Ladislav Kratochvíl: Internet - má komunikace s vypnutým zvukem

21.03.2009 13:00

Internet mám k dispozici od roku 1999. Když jsem slyšel, nebyl v mém životě až tak důležitý jako od roku 2003, od kdy neslyším. Když jsem slyšel, tak jsem si ani neuvědomoval, jak hodně internet pomáhá lidem s handicapem. Například jsem si zatelefonoval, kdy mi jede (a odkud) vlak či autobus, nebo jak mají někde otevřeno atd. Tohle všechno jsem si uvědomil v září 2008, kdy jsem měl stolní počítač a zároveň i notebook v opravě(10let se mi nestalo, abych byl bez počítače) a neměl se jak dostat na internet.

Nemohl jsem stahovat a číst e-maily, kterých mi chodí okolo 70 denně. Většinou to jsou naštěstí notifikační. Nicméně na třeba 5 potřebuji odpovědět a na dalších 20 zareagovat někde na foru, či v počítačové konferenci. Nemohl jsem se zúčastnit internetových diskusí sluchově postižených (ani jiných), nemohl jsem ani aktualizovat stránky, jež dobrovolně a zcela zdarma dělám pro sluchově postižené... A nejhorší bylo, že jsem nemohl zareagovat na e-mail od lékaře ohledně operace, kterého jsem ještě nabádal k tomu, aby mi napsal, že v reálném čase se mnou není kloudná domluva, protože odezírat moc neumím (to asi málokdo ohluchlý ve středním věku).
Také jsem si neměl jak zjistit, jestli platí termín rehabilitace domluvený před prázdninami, takže jsem se vydal víceméně 'na blint' 2 kilometry pěšky do polikliniky, což je pro mě asi tak jako 10 kilometrů pro zdravého. Zkrátka jsem si po ohluchnutí "přeorganizoval“ téměř veškerou svou komunikaci se světem na "internetovou", aniž bych si uvědomil, že budu "jako bez ruky", když budu bez internetu.
 
Při komunikaci na dálku pouze elektronicky jsou obě strany (slyšící i neslyšící) v rovné situaci. Neslyšící se nemusí snažit porozumět odezíráním a také musí psát jako slyšící. Navíc na formulaci vět je více času.
 
Rozhovor "z očí do očí" má pro obě strany jakési nevýhody. Já samozřejmě tu, že neslyším a nerozumím. A druhá strana zase, že píše a já mluvím. Ono se to možná nezdá, ale takové psaní "u stolu" třeba v restauraci mezi lidmi, co se znají nějaký ten pátek (dejme tomu 20 let před tím než jeden ohluchne) je leckdy pro slyšící stranu nepříjemné.
 
Nemusí mít u sebe brýle na čtení (doma u počítače je má), nebo se může stydět za svůj rukopis. Většinou v případech, kdy dělá gramatické chyby a je si toho vědom/a (že je dělá). Text e-mailu si může na počítači zkontrolovat (třeba ve Wordu) a nepošle slovo "kitara", protože to počítačová oprava označí jako špatné. Na papír však napíše "ribnik" a nejde to vzít zpět.
 
Ono mluveni a psaní v místech, kde nevím, jaký je v okolí hluk (zrovna ta restaurace) a jak nahlas mluvit, často "kompenzuji" slyšící straně tím, že také píšu, abych neřval přes celou restauraci, "když ten jukebox právě nehraje".
 
Rozhovory "na papíře" (ale i bez něj) končívají velmi často tak, že mi druhá strana naznačí psaní na klávesnici, že si to napíšeme až budeme u počítače s internetem.
 
Jiné to je s někým, kdo mě nezná a nezná mě ani z předchozí elektronické komunikace. To se mi zase často stává, že jsem považován za nějakého "duševního naháče", protože nechápavě koukám, snažíc se něco odezřít (což se mi stejně nedaří) a když mi napíše sdělení "čmaropisem" (lidé už moc nepíší rukou delší věci), který se následně snažím "dešifrovat" upřeným dlouhotrvajícím pohledem, musí si myslet, že neumím ani číst.
Při předchozí internetové komunikaci se mi to nikdy nestalo.
 
Zkrátka internet je má nejvíce používaná a nejspolehlivější komunikace (například i sourozenci a rodiče, se kterými se vídám tak 6x do roka a telefonovat si nemůžeme) a nejpoužívanější zdroj informací.