I znakový jazyk má nářečí, která zamotají hlavu, říká tlumočník neslyšícím

Nikdy neslyšeli zpěv ptáků, zvuk klavíru nebo šumění větru. Pro slyšícího věc zcela běžná, pro sluchově postiženého něco nepředstavitelného. Stejně tak je pro ně komplikované domluvit se třeba na úřadech či u lékaře. Milan Holub jim v takových situacích pomáhá jako tlumočník.

„Řeším s nimi všechno, výměnu nebo koupi bytu, pojištění, třeba i návštěvu lékaře,“ říká Milan Holub, který jinak pracuje jako preventista u ústecké městské policie.

Kdy jste začal tlumočit?
Už jaké malé dítě. Oba rodiče byli neslyšící. Skoro do tří let jsem nemluvil, doma jsme komunikovali pomocí znakového jazyka. Až když jsem nastoupil do školky, naučil jsem se mluvit a všechno dohonil. A rychle jsem pak začal tlumočit rodičům.

Jak na dětství vzpomínáte?
V rodině, kde jsou rodiče neslyšící, to mají děti těžší. Děti se naučí velmi rychle spoléhat samy na sebe, nic jiného jim nezbývá. Rodiče jim nemůžou poradit třeba s tím, kde se píše jaké i, nebo něco vysvětlit, protože sami spoustu slov neznají. Můžu říct, že nejen já, ale obecně děti neslyšících rodičů strašně rychle dospějí. Jak naši zjistili, že umím mluvit, tak jsem s nimi chodil na úřady, k lékaři a v podstatě za ně rozhodoval. Dříve tlumočníků nebylo tolik jako dnes, musel jsem jim pomáhat. ...