Vždyť jsme to hlásili, aneb když neslyšící jede vlakem
„Dobrý den, jede tento vlak do Rokycan? Já totiž nic neslyším a z reproduktorů s hlášením rozhlasu se nedá nic odezřít,“ zeptal jsem se průvodčího u přistaveného vlaku. On kývl, že ano, a nastoupil jsem. To je totiž moje „finta“. Ptát se tak, aby šlo odpovědět kývnutím.
Usadil jsem se tedy v onom vlaku a pročítal si zprávy na tabletu. V Rokycanech měl být vlak asi za 25 minut od výjezdu. Když to dlouho nedrncalo, podíval jsem se na čas a podle hodin byl teprve Chrást, který je někde v půli cesty.