školy v hloučku svých spolužáků. Občas se zasměji, bylo by trapné tam stát jen tak, když se ostatní smějí něčemu hodně vtipnému. Nestíhám sledovat, kdo zrovna mluví, nestíhám odezírat, přiřadit člověku hlas, který zrovna mluví. Pohybují se, mávají rukama, gestikulují, překřikují se. Hlídám si chvilku, kdy bude ticho, abych mohla s úsměvem na rtech říct: „Čau, já už musím, tak zítra!“ Všichni jsou najednou potichu. Cítím, že asi tuší, proč odcházím. Ale nezeptají se, co by měli změnit a já jim to neřeknu. Ráda bych byla součást kolektivu, ale nejde mi to. Jim taky ne.

I přesto, že jsem neměla kolektivu...