Profesorka Eva Siková řídí Ústav experimentální medicíny Akademie věd České republiky, kromě vědkyně tak musí být i dobrou manažerkou. To, že svou roli zvládá, dokazuje i letošní titul manažerka roku 2011. Podívejte se na její životní příběh. Už za chvíli v Ekonomice Plus.
Barbora KLADIVOVÁ, redaktorka:
Evu Sykovou v 17 letech okouzlila medicína v čele s výzkumem mozku a kmenových buněk. Dnes je nejdéle působící ředitelkou v historii Akademie věd a hledá léky na Parkinsonovu a Alzheimerovu chorobu, nebo třeba způsob, jak pět postavit na nohy ochrnuté.
Eva SYKOVÁ, ředitelka, Ústav experimentální medicíny AV ČR:
Nejdřív jsem si ještě myslela, že bych mohla dělat psychiatrii nebo neurochirurgii. Tak neurochirurgie pro ženy opravdu je dost náročná, jsem si to vyzkoušela pár měsíců. No a tak nakonec vlastně ten výzkum mozku je opravdu něco jako hrozně dobrodružnýho, takovýho zajímavýho. A spoustu fantazie se tam dá uplatnit no. Tak toto byla taková první věc. A potom, víte, přišel právě výzkum kmenových buněk. Ten nebyl, když já jsem začínala vlastně dělat výzkum. No a ty kmenové buňky, to je další taková oblast, která je velice jako zajímavá, a samozřejmě těch oblastí ve vědě je víc, ale nicméně mě zaujaly ty kmenové buňky ne kvůli těm kmenovým buňkám, to je něco, co se pořád obnovuje a tak. Ale kvůli tomu, že to je vlastně taková jediná naděje, abychom mohli léčit pacienty, který mají ty mozková, mozková míšní onemocnění.
Alexandr CHVÁTAL, zástupce ředitelky, Ústav experimentální medicíny AV ČR:
S kmenovými buňkami je to velice komplikované, protože poté, co začaly být jaksi novinářsky velice populárním tématem, tak se svět rozdělil na dvě poloviny. Jedna jako spatřovala velkou naději v těch kmenových buňkách. A druhá polovina spatřovala hrozbu. Hrozbu, že lze například naklonovat někoho, koho nechceme. Ten výzkum kmenových buněk teď naráží na celou řadu bariér. A ty bariéry jsou správné, protože přece jenom nepatříme do třetího světa, jsme civilizovaná země. A potřebujeme plnit různá regulační opatření, která třeba i vyvinula Evropská unie. A protože jsme v Evropské unii, musíme i splnit všechny požadavky na bezpečnost použití těch kmenových buněk.
Radim J. ŠRÁM, vedoucí oddělení genetické ekotoxikologie:
Zásadní chyba třeba Rady vlády pro tuto problematiku je, že nebyly stanoveny oblasti, které by měly být pro Českou republiku prioritní. A ty oblasti by měly být jednak takové, kde jsme na špičkové úrovni. A dále, kde se lze domnívat, že to přinese taky pozitivní výsledky, které jsou přenositelné do praxe. A já si myslím, že právě výzkum v oblasti kmenových buněk je takovým příkladem. Proto ty finance jsou zcela, jsou zcela zásadní. Protože vy můžete dělat pouze ten výzkum v té oblasti, v jakém rozsahu na to máte, na to máte ty prostředky.
Alexandr CHVÁTAL, zástupce ředitelky, Ústav experimentální medicíny AV ČR:
Výzkumy kmenových buněk jsou velice finančně náročné, protože je potřeba splňovat celou řadu nařízení, taky je potřeba splňovat celou řadu podmínek pro tu práci. To znamená, ty laboratoře a ty prostory musí býti vybaveny tak, aby i ta práce pro ty výzkumníky byla bezpečná. Na to, aby se tam to pracoviště vybavilo, je potřeba velice hodně finančních prostředků, který, které my získáváme různými cestami, teda jak z grantů, tak z různých programů Evropské unie.
Eva SYKOVÁ, ředitelka, Ústav experimentální medicíny AV ČR:
Každý lék anebo takováhle buněčná terapie, nebo takový léčebný prostředek, jak tomu říkáme, tak stojí skutečně neuvěřitelné peníze. Protože musíme do toho počítat i ten výzkum, který k tomu vedl. Když tohle to spočítáme, tak je to mnoho milionů, až miliardy korun, než je vyvinut, řekněme, takový nějaký složitější lék, který potom se dostane do té praxe. U těch kmenových buněk je to trošku problematičtější, protože tam ještě nejsou ty produkty, které by zaplatili ti další a další. Čili rozvíjí se to, je to oblast, která se i průmyslově rozvíjí. A určitě se rozvine. A jsou už samozřejmě tací, kteří do toho investují veliké peníze, protože věří, že se jim ty peníze v budoucnosti vrátí. 30 let se vlastně zabývám tím, jak funguje mozek. A myslím, že jsme známí ve světě tím, že jsme objevili takzvaný nesynaptický přenos. To je prostě jako takový, jako jsme měli všecko po drátech telefony, po drátech a pak přišli bezdrátový. Tak tohle je v tom mozku taky tak. U vědce jeden z nejdůležitějších předpokladů pro úspěch je, aby měl prostě ty svý vlastní nápady a třeba se spletl, ale někdy něco vyšlo a bylo to úžasný. No a tak jsme měli takový štěstí, že skutečně jsme udělali něco, co jsme udělali první na světě v podstatě, což mě ještě samozřejmě velice jaksi stimulovalo k tomu, abych se tomu věnovala dál a dál. Ta idea moje, kterou jsem měla a která mi dala hodně práce a trvalo to 10 let, vedla k tomu vybudování tohoto pracoviště, kde vlastně mimo to, že tady jsou ty čisté prostory a my tady můžeme ty buňky připravovat. Tak tady i sídlí malé firmy. Takzvané "spino" firmy inovační, které musí potom ty přípravky vyrábět. Protože my to nemůžeme dělat z prostředků našich grantů. Tady musí být nějaký subjekt, nějaký investor, nějaká firma, která vyrobí tenhle ten jakoby lék. Ony jsou to buňky a jsou taky léčebné prostředky. A ty něco stojí. Někdo to musí zaplatit. A jedině takhle se to vlastně potom dostane k těm pacientům. Ten náš výzkum vede i k vývoji materiálu, se kterými ty buňky jsou implantovány. A to jsou různé hydrogely, nanočástice, nanovlákna a podobně.
Barbora KLADIVOVÁ, redaktorka:
Eva Syková v Ústavu experimentální medicíny pracuje se svým mužem. A ředitelské místo převzala po něm.
Eva SYKOVÁ, ředitelka, Ústav experimentální medicíny AV ČR:
Manželé nemají být spolu ve stejné instituci. A my jsme taky léta nebyli. To až v posledních letech vlastně, kdy jsem nastoupila do Ústavu experimentální medicíny, tak teprve jsme byli na stejném pracovišti. A to už jsme byli nezávislí a, bych řekla, do jistý míry uznávaný vědečtí pracovníci doma i ve světě. Takže už to nedělalo problém. Jako od začátku bych to nikdy nikomu nedoporučovala. Protože víte, ze začátku ženy většinou mají děti. My máme dvě děti, a ona přece jenom postupuje pomalejc v tom, řekněme, v tý kariéře. A potom se stává vždycky tou druhou. Takže to není dobře. To bych řekla, že bych, svým kolegyním to neradím. Ale u nás to bylo docela taková shoda náhod, že manžel totiž byl ředitelem přede mnou. Takže on to nějak úkorně nenese. On už ředitelem být nemohl, já jsem taková zastánkyně vedoucích rolí žen v různých funkcích. Všude. Myslím si, že dneska už je taková doba, kdy ženy mají tuto možnost a nemusí to samozřejmě dělat všechny ženy, ale ty, co jaksi si to přejí a mají pro to talent a schopnosti, tak si myslím, že na některých těch funkcích můžou být stejně dobré, nebo dokonce lepší než muži. No a já teda ve svém životě jsem pociťovala určitý problémy, ale nejvíc, víte, v mládí. V mládí prostě, mladá žena, která ještě tak nějak třeba trochu vypadá, tak tý jako nikdo moc nechce věřit. Dneska už se to možná mění, ale tenkrát to tak bylo. A ve vědě zvlášť. No, a když ale stárne potom, tak už se to stírá. Podporuju ty mladé lidi v tom, v těch vedoucích úlohách. A dokonce na to máme evropskej projekt. Laureát Nobelovy ceny, profesor Neher, spolu s námi a ještě s dalšími zeměmi, jsme založili takovej, takovou instituci, která se jmenuje Elinet. A ta vlastně dává, podporuje ty mladé vedoucí skupin. Já bych se ráda dožila toho, že budeme mít takovou buněčnou terapii, která skutečně pomůže těm nejtěžším případům. Chtěla bych vidět například to, že pacienti po "iktech" nebudou ochrnutí, a že prostě se ten jejich stav zlepší natolik, že budou moct plnohodnotně žít, pracovat. A potom bych chtěla vidět ty pacienty, který mají poraněnou míchu, že budou moct chodit.