Jak jsem se styděla na Valentýna I. – Mírně pikantní historka o nákupu valentýnského dárku

Kdo by nechtěl milované osobě opatřit k Valentýnu nějaký ten dáreček? Možná jste/jste byli mladí a zamilovaní, a tak jste tuto radostnou povinnost toužili odbýt v tichosti a anonymitě. Není nic jednoduššího než vejít do obchodu, nepozorovaně si vybrat valentýnské srdíčko, diskrétně položit nákup na pokladnu, nevyhnutelný ruměnec mírně zamaskovat lehce sklopenou hlavou, zaplatit a co nejrychleji a nejnenápadněji odejít. Pro člověka s handicapem ovšem setrvání v anonymitě ne vždy bývá takto snadné. Každého, kdo se někdy cítil víc na očích, než by se mu líbilo, jistě potěší má valentýnská historka z r. 2016:

Expedice do Billy

    Vztah, který jsem v té době měla, byl tak trochu komplikovaný. Možná i proto jsem se styděla a nechtěla, aby mé projevy náklonnosti k mému tehdejšímu příteli včetně koupě a předávání valentýnského dárku byly veřejně na očích. Samozřejmě zde pracovala fantazie, kdy co oči neviděly, si srdce vybájilo nebo zveličilo. Pořád jsem si představovala, jak všichni uvidí, že kupuju něco k Valentýnu a že to předávám, že uvidí to a ono …

    Tehdy jsem bydlela na internátě, takže nakupovat si on-line by bylo poněkud nepraktické. Proto jsme chodívali do blízké Billy, kde jsem využívala doprovod z řad prodavaček. Pokud si to někdo neumí představit, vkročíte do obchodu, kam jste se předtím naučili trasu, zastavíte se v blízkosti pokladen a čekáte, až si pro vás někdo přijde. Občas je čekání delší, amplion hlásí, aby se dostavil doprovod k nákupu, a vy si představujete, jak se všichni ohlížejí a vidí vás, jak tam stojíte. Samotný nákup probíhá tak, že pokud možno řeknete dopředu, co chcete, aby s vámi doprovod...