Domovy pro seniory aneb Mýty a realita

Na začátek jeden typický příběh. Manželský pár pětasedmdesátníků ze severu Moravy je ve velmi dobré zdravotní kondici, každý rok jezdí na dovolenou k moři, o víkendech na chatu. Před sedmi lety si tito manželé podali žádost o umístění do domova pro seniory. Když se dozvěděli, že na ně přišla řada a klidně mohou nastoupit, byli trochu zaskočeni. "Vždyť jsme soběstační, cítíme se mladí," říkali si. Přátelé jim radili: "Neblázněte, až budete potřebovat, pak místo nebude, vyškrtnou vás z pořadníku, a co si počnete?"

Opustili tedy obecní byt, přestěhovali se do pěkného domova se zahradou a společným manželským pokojem. Po půl roce jsou nešťastní.

"Deprimuje nás pohled na lidi, kteří jsou velmi nemocní a staří, nenašli jsme si tu přátele. Je tady spousta aktivit, personál je příjemný, ale nás netěší sedět na přednášce o pomočování s devadesátiletými babičkami, které vedle nás pospávají v kolečkových křeslech," říká paní, která si nepřeje uvést jméno, aby v domově neměla potíže. Ty už stejně má, protože o víkendech s manželem odjíždějí na chatu. "Personál nám už...