Zdeněk Rybák: Ještě jednu fotku, prosím

09.04.2012 12:40

Chodíval jsem se na maturitu učit do pražské Šárky - je tam klídek, bublají potůčky, zpívají ptáčci, voní les - zkrátka ideální místo pro biflování letopočtů a jiných dat - mozek se krásně okysličuje a vědomosti do hlavy zrovna létají. Měl jsem tam takový oblíbený dolíček mezi skalkami, moc lidí tam nechodilo, krásně tam svítilo sluníčko, zkrátka pohoda. Až taková pohoda, že jsem tam jednoho večera ze samého studia tvrdě usnul. Probudil mě až studený déšť, který se mezitím spustil z oblohy a nemilosrdně bušil do všeho včetně mě.

 Další šok přišel, když jsem vytáhl mobil a zjistil na něm, že je hodina po půlnoci. A hrome, říkám si v duchu do hřmění hromu skutečného. Teď už pojedou jen noční tramvaje, na zastávku daleko - ale zůstat tu nemůžu. Posbíral jsem rozmáčené věci a vydal se na cestu. Jenže jak jsem spěchal, protože mi byla zima a měl jsem i trochu strach, minul jsem někde tu správnou odbočku a absolutně jsem se v bludišti šáreckých cestiček ztratil. Nikde nebyl ani človíček a pokud byl, nedával o sobě vědět.

 Po hodné chvíli se mi podařilo vymotat se z lesních pěšinek na nějakou širší asfaltku. Řekl jsem si, že takováhle určitě povede někam do civilizace a držel jsem se jí zuby nehty. Cestou jsem si představoval, jak stanu celý promáčený na prahu nějakého příbytku a mimoděk jsem si recitoval: Hola hej! otevřte mi dvéře, zbloudil jsem při lovení zvěře.

 Kvitoval jsem, že to učení na maturitu mělo aspoň nějaký efekt. Po nějaké době k asfaltce přibyl i chodník a po zvuku jsem poznal, že jsem vešel mezi domy. Jenže co teď? Jen psi vyli divnou věc, žetě na blízku umrlec, ale jinak ani živáčka.
 A najednou mě to praštilo do hlavy. Tedy nějaká cedule, abych se vyjádřil přesně. A jak se ukázalo, u cedule byla i boudička - zkrátka poctivá autobusová zastávka. První, co mě napadlo - zůstat tu a přečkat déšť do rána. Jenže v dubnové noci je člověku venku zima. A hlavně jsem si pořád lámal hlavu s tím, kde to jenom jsem. A pak mě to trklo. Foťák. Mám přeci v mobilu foťák. Ceduli vyfotím a někomu pošlu. Volba padla ihned na bratra. Určitě nebude spát a ani se nebude moc divit, na moje šílenosti už je zvyklý.

 Nespal, ani se nedivil. Jen pochyboval, jestli na fotce bude něco vidět, ale to už jsem hovor ukončil a namířil na ceduli. Cvak a MMSka putovala k němu. Hned zavolal: 'Musíš to vzít z větší dálky, tak ze dvou metrů , takhle tam nic nepřečtu'.

 No dobrá, myslel jsem si, že čím blíž, tím lepší fotka, ale poslušně odstupuji od cedule a posílám další sérii. V duchu doufám, že má můj foťák v mobilu blesk. Ale to už mi bráška volá a oznamuje: "Vidím tam nějaké Kladno."

 To se mnou notně škubne - tak daleko jsem snad přece nedošel. "Ale to bude spíš, že odtamtud jezdí autobusy na Kladno," soudí bratr. "Musíš to zvednout vejš".

 A do třetice pokládáme telefon a já mačkám znova spoušť. Přestávám věřit, že se to povede, ale to už mi volá bratr znovu. "Vypadá to jako nějaká Jelina nebo Dědina..."

 A v tom mi svitne - no jasně, Praha Dědina, došel jsem na Dědinu. Následující je dílem okamžiku. Bráška mi ještě vyhledá číslo na taxík a popřeje hodně štěstí. Když nadiktuju dispečérce taxislužby, kam pro mě mají přijet a ona mi oznámí, že za 15 minut tam budou, spadne mi kámen ze srdce. Dneska, kdy má většina mobilů navigaci, by se mi to jen tak nestalo, ale tehdy to byl docela nervák.