Kdo nevěří na systémovou diskriminaci neslyšících v ČR, ten by konečně měl
Letos to bude 10 let, co OSN přijalo Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením. V příštím roce to bude 10 let od její ratifikace Českou republikou.
Co přinesl tento významný právní instrument neslyšícím občanům u nás? Odpovědí nám budiž smutné prohlášení, že ve své podstatě nic. V těchto posledních deseti letech se pouze obnovilo znění zákona č.
155/1998 Sb., o znakové řeči (nově 384/2008 Sb.), jeho prováděcí vyhlášky stále chybí. Jedním z článků Úmluvy je i článek 24 pojednávací o Vzdělávání. Podněty odborníků v oboru a z komunity neslyšících s návrhy jak optimalizovat výuku neslyšících byly a jsou vládou a MŠMT úspěšně ignorovány. Zato se během těchto 10 let postavilo několik desítek nových škol a vyškolilo několik desítek učitelů v moderních vyučovacích metodách v Etiopii, Afghánistánu, Angole či Gruzii. Vše v rámci zahraniční pomoci ČR spadající pod gesci Ministerstva zahraničních věcí. A přitom naši neslyšící občané přes 20 let čekají na kvalitativní změnu, která by změnila přístup k jejich vzdělávání..
Zájmy neslyšících stále nejsou vnímány politickou reprezentací vážně
Svědčí o tom i fakt, že až do konce konference se závažnými tématy vydržela z představitelů státu a odpovědných organizací jediná Mgr. Anna Šabatová Ph. D., ombudsmanka, která se nebála pohovořit o problémech s účastníky konference, kteří zaplnili celý sál poslanecké sněmovny. Touto cestou bych ráda poděkovala paní ombudsmance za její otevřený přístup, který zaujala při zpracování své závěrečné zprávy ze šetření stížnosti na úroveň vzdělávání neslyšících v ČR. Závěrečná doporučení adresovaná především MŠMT byla velmi trefná a podstatná. MSMT znovu propásla příležitost otevřeně a jasně se postavit k problematice vzdělávání neslyšících. Smutné je i to, že přestože i ministryně školství Kateřina Valachová, Ph. D. měla šanci a mohla odpovědět koncepčněji a obsáhleji, bohužel, odpověděla velmi plytce a stroze ve smyslu, že vše pro neslyšící vyřeší podpůrná opatření přichystaná na září letošního roku. Signalizuje to pouze jediné: pracovníci MŠMT se ani nepokouší doopravdy zamyslet, co je se vzděláváním neslyšících dlouhodobě špatně a co je podstatné pro optimalizaci jejich vzdělávání.
V ČR přes dvacet let chybí moderní koncepce vzdělávání neslyšících
Ideálně bilingvální koncepce, která by od raného věku dětí se sluchovým postižením adresně řešila jejich problematiku vzdělávání. Koncepce využívající jak český jazyk, tak český znakový jazyk a žádnou jeho náhražku. Tato vzdělávací výzva je stále aktuální. Sluchově postižené děti zkrátka u nás máme, a dokud nebudeme uplatňovat genovou terapii před či hned po porodu, stále je budeme mít. Moderní technologické pomůcky nejsou komplexním a kvalitním řešením pro všechny děti se sluchovou vadou. Všem dětem nepomáhají KI a existují děti, které jsou KI komisí odmítnuty. A co potom s těmito odmítnutými dětmi?
Budeme je hromadně ignorovat, nevidět, protože nejsou hodny pozornosti učitelů a odborníků? Fascinuje mě jistota některých kolegů, kteří si troufají předpovídat rodičům velmi malých dětí se sluchovou vadou, že z jejich dětí vyroste kvalitativně lepší člověk než "ti neslyšící". Kdo jim dal právo takto radikálně polarizovat názory rodičů v tak citlivém období? Kdo jim dal právo předurčovat, jak se dané dítě bude projevovat a s kým se bude identifikovat v 15 letech?
Dnešní přístup k neslyšícím nebo těžce nedoslýchavým dětem u nás je nekomplexní a hájí především zájmy slyšících rodičů, slyšících lékařů, slyšících učitelů, slyšících zaměstnanců státem placených organizací, ale určitě nerespektuje nejlepší zájmy těchto dětí. I vzdělávání neslyšících dětí je stále řízeno pouze z pohledu slyšících pracovníků MŠMT, a co hůře i MPSV. Kdo nevěří na systémovou diskriminaci neslyšících v ČR, a to od raného dětství, ten by konečně měl.
Mgr. Martina Šmídová