Vyškov – Už poněkolikáté včera otevřelo návštěvníkům své prostory vyškovské Tyflo Centrum, kde pomáhají zrakově postiženým se začleněním do běžné společnosti. Návštěvníci si mohli sami vyzkoušet, jaké to je, když člověk nevidí.
A právě zkusit projít tmou, aniž bych se přizabil, je i mým cílem. Čeká mě cesta školní chodbou. Pár sloupů, otevřené dveře. To nebude problém, říkám si v duchu. Naposledy se rozhlédnu kolem sebe. Nasazuji si černé brýle, beru do ruky bílou hůl a vyrážím do tmy. První metry jsou rychlé, protože si je ještě pamatuji. Paměť mě však opouští až příliš rychle a už mi nedovolí švindlovat.
"Tohle není stěna,"říkám si a vyndávám hůl z podivné dutiny. Za zády se mi mezitím smějí děti, které mají přestávku. Poté, co si samy bezmoc zkusily, jim rychle otrnulo.
Hůl mi na každé straně do něčeho naráží a já si připadám jako v kumbálu se smetáky. Kam se poděla ta široká chodba? Jdu šnečí rychlostí a v hlavě se mi přehrávají obrazy lidí s bílou holí, které potkávám na ulicích, jak si suverénně razí cestu městským mumrajem. Jak to dělají?
Jsem v rohu. Otáčím se čelem vzad a nějakým zázrakem se dostávám z toho malého zákoutí zpět na chodbu. Těch pár minut mi stačilo. Sundávám brýle a vracím se do normálního světa. Z představy, že jdu s holí po ulici, mi jde mráz po zádech. Když se podívám za roh, kde jsem tak úspěšně bloudil a ztrácel hůl v podivně děravé stěně, zjišťuji, že mě přechytračilo obložení radiátoru. S pocitem zahanbení odevzdávám slepeckou hůl a volím cestu zraku. "Není to legrace, že," směje se pracovnice TyfloCentra Zuzana Šrámková. Jdeme ke stolu s různými pomůckami. Lámu si hlavu, jak je obsluhovat. Plastová destička funguje jako měřítko, na které si slepí podle rozměrů ověřují, jakou bankovku drží v ruce. Je mi jasné, že by mě okradl každý průměrný podvodníček. Náladu mi zvedá stůl, na kterém stojí šachovnice a karty, které mají kromě obrázků i Braillovo písmo. O běžné radosti rozhodně slepí ochuzeni nejsou.
To potvrzuje i Šrámková. "Chodíme do přírody na různá zajímavá místa nebo dokonce navštěvujeme rozhledny. I když lidé nevidí,tak chtějí,aby jim někdo řekl, kde co je, a můžou si osahat panoramatické desky," vysvětluje.
Já už se ale toužím vrátit do běžného světa. Vycházím z budovy. Na parkoviště k autu je to asi dvě stě metrů, několik zatáček a přes silnici. Štěstí, že už vidím, tohle by skončilo katastrofou.
Foto: