Domácí přepis - když neslyšíte, co říká návštěva

Jedna z největších lapálií při ohluchnutí ve středním věku jsou návštěvy. Slyšící se spolu baví a jediná ohluchlá osoba je jako páté kolo u vozu, protože neví, o čem je řeč. Písemná sdělení totiž bývají velmi sporadická.

Asi šest let po ohluchnutí mě to docela trápilo. Jenže trápit se mě nebaví, takže jsem začal být "otrlý". Když dopiji kávu, nebo zkonzumuji další občerstvení a nikdo nic za tu půlhodinu nepíše, přičemž se všichni celou dobu baví, prohlásím: "Když vy nestojíte o mě, nestojím ani já o vás, jdu k počítači, ten se se mnou baví" a odejdu (když je to u nás doma). Je to sice neomalené, ale z mého pohledu je lepší být upřímný, než se usmívat a kývat hlavou "ano" a předstírat tak, že snad vím, o čem je řeč.

Dospěl jsem však k názoru, že není dobré jen pasivně čekat, až se někdo smiluje a napíše, ale že je dobré vytvořit jakési "podmínky pro psaní".

Když mi chtěl na návštěvě u dcery ukázat zeť něco na notebooku a já se nakláněl, abych na to viděl, propojil notebook s televizorem a pustil mi...