Rozhovor s A. Bloxsem: Jaké by to bylo, kdyby byl znakový jazyk úředním jazykem?

Alexandre Bloxs z Evropské unie neslyšících upozorňuje, že samotné zákonné uznání znakového jazyka ještě nezaručuje neslyšícím lidem rovný přístup k úřadům, soudům, policii nebo vzdělávání. V rozhovoru vysvětluje rozdíl mezi uznaným a úředním jazykem, popisuje situaci v evropských zemích a ukazuje, proč by znakový jazyk neměl být chápán jen jako komunikační pomůcka, ale jako plnohodnotný jazyk spojený s konkrétními právy.

Poznámka redakce: Rozhovor je dostupný také v českém znakovém jazyce níže ve videu.

Dobrý den, vítám vás u nás. Nechám vás, abyste se představil sám.

Jmenuji se Alexandre Bloxs. Žiji v Belgii, kde jsem i vyrůstal. Pracuji na pozici tzv. „policy manager“ v Evropské unii neslyšících (EUD). Organizace má různé tematické sekce a já jsem právě v této.

Publikoval jste knihu Od uznání k oficiálnosti: Evropský vývoj práv znakového jazyka, ve které píšete, že je třeba od uznání znakového jazyka přejít k jeho zakotvení v právních předpisech, tj. uvést ho jako úřední jazyk. Proč je to potřeba a stávající legislativa nestačí? Proč usilujete o změnu znakového jazyka jako oficiálního úředního jazyka?

Kniha v pdf verzi ke stažení zde:

Prvně bych asi chtěl vysvětlit rozdíl mezi tím, když je znakový jazyk pouze uznán, a tím, když je oficiálním úředním jazykem konkrétní země.

Pokud je v zákonech dané země znakový jazyk uznán, pohlíží se na něj jako na jazyk, který je srovnatelný s jazyky mluvenými, jako je čeština, slovenština, francouzština apod. Pokud je však v zákoně uveden jako oficiální (úřední, resp. státní) jazyk, jsou s tím spojena práva na jeho používání. Státní správa, soudy, policie apod. v tomto jazyce musí s občany komunikovat. Stejně tak v tomto jazyce probíhá vzdělávání. U vás je oficiálním jazykem pouze čeština. Český znakový jazyk s ní tak není na stejné úrovni. Pokud chcete něco vyřídit, musíte použít češtinu – mluvenou nebo psanou, někdy je možné přizvat ke komunikaci tlumočníka, ale ten je pouze pomocník (zprostředkovatel komunikace, kde si dva nerozumí).

Já bych byl ale rád za situaci, kdy se používají oba jazyky ve stejném rozsahu – mluvený a znakový. Uzákonění znakového jazyka jako takového s sebou nese zvýšení statusu a postavení na roveň mluvenému jazyku, ale neřeší praktický život, nejsou s tím spojena práva a povinnosti tak, jako kdyby byl uznán za oficiální (úřední) jazyk.

Ve většině států je znakový jazyk ukotven v zákoně. V těchto zemích ale státní správa, policie, vysoké školy a další místa, kam přicházejí neslyšící něco řešit, používají mluvený jazyk. V oficiálním styku se s nimi neslyšící znakovým jazykem napřímo nedomluví a to je pak staví do nevýhodné role. Chci se pokusit vyjednat přechod od pouhého uznání znakových jazyků k jejich statusu úředního jazyka.

Znamená to tedy, že pokud by byl znakový jazyk uznán jako úřední jazyk, komunita neslyšících by měla vyšší kvalitu života, platila by práva na užívání jazyka a celkově by tak komunita posílila?

Ano, určitě by se zvýšila kvalita života. I z pohledu vnímání slyšících by znakový jazyk získal prestiž. Setkávám se s názorem slyšících lidí, kteří si myslí, že znakový jazyk není s mluveným jazykem na stejné úrovni, že jsou to pouze gesta. Nebo že se jedná o pomocný systém jako Braillovo písmo pro lidi nevidomé. Málokdo ví, že se jedná o plnohodnotný jazyk, který je spjat s kulturou, který má gramatiku a slovní zásobu. Po uzákonění znakového jazyka v legislativě by určitě získal vyšší status a respekt.

Jestli to chápu správně, tak v momentě, kdy bude znakový jazyk úředním, bude zajištění tlumočení povinností státu či institucí? Dosud si neslyšící musí tlumočníka shánět sami, pokud chtějí jednat s institucemi, policií apod. S legislativní změnou by tak neslyšící přišli na úřad nebo na policii a automaticky by tam byl zajištěn tlumočník?

V podstatě ano, ale chci ještě upozornit na to, že nyní tomu tak není a komunikace s úřady probíhá oficiálně v češtině (mluvené nebo psané). Moje situace v Belgii je trochu jiná. Pokud dostanu text psaný ve francouzštině a nerozumím mu, mohu požádat o tlumočení do znakového jazyka a bude se jednat o překlad. Kdyby byl znakový jazyk oficiálním úředním jazykem, tak „text“ dostanu přímo ve znakovém jazyce.

Belgie má tři úřední jazyky – francouzštinu, holandštinu a němčinu, záleží v jaké oblasti žijete. Brusel jako hlavní město má dva úřední jazyky – francouzštinu a holandštinu. Sdělení dostanete v těchto dvou jazycích. Pokud půjdu něco vyřizovat se státní správou apod., vždy si mohu vybrat informaci v jednom z těchto jazyků.

Má představa je taková, že v případě neslyšícího by se do výběru nabízených jazyků měl zařadit i znakový jazyk. V České republice, pokud jdete na úřad nebo na policii, tak dostanete text v češtině. Podle mě by ho ale neslyšící měl v tu chvíli dostat i v českém znakovém jazyce. Úředník by se ho měl zeptat, zda upřednostňuje v komunikaci český jazyk, nebo český znakový jazyk. Tlumočníka, který v komunikaci funguje jako zprostředkovatel komunikace, bych z procesu vyřadil. Zpřístupňuje komunikaci, ale mým cílem je, aby byla komunikace s institucemi ze své podstaty přístupná celá.

Příprava knihy a průzkum situace a postavení znakových jazyků v jednotlivých státech vám zabralo několik let. Od členů Evropské unie neslyšících jste sbíral data ohledně právního statusu znakových jazyků. Z dotazníků jste vytvořil mapu, kde jsou státy rozděleny podle barev – červená, oranžová, zelená. Mohl byste vysvětlit, co konkrétně tyto barvy v kontextu naplňování práv znamenají?

Ta mapa ukazuje, zda jsou na tom státy dobře, nebo špatně, jak to v jednotlivých státech vypadá s ohledem na legislativu a znakový jazyk. Nehodnotím nijak kvalitu života tamních neslyšících. Pokud v některé zemi zákonná úprava chybí, neslyšící jsou často diskriminováni, jejich práva jsou jim upírána a nemají tak zákon, o který by se mohli opřít, a případně se o naplňování svých práv soudit.

Sledoval jsem a hodnotil osm kritérií. V mapce jsou zeleně státy, které mají 6–8 splněných bodů a které jsou na tom se zákony v souvislosti se znakovým jazykem dobře. Oranžové státy (skóre 4–6) jsou na tom vcelku dobře, spíše průměrně. Červené státy mají pod 4 splněné hodnoty a není to tam se zákonnou úpravou dobré. Nehodnotím je jako špatné pro život, jen by se mohli inspirovat u států, které jsou na tom lépe. Zda kvalita nebo nedostatek zákonné úpravy ovlivňuje praktický život (k lepšímu, nebo horšímu), jsem v tomto výzkumu neřešil.

V budoucnu bychom se mohli zaměřit na to, zda kvalitní právní úprava přímo koreluje s lepšími podmínkami života v dané zemi. Zda se mohou neslyšící o zákony ve své zemi opřít a jsou naplňována jejich práva. Ono by se mohlo totiž stát, že některé státy právní úpravu nemají, ale přesto v dané zemi neslyšící žijí spokojený život s naplněnými právy. Možná je i tak stát podporuje. V jiných státech bychom mohli naopak zjistit, že i přes kvalitně propracované zákony nejsou neslyšící šťastní. V další fázi výzkumu by mě zajímalo právě to porovnání života neslyšících v dané zemi s informacemi o jejich zákonech.

Odkaz na mapu zde:

Rozhovor s vámi byl velmi zajímavý. Rád bych vám především moc poděkoval za to, že jste si na mě udělal čas. Přeji vám v pracovním i osobním životě jen to nejlepší.

Já děkuji za pozvání, bylo mi ctí.

Zdroj: SNN
Ptal se: Vladimír Šimon
Odpovídal: Alexandre Bloxs

Vladimír Šimon patří mezi výrazné osobnosti české komunity neslyšících a dlouhodobě se věnuje českému znakovému jazyku, jeho výuce, odbornému popisu i překladům do ČZJ. Působí ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, kde se podílí mimo jiné na zpřístupňování informací neslyšícím uživatelům českého znakového jazyka. Je spoluautorem odborného materiálu Popisy referenčních úrovní A1–B2 pro český znakový jazyk, který slouží jako důležitý podklad pro výuku a hodnocení znalostí ČZJ. V posledních letech se zapojuje také do mezinárodní spolupráce a diskusí o právech neslyšících, vzdělávání ve znakovém jazyce a etickém využívání umělé inteligence ve vztahu ke znakovým jazykům.

Slovníček pojmů

• Český znakový jazyk – přirozený jazyk české komunity neslyšících. Má vlastní gramatiku, slovní zásobu a pravidla. Není to pouze převod češtiny do gest.
• Uznaný jazyk – jazyk, který je v právním řádu zmíněn nebo uznán jako jazyk určité komunity. Samotné uznání ale nemusí znamenat, že ho stát musí běžně používat při komunikaci s občany.
• Úřední jazyk – jazyk, ve kterém má občan právo komunikovat se státem a ve kterém mu stát poskytuje informace, dokumenty nebo služby.
• Tlumočník znakového jazyka – osoba, která zprostředkovává komunikaci mezi znakovým a mluveným jazykem. V rozhovoru Alexandre Bloxs upozorňuje, že tlumočník sice zpřístupňuje komunikaci, ale cílem by podle něj měla být přístupnost systému jako takového.
• Evropská unie neslyšících / EUD – mezinárodní organizace zastupující národní organizace neslyšících v Evropě. V rozhovoru Alexandre Bloxs uvádí, že v EUD působí jako policy manager.

Rozhovor vyšel v rámci nového čísla časopisu Bez hranic komunikace, ve kterém jsou všechny články a rozhovory k dispozici i v českém znakovém jazyce. 
Časopis najdete v elektronické podobě na webu SNN v ČR (Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, z. s.) a je k prohlédnutí i zde.
Také si můžete objednat jednotlivá čísla časopisu v tištěné podobě nebo si zaplatit celé předplatné. Výše příspěvku (za jednotlivá čísla i předplatné) je dobrovolná, platí se pouze poštovné (45 Kč včetně DPH za jednu zásilku).
Platba za časopis probíhá přes QR platbu (viz níže) nebo při osobním převzetí v sídle SNN v Karlíně.