Dvojí past státu při návratu do zaměstnání

Přestože se minimální mzda od ledna 2020 zvýšila z celkem 13 350 na 14 600 korun a lidé mohou dostat vyšší plat za svou práci, pro některé je opak pravdou. „Počátek roku 2020 nepřinesl onkologicky nemocným i jiným osobám se zdravotním postižením zlepšení v možnostech vracet se po nemoci do práce,“ říká Šárka Slavíková, sociální pracovnice Amelie.

Statut minimální mzdy je používán k výpočtu dalších sazeb pojištění, zde konkrétně výše minimálního zdravotního pojištění. Pokud zaměstnanec pracuje na jeden malý úvazek a jeho mzda nedosahuje výše minimální mzdy, odvádí zdravotní pojištění jako by minimální mzdy dosahoval. Výjimku tvoří osoby ve 3. stupni invalidního důchodu, ti pokud pracují, odvádí zdravotní pojištění odpovídající skutečně vyplácené mzdě.

Zaměstnavatel odvádí za zaměstnance stále stejnou výši pojištění, dopočet minimálního zdravotního pojištění se strhává pouze z platu zaměstnance. Tato situace se dotýká všech, kdo pracují na zkrácené úvazky, tedy nejčastěji osob se zdravotním postižením – tzv. OZP, OZZ a lidí s invaliditou v 1. nebo 2. stupni, žen po mateřské a lidí, kteří pečují o svého blízkého.

„Pracovat na velmi malý úvazek se tak stává demotivující a může vést ke zvýšenému čerpání sociálních dávek,“ doplňuje Slavíková. „Stát svým postojem a při minimální dostupnosti zkrácených úvazků nutí lidi, kteří se po dlouhé nemoci vrací do práce a třeba i musí změnit své zaměření, jít do velkého úvazku a tedy i rizika. Zároveň vytvořil dvojí past pro ty v evidenci Úřadu práce, kdy si nesmí přivydělávat na dohodu o provedení práce, protože by došlo k porušení pravidel. Lidé si nemohou vyzkoušet míru zatížení, kterou zvládnou.“

Výsledkem je, že i přes rekordně nízkou nezaměstnanost jsou počty OZP v evidenci Úřadu práce stále vysoké a jejich zařazení na trhu práce je velmi složité. Anebo po zaplacení povinných srážek pracují za velmi nízkou mzdu a stávají se tak závislými na sociálních dávkách.

Lidem, kteří se na Amelii ohledně tohoto problému obracejí, ale prakticky poradit nelze. Navíc řešení je v nedohlednu, problematika není prioritou v řešení ani na jediném ministerstvu a jak bylo řečeno výše, s každým zvýšením minimální mzdy to bude horší.

Příklad výpočtu dorovnání:

Zaměstnanec se 3. stupněm invalidity s částečným pracovním úvazkem a hrubou mzdou 6 000 korun, zaplatí 270 korun zdravotního pojištění.

Zaměstnanec s 1. nebo 2. stupněm invalidity se stejným úvazkem a hrubou mzdou, zaplatí zdravotní pojištění ve výši 1 431 korun.

Je výše čisté mzdy po odečtení daně a sociálního pojištění motivující k práci?

Jak je možné tuto situaci zlepšit:

1. Změna celé koncepce výpočtu minimálního zdravotního pojištění, která by zároveň pamatovala na OZP.
2. Do doby nové koncepce udělat výjimku pro OZP a případně i pro další blíže specifikované skupiny osob, aby odváděli zdravotní pojištění odpovídající skutečně vyplacené mzdě.
3. Povolit osobám OZP evidovaným na Úřadech práce nekolidující zaměstnání na dohodu o provedení práce.

Co se udělalo:

Amelie, z.s. již počátkem roku 2019, kdy se minimální mzda navyšovala na 13 350 korun, odeslala dopisy na Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo zdravotnictví, o výše uvedené problematice a jejích dopadech. Odpověď byla vyhýbavá a ke společnému jednání nevedla.

Na podzim roku 2019, kdy bylo jasné, že minimální mzda se opět zvýší, na to Amelie znovu upozorňovala a společně s organizací Revenium vstoupila do jednání s náměstkem MPSV pro zaměstnanost. Bohužel ani jemu se nepodařilo uspořádat mezirezortní jednání a díky špatné spolupráci na MPSV odešel.

Michaela Čadková Svejkovská