Neziskovky a nový zákon o lobbování

Odpovídá Monika Krejčí, expertka na advokační práci a manažerka vnějších vztahů Transparency International – Česká republika.

Je to vůbec poprvé, co Česko přijímá pravidla pro lobbování, tedy ovlivňování politiků a političek a úředníků při tvorbě nových zákonů nebo nařízení. Cílem nového zákona je vnést světlo do rozhodovacího procesu, aby bylo jasné, kdo a s kým prosazuje své partikulární zájmy u zákonodárců. Největší změnou, kterou zákon přináší, je nejen narovnání definice lobbingu a lobbistů, ale také povinný registr a dvakrát za rok reportování ze schůzek a jednání, včetně uvedení tématu, protistrany nebo výsledků jednání. Na podrobnosti jsme se zeptali Moniky Krejčí z Transparency International – Česká republika. 

Definice lobbingu nám v českém právním řádu chyběla. Jak ji tedy zákon stanovuje a vyjasňuje?

V kontextu nového zákona je to tak, že budu-li přímo ovlivňovat lobovaného – například poslance, senátora, ministra, ale i náměstka nebo ředitele odboru – při přípravě, projednávání nebo schvalování právního předpisu, pak se stávám lobbistou. A na to se už vážou konkrétní povinnosti. Důležité je samotné „přímé ovlivnění“.

Zákon také výslovně vyjmenovává, kdo všechno patří mezi lobované osoby, kromě politiků jsou to i vyšší úředníci nebo poradci ministrů. A není podstatné, jestli se jedná o vládní návrh zákona, poslaneckou iniciativu, vyhlášku, mezinárodní smlouvu nebo třeba koncepční dokument. Všechny tyto dokumenty spadají do rámce zákona.

A co naopak lobbing není?

Pokud se například účastním veřejného semináře nebo společenské akce, kde jen sdílím zkušenosti z praxe nebo know-how, o lobbing nejde. Stejně tak pokud mluvím do médií, vystupuji na sociálních sítích, organizuji petici nebo občanskou iniciativu. Zásadní je záměr komunikace. Pokud jdu za náměstkem ministra jen proto, abych ho informovala o situaci v rozvojových zemích, není to lobbing. Ale pokud chci prosadit konkrétní změnu do návrhu mezinárodní smlouvy, to už ano.

Ministerstvo spravedlnosti se snaží rozlišovat cílenou schůzku se zákonodárcem nebo s někým, kdo má moc rozhodovací, a ovlivňování ve věci konkrétního zákona versus sdílení informací z praxe.

Kde je tedy ta hranice, kdy už se z organizace nebo jednotlivce stává lobbista?

Je to hlavně o zmiňovaném záměru a cíli komunikace, a soustavnosti. Pokud jednou za deset let něco připomínkuji, ještě nejsem nutně lobbista. Ale pokud pravidelně lobuji za změny, například každý rok v rámci rozpočtového procesu, tak už jsem podle zákona považovaná za lobbistu. Mimochodem, řada věcí v tomto zákoně je na úsudku lobbisty.

Existují nějaké výjimky, kdy se zákon neaplikuje?

Ano, například se nevztahuje na asistenty poslanců či senátorů. Když se bude chtít lobbista sejít s poslancem nebo senátorem a vyhnout se reportovací povinnosti, sejde se s asistentem. To rozhodně není ideální. Mezi lobbovanými ale naopak jsou kromě poslanců, senátorů nebo členů vlády i vedoucí kanceláře Poslanecké sněmovny, zástupci různých ústředních státních úřadů, Nejvyššího kontrolního úřadu, České národní banky a podobně. Takže pokud se organizace například věnuje audiovizuální tvorbě nebo mediálnímu světu, spadají mezi lobbované, o komunikaci s kterými musím reportovat, členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Druhý tip výjimek se týká činností. Mediální vyjádření k návrhu zákona, na sociálních sítích nebo v masových médiích, tam nespadají. Stejně tak organizace petic, individuální občanské iniciativy a podobně.

Důležité je, že pokud se organizaci ozve například přímo ministerstvo nebo lobbovaný a požádá o připomínky nebo know-how, nemá organizace žádnou povinnost dál reportovat. A tady ještě zmíním terminus technicus lobbistická stopa. Lobbovaný má vlastně jednu jedinou povinnost – když bude připravovat nějaký předpis, musí do důvodové zprávy napsat seznam všech lobbistů, kteří ho nějakým způsobem lobbovali.

Zůstaňme ještě u výjimek a definice… Pokud bude jednat například starosta nebo primátor. Jak s nimi zákon počítá?

Starosta nebo i zaměstnanci krajského nebo obecního úřadu nejsou lobbisty, ačkoli často i starostové mají svoje zájmy, které prosazují na státní úrovni. Zákon je úplně vyjímá z působnosti.

Hodně se v tomto směru diskutovaly také různé polostátní nebo státní firmy. Pokud komunikují s ministerstvem, kterému jsou podřízené, lobbing to není. Například když bude ČEZ jednat o svém fungování s Ministerstvem průmyslu. Pokud bude ale mezi poslanci a senátory lobbovat za předpis, který pevně garantuje určitou cenu elektřiny, tak to lobbing je.

Od července musí i neziskové organizace zvážit, zda spadají mezi lobbisty. Zákon přináší více transparentnosti, ale i nové povinnosti

Pojďme do praxe. Co konkrétně musí lobbista podle nového zákona dělat?

Od 1. července 2025 se každý, kdo lobbuje, musí zapsat do veřejného registru na relob.gov.cz. Platí to jak pro fyzické osoby, tak pro organizace, včetně neziskovek. A když pak jdu na schůzku s lobbovaným, musím ho na to, že jsem lobbista, výslovně upozornit. Například na evropské úrovni to funguje tak, že si do e-mailového podpisu píšou lobbisté registrační číslo z rejstříku transparentnosti. A dokonce Evropská komise už je tak pokročilá, že když si činitelé domlouvají schůzky s lobbisty, sami si kontrolují, jestli jsou v registru zapsaní.

Vraťme se ale k celému procesu, minimálně dvakrát ročně pak musí lobbista do registru vyplnit takzvané prohlášení lobbisty. Uvede se v něm, s kým jednal, za co lobboval a jak byl úspěšný. Cílem je, aby veřejnost měla přehled o tom, kdo ovlivňuje tvorbu zákonů.

Jaké jsou praktické dopady pro neziskové organizace?

Každá organizace, která se chce registrovat jako lobbista, musí mít datovou schránku. Registrace pak neplatí jen pro organizaci nebo jejího ředitele, zapsat se musí všichni, kdo lobbing vykonávají. Typicky právníci, advokační manažeři a podobně.

V neziskových organizacích může praxe fungovat tak, že se informace o lobbistických kontaktech budou schraňovat na jednom místě a do registru se nahrají hromadně jednou za půl roku. K zákonu existují metodické dokumenty a dokážu si představit, že řada organizací si k tomu udělá i interní směrnice. Samotná práce v registru, práce s prohlášením, je intuitivní. Ministerstvo je hodně vstřícné, odpovídá na otázky, reaguje na dotazy, organizuje různé semináře, chodí na akce a vysvětluje.

Co se stane, pokud někdo zákon nedodrží?

Zákon stanovuje také sankce. Od menších pokut, pokud například zapomenu upozornit, že jsem lobbista, až po vysoké pokuty, pokud lobbuji, ale nejsem zaregistrovaná. V praxi si to lze představit třeba tak, že někdo veřejně prezentuje svou úspěšnou lobby, ale v registru o tom nenajdete ani zmínku. To může být problém.

Pro nezisk tedy může být zákon i příležitost, posílit svoji reputaci, transparentnost.

Ano, já v tom určitě vidím příležitost. Zejména pro neziskové organizace je to šance ukázat, že hájí veřejný zájem transparentně. Že nemají co skrývat. A že jsou legitimní součástí legislativního procesu. A zároveň zákon představuje šanci ukázat, kolik lobbistů tu reálně působí. Do teď jsme to nevěděli. V tuto chvíli tak dává největší smysl zákon začít aplikovat a sledovat, co přinese praxe. Je to úplná novinka a každý začátek je trochu o hledání.

Zdroj: Svět neziskovek