19.04.2013 0:18
Můj úplně první článek se jmenoval Vozíčkář ve skalách. Myslela jsem si o sobě, jaká nejsem hrdinka, když jsem zvládla Prachovské skály. Proti zážitku z března letošního roku to ale byla naprostá pohodička, píše Monika Henčlová.
S mým osobním asistentem jsme vyrazili do lesa. Po předchozím oteplení byla půda velmi měkká, vláčná a pro elektrický vozík těžko překonatelná. Ten den bylo venku asi 150 pod nulou, můj doprovod nadšeně tvrdil, že medituje a já mu velmi naštvaně oznámila, že mrznu. Že jsem radši nemlčela. Domů jsme jeli totiž „zkratkou“. Že „zkratka“ je močál, nebylo vidět. Ven mě vytahoval kůň a pomáhal můj asistent a kolem běžící nadšenec.
Po návratu domů jsme vyprali kalhoty po kolena celé od bahna. Tím však tragédie neskončila. Ještě v polovině dubna z mého vozíku nepředvídatelně odpadávaly kusy bláta a jakési louky.
Nedávno jsme s asistentem jeli shlédnout naši zimní trasu. Moje paměť je úžasná, vytěsnila všechny hororové zážitky až na ten močál.
Monika Henčlová
Klíčová slova: