Desítky lidí, kteří se napili vadného alkoholu, ze dne na den osleply. Teď se každý po svém vzpamatovávají ze šoku a hledají odborníky, kteří je naučí orientovat se ve světě beze zraku. Co je čeká a jak se vůbec s tímto handicapem dá žít? Vyzkoušela jsem si chůzi s bílou holí.
Ještě jsou v šoku a není divu, že se nechtějí dělit o svoje pocity. Ti, kdož oslepli poté, co vypili jedovatý alkohol, si teprve hledají cestu do tyfloservisů, kde se lidé učí žít s bílou holí. A někdy raději nepřiznají, jak se jim to stalo. "Ani já si neumím představit, co s člověkem udělá, když ze dne na den nevidí. My pracujeme většinou s klienty, kterým zrak slábne postupně. Jako je tomu například při cukrovce nebo po operaci mozkového nádoru," podotýká instruktorka rehabilitace pražského Tyfloservisu Olga Buriánková.
Dnes je to moje učitelka. Přišla jsem si k ní zkusit, jak se po světě chodí s bílou holí. Hodinový rychlokurz prostorové orientace je sice poněkud z rychlíku, ale představu poskytne.
Vyfasovala jsem černé neprodyšné brýle, do ruky bílou skládací hůl, které se říká orientační. Podle pokynů ji musím držet v poněkud nepřirozené poloze před středem svého těla. "Chyťte ji shora, jako byste ukazovala. Je to váš prodloužený hmat. A teď zkuste opisovat polokruh v rozpětí ramen. Plus asi pět centimetrů na každou stranu. Ale ne tak křečovitě, pracuje jenom zápěstí," velí instruktorka.
Obloukový pohyb s holí trénujeme nejprve v místnosti. Existují dvě základní techniky, ta kyvadlová, kdy se hůl dotýká země jen v hraničních bodech, a kluzně kyvadlová, kdy opisuje oblouk po zemi. Ta druhá, bezpečnější, se používá hlavně ve chvílích, kdy čekáte nějakou překážku. Fajn, zatím je to hračka. Olga Buriánková mě však brzy vyvede z omylu. "Průměrně šikovný člověk kolem čtyřicítky se tyto techniky naučí tak do čtvrt roku, pokud s ním cvičíme hodinu týdně. Je třeba s holí sladit krok i dech, dbát na držení těla. Chytit rytmus. Tak jdeme, uvidíte, jaký to bude adrenalin!" pobízí.
Jít rovně? To neumí nikdo
Tyfloservis sídlí v Krakovské ulici, odbočce z Václaváku. Když to jde, venku se většinou chodí podle takzvané vodicí linie, což je dům, jehož hranu "osaháváte" holí. Kráčím toporně a zatraceně neesteticky, ale mám pocit, že jinak mi to docela jde.
Při nácviku mají výhodu lidé s lepší orientací. Mezi takové žel nepatřím. Na náměstí je to tak šedesát metrů. Občas se mi hůl zadrhne o nějaký výklenek. V jednu chvíli se málem přerazím o kovový sloupek. Uf! Pojednou ucítím vlhké teplo prádelny, za chvilku slyším ozvěnu z průchodu do pasáže Blaník. I dům s výlohou zní jinak, než když míjím plnou zeď. To všechno jsou cenné orientační body, které mně instruktorka dopředu popsala. "Vidíte, jak jste ve stresu!" zazní mi vedle ucha hlas instruktorky.
"Cože? Cítím se docela v pohodě," namítám skoro dotčeně. "A co ta sevřená levá ruka? Počáteční stres je docela normální, za to se nemusíte stydět. Někomu pomáhá třeba žvýkačka," s převahou zašveholí má učitelka. S úlevou kvituji, že zní docela blízko.
Pořád se stáčím jaksi doprava, do silnice. Každý to tak má. Někoho to táhne na levou stranu, jiného na pravou. Chodit rovně je takřka nemožné, instruktoři to prý sami dlouho trénovali na fotbalovém hřišti – od brány k bráně.
Když doklopýtám na roh ke KFC, kolega fotograf navrhne, abychom to vzali napříč Václavákem. Chápu. Chce vylepšit nevábný pohled na vratkou postavu s hůlkou malebnějším pozadím, než je zeď.
"Prosím vás, tudy slepci nikdy nechodí. Každý volí raději podchod," zaprotestuje Olga Buriánková. Ale nakonec mávne rukou.
Tak si to razím přes Václavák. Tuším na sobě zvídavé pohledy kolemjdoucích. Zaplať bůh je nevidím. "Napoprvé to bylo docela dobrý," zahřeje mě pochvala. S úlevou sundávám černé brýle. Svět náhle zrůžověl. Když člověk zvládne základní techniku chůze s holí, může se učit trasy. Někdo se spokojí s jednou, jiný jich natrénuje třeba pět. Jsou ovšem i tací, co se ztratí, i když jdou před dům vysypat koš. Případné karamboly při výuce zdatná instruktorka umí ohlídat a tou Olga Buriánková rozhodně je. Svou práci dělá už patnáct let.
Teď se spolu vydáváme metrem na Rajskou zahradu. Důchodce Jiří Machovec tam chce trénovat cestu od autobusu číslo 202 do metra B. Bývalý zvukový technik patří mezi šikovné žáky, nevidí už osm let a od té doby se toho hodně naučil. Olga Buriánková si nejprve prohlédne místo a vybere nejvhodnější trasu. Pak ji probere s klientem. A jde se na to. Pan Machovec kolikrát už už nabourá do zábradlí či reklamní cedule, ale instruktorka ani nemukne. Má nervy ze železa. Ví, že senior v poslední chvíli vždy o překážku zavadí holí.
"Vedete si dobře. Teď se držte trávníku vpravo, pak minete jednu lavičku, druhou lavičku... V tom oblouku se vám bude směr hledat tíž," naviguje ho žena. Obtížný úsek procházíme několikrát.
Nekonečné dotazy zvědavců
Nevidomý šťastně míjí turnikety. Když dorazí k hrbolatému pásu ve stanici, holí nahmatá konec nástupiště. V tu chvíli mi zatrne.
"No jo, lidi se taky leknou. Kolikrát mě u metra někdo chytne za batoh a strhne zpátky. Nebo rovnou za pravou ruku s hůlkou. Takže se leknu i já. Ti, kteří chtějí nevidomým pomoci, by na ně měli nejdřív promluvit," vysvětluje Jiří Machovec.
Pokud se dostane do úzkých, nezačíná prý žádost o pomoc zdvořilostními větami, aby ho kolemjdoucí neměli za žebráka. "Prostě křiknu do prostoru: Nevíte, kde je tady lékárna? To zabírá," vysvětluje muž.
Ochotných prý bývá dost, ale pomocníci ho pak obvykle zasypou spoustou otázek: Jestli je doopravdy slepý. Kdy a proč oslepl... "Lidé jsou strašně netaktní. Já se snažím být zdvořilý, beru to s humorem, ale když se takhle vyptává druhý třetí, to už mě bere čert," přiznává senior.
Říká se tomu negativní fascinace. Cizí neštěstí jako by nás přitahovalo. Rázem se cítíme jaksi líp, protože nás minulo. Starosti se náhle zdají nicotné. Podle psychologa Jiřího Brančíka nic zavrženíhodného. Vyptávání na detaily může být někdy jen neobratným projevem účasti. "Navíc – konfrontace s neštěstím nás může nastartovat k větší opatrnosti," míní Brančík.
Ke smíření dlouhá cesta
V ohnisku metanolové kauzy – v Moravskoslezském kraji – už zaznamenali lehký nárůst klientů. "Hlásí se nám teď víc lidí, ale nepoznáme, u koho jde o následek otrav. Jen málokdo to poví na rovinu. Mnozí cítí hanbu, že takhle dopadli z pití," popisuje vedoucí ostravského Tyfloservisu Lucie Skříškovská. Podle ní častěji zatím volají rodinní příslušníci, aby se poradili.
Individuální kurzy prostorové orientace v Česku ročně absolvuje kolem 170 lidí. Nabídka kurzů je pestrá. Záleží na tom, jak člověk do té doby žil a co všechno chce zvládnout. Z kurzů sebeobsluhy je největší zájem o vaření. Schválně si zkuste naslepo třeba jen zalít kávu.
Při podobných tragédiích člověk většinou prochází určitými fázemi – po šoku následuje agresivita, obviňování, které vystřídá deprese, na konci toho procesu bývá akceptace.
Proto také ředitel pražského Tyfloservisu Josef Cerha očekává nápor lidí, kteří oslepli z vadného alkoholu, až později. "Chvíli to ještě potrvá. Smířit se je vůbec to nejtěžší. Jinak ale nelze jít dál a začít se učit," podotýká Josef Cerha.
101 obětí metylalkoholové kauzy eviduje min. zdravotnictví 33 lidí na otravu metylalkoholem zemřelo
Foto: Dan Materna, MAFRA
O autorovi: Ivana Karásková, reportérka MF DNES Autorka se nejčastěji zabývá sociálně patologickými jevy ve společnosti. Zajímá se také o psychologické profily osobností. Nyní si na vlastní kůži vyzkoušela, jak obtížně se musí vyrovnávat oběti metylalkoholové kauzy se ztrátou zraku. Desítky z nich po konzumaci jedovatého alkoholu osleply. Autorka oslovila odborníky, kteří nevidomým pomáhají zvládat každodenní starosti.