Eva: Postiženého syna vyhodili z ústavu, mám ho doma a ze života se stalo peklo

Vím, že jsou matky, které berou svůj život s postiženým dítětem jako úděl, dokonce v něm nalézají i naplnění. Já mezi ně nepatřím, a tíží mě pocit viny.

Tobiáš se jevil jako normální miminko, neměl žádné viditelné postižení, už v roce začal chodit. Ale neopakoval slůvka, nemluvil, nereagoval, když jsem mu něco říkala. Něco se mi nezdálo, vyvíjel se úplně jinak než můj starší syn.

Doktorka mě uklidňovala, že je všechno v pořádku, některé děti mluví dřív, jiné později. Ale Toby nemluvil ani ve dvou...