Jak to vidí Helena Klímová, psychoterapeutka, publicistka

ČRo Dvojka
-
Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Dámy a pánové a přede mnou sedí nádherná noblesní dáma, která se pořád tady na mě jen usmívá a je to paní Helena Klímová, skupinová analytička, psychoanalytická psychoterapeutka, publicistka a také signatářka Charty 77. Dobré ráno.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Dobré jitro.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Co děláte během svátečních dnů?

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
A to je velice dobrá otázka. Já bych řekla, přímo ta situace, tady nás k tomu uvádí. Sotva jsme přišli, dostali jsme od paní redaktorky Brůhové vynikající kafe a teďka tady spolu vlastně pijeme kafe a přitom si povídáme. A to už samo o sobě vypadá trošku jako svátečně, protože vlastně svátečnost, to je velice zvláštní čas. Svátečnost, to znají jen lidé, zvířata patrně neznají žádnou svátečnost, protože zvířata nepracují. Člověk má společně se zvířaty různé životní pochody a prožitky a také s některými vyššími zvířaty sdílí rituály, ale člověk má jediný rituál, svůj vlastní lidský, a to je rituál času, rituál svátečnosti a to je něco strašně zajímavého. No, povězte.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Skáču vám do řeči. Já mám rád krásné takové čtení, když jsme u těch svátků, že život bez svátku je jak cesta bez hospod, víte? To je něco, co potřebujeme. To jsou ty naše motoresty, které potřebujeme po cestě, abychom se osvěžili a zase dál pokračovali a svátky jsou takovým okamžikem podobným.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
A svátky mají ten rozměr vertikality. Prostě, když člověk pracuje, tak žije v jednom čase, který dělá dojem jakoby horizontální a v době svátku člověk prožívá takové spojení mezi tím svým, bych řekla, zrodem v přírodě, zrodem, jako bych řekla, spolu s ostatními tvory a se svým směřováním v nějakém smyslu. To je ten vertikální rozměr a to je vlastní svátečnosti.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
A já si myslím, že my svátky potřebujeme také k tomu, abychom utužovali a vytvářeli vztahy. Já jsem teď zaslechl papeže Františka, který mluvil úplně to, co za chvíli řeknu, v úplně jiném kontextu. On mluvil o pomoci chudým, o almužně. A postavil tři otázky a ptá se, když jsi pomáhal, když jsi házel tu minci, podíval ses tomu člověku do očí? Řekl jsi mu něco? A za třetí, dotkl ses ho? A já si myslím, že přesně to je to, co my v životě potřebujeme. A já jsem vděčný za to, že díváme se do očí, že spolu mluvíme a tím kafíčkem si tady takhle můžeme přiťuknout, jakoby se dotknout sebe.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já si myslím, že tady v tom, co jste říkal, je obsažena ta podstatná myšlenka, že vlastně já bych tedy neřekla almužna, protože v našem kontextu už to má trošku zase jiný význam, ale dejme tomu, nějaký dobrý skutek, něco když udělám pro někoho jiného, tak je velice myslím dobré, když současně to s tím člověkem prožívám.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Já jsem nechtěl mluvit přímo almužně, o tom problému, ale ty tři body vytvářejí naše společenství, my to potřebujeme. On to řekl v kontextu almužny, ale já říkám, v našich mezilidských vztahů jak je důležité a to si myslím, žen svátek k tomu slouží, že si sedneme u stolu, mluvíme, jsme si blízko, dotkneme se.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Ano. Já bych řekla, tohle to je velice podstatné, že to období svátků říká, že člověk obnovuje svoje vztahy a ty vztahy se obnovují nikoliv teoreticky nebo nějak poštou nebo přes Internet, ale opravdu skrze smysly, že se lidé sejdou, sedí spolu, jedí spolu, jdou spolu na výlet, poslouchají spolu hudbu a tancují spolu. Všechny tyhle ty věci jsou strašně důležité, protože to znamená společné fyzické prožívání a to je strašně významné v době internetu si toto uvědomovat.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Teď mě jednou paní potkala u mě v Lanškrouně. Jdu úplně náhodou po ulici, a já se snažím vždycky se podívat na toho druhého. Jsou takoví, kteří se na vás nepodívají vůbec, spustí zrak dolů a tak dále, to znamená, že ne všichni nás musí a tak dále. A šla jedna paní a krásně se na mě podívala. Usmála se a říkala: Pane faráři, dobrý den. Já vám moc fandím. Víte, a to je takové přívětek, taková štědřejší nějaká věta navíc, jak to někdy potěší. A říkám si, to je krásné, že vás vidím. Moc vám to sluší a tak dále. Proč to neříct.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Ta byla určitě ráda ta paní. A já si myslím, že to co říkáte, je důležité. Je důležité to prostě oboje. Jednak podívat se na druhého člověka a spoluprožívat s ním a potom se podívat do sebe nebo do knihy nějaké a prostě soustředit se zase na nějaké věci vnitřní a tyhle ty dvě polohy vlastně střídat.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Já jsem s vámi chtěl probrat takový ten v uvozovkách celý život. Mluvit o mládí, mluvit pak o partnerských vztazích a skončit u stárnutí. Když vidím, jak ten čas utíká, bojím se, že to všechno neprobereme. Ale pojďme k tomu mládí na začátek, protože já si myslím že spoustu potkávám i já ve svojí praxi jako duchovní. Jakoby mládí ztrácí smysl svého života poměrně mladí lidé, kteří se jakoby utápí ve svých různých problémech, neumí se zapojit nějakým způsobem do skupiny. Víte, mám čím dál více těch mladých lidí na různé psychické problémy. Jak vy to hodnotíte to naše mládí, ty mladé dívky a chlapce, které potkáváme?

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Víte, já se vůbec nedivím, že oni mají problémy nejrůznějšího druhu, protože si myslím, že vlastně to, když říkáte mládí, to mládí nezačíná tím obdobím dospívání, ale vlastně mládí začíná na počátku života, když se dítě narodí a když začíná prožívat, začíná vytvářet svoje úplně první vztahy, respektive s pomocí maminky a to, co prožíváme v současné době, je jakýsi úpadek mateřské péče. To nesouvisí s tím, že by to maminky nějak neuměly, ale v podstatě společnost si není s to uvědomit, že úplně malinké děti mají svoje vlastní potřeby a svoje vlastní lidská práva a že to je něco úplně jiného, než u dospělých. Dítě, když se narodí, tak potřebuje individuální péči matky, která ho 9 měsíců nosila a která k němu má vztah na počátku velice fyzicky skrze kojení a skrze převinování, skrze noční vstávání. To je vztah velice fyzický a v podstatě úplně na samém začátku dítě a matka mají něco společné nevědomí. Ono to zní možná  zvláštně, ale je to tak. Prostě maminka pozná, to dítě to ještě neumí říct, ale ta maminka to pozná, co to dítě potřebuje, protože rozumí jeho nevědomým potřebám.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Což já mám někdy problém porozumět dětem. Ta maminka už rozumí, když začíná to dítě mluvit.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
A úkolem té maminky je, aby ty nevědomé potřeby toho dítěte pomohla zvědomit. To znamená, ona učí to dítě mluvit, aby to dítě umělo vyjádřit samo sebe. A když prostě ta maminka nemá dost času, pozornosti nebo jí to nebaví, a není tam žádná dobrá náhrada za ní, tak prostě to dítě vyroste a neuvědomuje si dostatečně svoje potřeby, spíše odvozuje svoje potřeby z nějaké nápodoby. Napodobuje souvěkovce a tak. Já to musím říct velice krátce. Prostě v podstatě, když doroste do toho věku dospívání, tak si neví rady, protože nezná sebe samotné, nezná sebe sama. A dostává se, věk dospívání je druhá taková velice mocná doba, kdy člověk jaksi vytváří sám sebe a tyhle ty děti, které vlastně neměli dost dobrou mateřskou péči, neví, jakým způsobem teďka se odpojit od matky, protože vlastně na ní nebyly ani napojené, odpojit od matky a od rodiny a začít vlastní život. A my potom při terapii potkáváme lidi, kteří jsou plně dospělí a pořád ještě potřebují mateřskou péči, protože jí nedostali, když byly děti. Takových případů je velmi mnoho.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Nevyplývá to z toho, že nefunguje jakoby ten partnerský vztah, a proto se maminka jakoby upne, místo aby se soustředila na budování vztahu s manželem, tak ona si připoutává k sobě tu svoji dívku nebo to svoje dítě, to je asi případ spíše těch dívek než těch kluků a pak je pro ní tragédie, když tak holka přivede kluka a řekne: Mami, já ti představuji.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
To víte, prostě ty celé vztahy jsou potom pozměněné, když vlastně ten prvotní mateřský vztah nefunguje dosti dobře, tak potom tam zbývají tam resty a i v dospělosti, jak tedy to dítě, tak ta matka nebo ostatní v rodině se snaží něco dokončit, co prostě nejde.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Mým hostem je paní Helena Klímová. Už se dostáváme pomalu do toho dětství k těm partnerským vztahům, protože vy, opravte mě, pokud to není pravda, ale od roku 1983 vedete manželské poradny nebo partnerské poradny.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Na počátku osmdesátých let jsem zázrakem dostala zaměstnání díky doktoru Ctiboru Lukavskému v manželské poradně a pracovala jsem v 80. letech v manželských poradnách a potom v 90.Letech už potom psychoterapeutické poradenství, psychoterapii.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
To znamená, že vy dobře do toho vidíte. A víte co mě zajímá. Jak se změnily ty problémy těch manželských párů. Partnerských párů, jak bych to porovnala ten rok 1983 nebo začátek osmdesátých let a v současné době. Dochází tam k nějaké zeměně?

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
To jsou velikánské změny, protože společenské změny byly tak obrovské, že nemohly nemít vliv na intimní život lidí, to je samozřejmé. V těch 80. letech, víte, do manželských poraden chodili lidé a nosili různé problémy, které souvisely velmi často s bytovou nouzí, že vlastně generace žily pohromadě. Prostě mladí manželé neměli byt, a žili třeba 10, 20 let v bytě se svými rodiči, takže samozřejmě veškeré ty vztahy byly velice úzké, intimní, docházelo ke sporům o prostor, o dominanci nad dětmi a podobně. A to byly strašné věci. Potom od 90. let, když se ta situace uvolnila a lidé měli možnost třeba se mladí lidé odstěhovat, tak se to celé začalo proměňovat a zvolňovat. Mladí lidé teď vlastně nebo dvojice dosti často ani nevstupují do manželského vztahu. Buďto žijí partnersky bez tedy dnes manželského rituálu anebo třeba matky samy vychovávají svoje děti. Nemyslím si, že taková situace by byla pro děti nejlepší. Já si myslím, že pro děti je velice dobré, když existuje jistota vztahu, která je daná i slibe, a když prostě děti vyrůstají v jistotě, že vztah rodičů je pevný a že se mohou spolehnout.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Řekněte mi, potkáváte se s těmi různými páry. Jste schopna odhalit budoucnost toho páru, protože já se svou praxí s těmi snoubenci, když se potkávám a někdy si říkám, to je fantastický pár, to je tak skvělý pár a za dva roky se dozvím, že oni jsou od sebe. A pak si řeknu, tyhle ty, to nemá budoucnost žádnou, tak se mi do toho obřadu nechce. A pak vidím, jak ten vztah roste.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Když potkám nějakou dvojici anebo třeba i když ke mně přijde nějaký člověk sám, tak napadají mě všechny množné varianty, co by se mohlo přihodit a napadají mě i různá nebezpečí, jak by to mohlo špatně skončit, ale když s takovým člověkem nebo s takovou dvojicí jednám, tak jak bych to řekla, nejpřesnější slovo je fandění. Já prostě jim fandím.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Já také, přesně.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
To je ono, aby to dopadlo dobře.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Někdy si připadám takový infantilní, dětinský, protože prostě mě to, tak jak láska je taková, že vám zatmí oči.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já si myslím, že oni potřebujou, aby jim někdo fandil tak jak říkáte, protože to je posiluje. Prostě oni pak v tom nejsou sami a to je opravdu, mám tu zkušenost, že někdy se to podaří změnit, protože, bych řekla, různými trampotami a potížemi prochází každá dvojice a každý jedinec a velmi záleží na tom, prostě jestli v tom okamžiku třeba buďto sami se obrátí k něčemu, co je podporuje, k něčemu zase dalšímu, co je převyšuje a podporuje, anebo jestli třeba najdou někoho, obrátí se k někomu, kdo jim pomůže najít nějakou oporu, která je přesahuje a která prostě může vést.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
To se mi hrozně líbí to slovíčko fandím. Já vám fandím. Já to budu na těch kázáních používat. Ale víte co, tak někdy to je i naše chyba, jakoby duchovní, protože často se s tím potkávám u svých kolegům, jak všichni ale i tu literaturu naší, kterou čtu, jak je tam důležité, aby to byl navěky vztah a tak dále. Samozřejmě, fandím tomu, aby to bylo do konce života. Ale já si myslím, není naší chybou, že soustřeďujeme se příliš na to, aby to bylo do konce života, místo toho, abychom se soustřeďovali na to, aby to byl kvalitní vztah. Víte, přirovnávám to, že to jak tady dlouho žít budeme na této zemi, nakonec je to v rukou božích. Můžu si to zkrátit tady, ale chceme ovlivnit, co ovlivnit nejde. Ale kvalita života je v našich rukou.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Víte co, já mám takovou zkušenost, že vlastně ta budoucnost nebo kvalita budoucnosti strašně záleží na přítomnosti. Když v tuto chvíli zde a nyní dokážeme, aby těm lidem se dařilo dobře, aby spolu se měli rádi, tak potom ta budoucnost je dobře založená, ale když jim budu říkat, nesmíte se rozvézt, protože v budoucnu by to vaše děti těžce nesly, tak to moc nefunguje.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Zase se omlouvám, skáču do řeči. Přesně. Proč ne na začátku mluvit o rozvodu. Anebo někteří přejí, to poslouchám jedním uchem, jak jim svatební hosté přejí, jen abyste to vydrželi. Je to hrozné přání, vydržet toto, ta představa manželství musí být.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já si myslím že tam, kde ta přítomnost je dobrá a lidé mají radost ze sebe navzájem, tak to je dobré. Čili my musíme se snažit pomáhat těm lidem, aby se jim dobře dařilo v přítomnosti, aby měli třeba dobře rozdělený čas, dobře se domluvili o péči o děti. Nebo dobře se domluvili o tom, co každý z nich potřebuje a co má rád, anebo co mu vadí. A když to v přítomnosti zvládnou, tak bych se potom o budoucnost neobávala.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Ano, mně by zajímal váš pohled, protože také se s tím potkávám, bereme tu situaci, že lidé se rozvádějí, ten má sám o sobě velké a jenom krátce, střídavá péče.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
No, to je něco strašného. To je hrozné, protože tím se vlastně problém rodičů přesouvá na děti. To dítě, které žije ve střídavé péči, nemá vlastně žádný domov, protože domov ve své podstatě má, domov je útočiště, bezpečí a je to jistota a je to jaksi jediná. Jako člověk sám je jediný a partnerství je jedinečné, výsadní, tak taky domov je jediný. Člověk v průběhu života se třeba může přestěhovat, ale vždycky je to obtížné ta změna domova. Ale to, abychom dítě uvrhli do bezdomoví, to je prostě něco strašného a z mých kolegů, se kterými jsem o tom třeba kdy mluvila, tak nikdo není té střídavé péči nakloněný. Všichni mí kolegové terapeuti s tím mají spíše špatné zkušenosti s tou střídavou péčí.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Můžete mi říct, proč se to tak prosazuje?

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já si myslím, že to je prostě špatně viděný prospěch rodičů. Prostě to je to, co na začátku jsme říkali, že vlastně potřebám dítěte naše společnost moc nerozumí a ani je moc nerespektuje. Prostě potřeba dítěte je mít jedinečný domov. Ať nejlépe u maminky, když je to dítě malé a když je větší, tak třeba i u tatínka s tím, že prostě rodiče si to musí potom spolu vyřešit, ale nikoliv na úkor dítěte.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Paní Helena Klímová je mým dnešním hostem a pochopitelně hostem vás, posluchačů. Čím jsme to skončili?

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
No, u toho, že vlastně v naší společnosti někdy se potřebám rodičů dává větší právo než potřebám dětí.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Takhle jsme mluvili o té střídavé péči. Mluvíme o tom někdy, jak ta doba, ta přítomnost ovlivňuje i naše mezilidské vztahy. A já mám vypozorované, že my teď žijeme v době, kde se pořád něco se kolem nás mění. Mění se hrozně rychle. Telefony měníme, televizory, nečekáme, až se nám rozbije. Já říkám opraváři praček a televizorů už asi neexistují. Víte. A my podobně to děláme i s lidmi.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
S lidmi vzájemně.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Tak manželku vyměním za mladší, levnější, úspornější, výkonnější. Nebo manžela vyměním, přítele vyměním a tak dále. Jestli není to zrovna i touhle tou dobou, jestli to má vliv na to trvání toho vztahu.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já si myslím, že ten problém je komplexní a souvisí to prostě s mnoha okolnostmi. Jednak je tady to, co jste říkal, že prostě žijeme v době, kdy se vyhazují předměty a někdy to vypadá tak jako že vidíme druhého člověka taky jako nějaký předmět, který můžeme opustit, vyhodit, zahodit v případě, že nám třeba nevyhovuje. Tak to je tedy jedna věc. Druhá věc je to, o čem jsme mluvili na začátku, že vlastně taková ta raná péče o děti se, společnost jí nedoceňuje a maminky některé, některé to umí a některé se dají vést instinktem, že to dítě potřebuje. A některé maminky se dají brzy zlákat nějakými jiným předmětem a dítě odkládají do jeslí nebo někomu jinému a vlastně u toho dítěte se potom nevyvine takový pocit výlučnosti, výjimečnosti, jako v tom smyslu, já jsem maminky, maminka je moje jediná a já jsem maminky dítě. Prostě to je takový ten pocit výlučnosti. To dítě si celkem na to i může zvyknout a může se docela dobře adaptovat. Ale má potom pocit, sama má, ten člověk pak má pocit snadné nahraditelnosti v dospělosti a i druhé lidi vnímá jako snadno nahraditelné. A já si myslím, že to takhle spolu souvisí, že vlastně ta snadná nahraditelnost¨jednoho člověka druhým, že souvisí s tou celkovou situací rodiny, kdy prostě děti jsou snadno odložitelné.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Tudíž hrozí těm vztahům, že jakoby nejdou do té hloubky, ta vertikála mízy, zůstává ta horizontála, o které jsme tady už také mluvili.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Ano, je to tak.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Taky si myslím, že jednou z věcí, která ohrožuje naše vztahy, je také nuda. Víte, že my se někdy nudíme, nebo mi to někdy připomíná, já omlouvám se za tu slovo, možná nepatří tady do ranního vysílání Dvojky, ale my jsme možná takoví až přežráni, že se máme až příliš dobře. Já to znám ze svého. Že si něco dám a pak chodím do ledničky, kterou desetkrát otevřu a dal bych si ještě něco. Víte. Místo, aby mě uspokojilo to hlavní jídlo, které jsem si dal, tak pořád hledám nové a nové podněty, něco ještě nového a možná i v tom vztahu pořád něco hledáme. Ihned se začneme nudit, nemyslíte, že něco takového se vyskytuje.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já si myslím, že my v současné době už možná půl století možná, žijeme v době, která je úplně výjimečná v lidských dějinách, že až dosud teď v posledních letech je to trochu jiné, agresivita vzrůstá, ale velmi dlouho několik desetiletí jsme žili vlastně v míru a blahobytu, o jakém se naším předkům nikdy nezdálo. Až doposud se vždycky lidé museli zabývat tím, aby měli dost jídla, aby přežili, aby měli střechu nad hlavou. Čili vlastně neměli vůbec čas a možnost, aby se nějak nudili. A v současné době opravdu takové ty základní potřeby jsou uspokojené tak, že na jedné straně si vymýšlíme nové potřeby, které jsou zbytné, kdy vlastně usilujeme o něco, co ani nepotřebujeme. A pak se taky nudíme.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Já jsem četl Tomáše Sedláčka, ekonom a on zase říkal, že potřeby jsou konečné. To znamená, máme je uspokojené, ale touhy jsou nekonečné a my pořád toužíme po něčem a něčem novém, dalším a dalším silnějším zážitku a tak dále. A to nás dělá nešťastným.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Víte, člověk je od přírody jaksi bych řekla naprogramovaný nebo vytvořený tak, že má mnoho schopností. A v současné době ty schopnosti nemusí ani použít. Prostě ta schopnost přežít, ta schopnost uživit se, to nám umožňuje, že žijeme, bych řekla, s minimální námahou. Čili ta touha se potom upíná třeba na nějaké hry nebo na lety do vesmíru a podobné věci.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Abychom končili, tak pozitivně. Chci říci jeden krásný zážitek. Byl jsem na diamantové svatbě, 60 let po svatbě, víte a bylo takové obnovení manželského slibu a pak byla taková situace, kdy jsem se já trošku nevěděl, co s tím udělat, jestli je mám vyzvat k tomu, aby si dali pusu, a oni to poznali na mě, že jsem v takové trošku rozpačité situaci a ten pán říká: Pane faráři, my víme, co má následovat. Že bychom si měli dát pusu. Já říkám: Ano, chtěl jsem, ale nevěděl jsem, jestli to nebude trapné. A on říkal: Víte co, my se každý den několikrát denně pusinkujeme. My jsme na to zvyklí. A to si říkám, to je krásné, protože mám pocit, že lidé trpí deficitem lásky a pomazlením toho. Zase už jsme u toho doteku.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
A vidíte, možná že s tím také souvisí to, že u nás vlastně v Čechách je nejvyšší počet takzvaných domácích mazlíčků, pejsků a kočiček. A to mají lidi kvůli tomu, když si neumí dát pusu sami vzájemně.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Tak se mazlí se svými miláčky. Ale já si myslím, že aspoň, že někdo, protože potkávám takové lidi, kteří zůstali opuštění, zraněni. Pak si najdou toho přítele a říkám. Ještě, že ty zvířátka máme.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Samozřejmě, je to krásný, je to fajn, ale nemělo to být místo toho.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
A milujete zvířátka, máte nějaký doma?

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já se o to furt snažím a vedu o tom dialog.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
A dnes se poběží Velká pardubická, budete se dívat na koníky?

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já myslím, že mně je těch koní líto, víte, když oni závodí, protože si myslím, že to není jejich bytostná potřeba, aby prostě takto se nechali štvát. Ale jinak se mi líbí, když se koně pasou nebo běží svobodně. To se mi moc líbí.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Heleno, já vám moc děkuji za to, že jste přijala moje pozvání a že jsme mohli potěšit naše posluchače a závěrem, protože vidím, že se chystáte ještě něco říct, takže to poslední slovo patří paní Heleně Klímové a já se už budu loučit.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Já jsem chtěla, Zbygniewe, jenom poděkovat za to pozvání, pro mě je to velmi inspirativní a děkuji vám, děkuju.

Zbygniew CZENDLIK, moderátor:
Takže krásnou neděli, na shledanou.

Helena KLÍMOVÁ, psychoterapeutka; publicistka:
Na shledanou.