O vyhoření i bariérách v péči o duševní zdraví neslyšících

Syndrom vyhoření nepřichází ze dne na den. Psycholožka Kateřina Holubová v rozhovoru vysvětluje jeho varovné signály, možnosti pomoci i bariéry, kterým při péči o duševní zdraví čelí neslyšící lidé.

Článek byl přeložen do ČZJ.

Vítám u rozhovoru Mgr. Kateřinu Holubovou, které moc děkuji za to, že přijala pozvání k rozhovoru, ve kterém se budeme zaměřovat na oblast psychologie a její aspekty.

Já moc děkuji za pozvání.

Rádo se stalo. Je to důležité téma.

Ano, to je pravda.

Nejprve by mě zajímalo, jak vypadá tvá práce a proč sis vybrala právě oblast psychologie?

Pracuji na několika pozicích, přičemž ta hlavní je na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde působím v centru pro studenty se specifickými potřebami. Centrum poskytuje podporu celé škále studentů, jsou mezi nimi i neslyšící studenti nebo studenti na invalidním vozíku či nevidomí, nejvíce ale máme studentů s psychickými obtížemi. Pracuji ve vedoucí pozici, takže to obnáší hlavně hodně papírování, jako je kontrola faktur, mezd zaměstnanců, práce s týmem a podobně. To je moje hlavní práce.

Mimo to i aktuálně studuji v doktorském programu, v rámci kterého nyní dělám výzkum zaměřující se na jazykové poruchy v českém znakovém jazyce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ co to je a jak vypadá. Na toto téma již v rámci mluvených jazyků vzniklo mnoho studií, ve znakových jazycích však chybí, a proto se tomu věnuji. Jazykovou poruchu zkoumám jak u dospělých, tak u dětí.

Čas od času také dělám diagnostiku neslyšících dětí – mluvčích českého znakového jazyka, které mají obtíže s tímto jazykem. Zkoumám, zda je to problém způsobený jemnou motorikou či jazykovou poruchou nebo vadou „řeči“, resp. způsobu používání rukou a dalších částí těla při znakovém jazyce.

Dělala jsem také terapie jazykových poruch, nicméně v tuto chvíli na ně nemám dostatek času. Nyní pouze spolupracuji s kolegy na diagnostice a poskytuji jim podporu a případně supervizi, pokud je to potřeba.

Jelikož jsem psycholožka, bývám také příležitostně přizvána na psychologickou diagnostiku neslyšících znakujících dětí jako druhý psycholog ke slyšícímu kolegovi do týmu kvůli posouzení jazykového vývoje. Zaměřuji se při tom na projev a způsob komunikace dítěte. Situaci následně s kolegou konzultujeme, abychom dospěli k závěrům diagnostiky. Tlumočníků či dokonce neslyšících psychologů je totiž velmi málo.

To je opravdu široká škála činnosti!

Právě, potřebovala bych je kvůli času trochu zúžit.

Nyní jsi opravdu velmi činorodá v různých oblastech, ale kde se na počátku vzala ta myšlenka, že by ses chtěla zabývat psychologií?

Předtím jsem na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy studovala ergoterapii. Věnovala jsem se především pacientům se získaným poškozením mozku způsobeným například autonehodou apod., kde jsem řešila poškození a omezení hybnosti končetin, které však často doprovázelo poškození kognice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měli například problémy s pamětí, pozorností apod. Měla jsem však o této oblasti málo informací, a proto jsem se rozhodla pro studium psychologie. Od toho jsem se pak ale stejně odklonila k jiným oblastem. Ale původně jsem povoláním ergoterapeutka.

Z jakého důvodu ses od psychologie odklonila? Bylo to proto, že tě jiné věci zajímaly více, měla bys nedostatek neslyšících klientů jako psycholožka nebo v tom bylo ještě něco jiného?

Věděla jsem, že je v Praze obor zaměřující se na lingvistiku znakových jazyků, což bylo téma, které mě velmi zajímalo, a tak jsem se tak trochu ze zvědavosti rozhodla přihlásit. Tam jsem se dozvěděla o tom, že i ve znakovém jazyce se vyskytují vady v produkci a poruchy jazyka a že to vlastně souvisí s psychologií i ergoterapií. Jako ergoterapeut totiž umím vyšetřit jemnou motoriku, a jsem tedy schopna rozpoznat, kdy se jedná o problém s jemnou motorikou a kdy o jazykovou poruchu. Proto jsem se od obecné psychologie odklonila k té lingvistice.

Vidím, že tvým primárním zájmem je zkoumání jazykových poruch u znakového jazyka, ale já bych se teď chtěla zeptat na něco trochu jiného a to je syndrom vyhoření. Předpokládám, že víš, o čem mluvím.

Samozřejmě.

Je to situace, která vzniká přepracováním. Zajímá mě, zda je možné poznat, že k vyhoření dojde, předtím než se to stane? Jsou nějaké indicie, které nám mohou napovědět? Jak můžeme blížící se vyhoření poznat a jak se před ním můžeme chránit? Zajímá mě také, co dělat ve fázi, kdy vyhoření probíhá, a jak vypadá fáze po něm. Můžeš nám o tom říci více?

Pokud bychom měli syndrom vyhoření vysvětlit stručně, jedná se o vyčerpání, a to vyčerpání fyzické, psychické i emocionální. Vše v lidském těle je totiž propojené. Je obtížné říci, jak takové vyhoření vypadá, protože jeho průběh je u každého individuální. Je to jako u chřipky – ne všichni při ní musí mít teplotu, jsou jen popsány obecné příznaky, ale jak to u každého člověka vypadá, může být různé. Obecně syndrom můžeme označit jako stav vyčerpání. Ten proces je postupný a má několik fází, které jsou teoreticky popsány. Postupně dochází ke zhoršování stavu a jeho vyústěním je pak vyhoření.

Uvedu první fázi na příkladu zaměstnání. Když má někdo novou práci, je na začátku nadšený, plný elánu, má pocit, že mu to konečně dává smysl. Má chuť a energii do práce. Když se pak dotyčnému podaří vyřešit nějaký problém a sklidí za to chválu ostatních, je to dobrý pocit a dodá mu to chuť se dále snažit. Ve druhé fázi to však začne sklouzávat k tomu, že některé aspekty života začne vynechávat. Přestože má pracovní dobu třeba do čtyř, zůstává déle a nevadí mu to, je tam něco, na co se zapomnělo, co je ještě potřeba dodělat. Může tak pracovat nakonec až do večera. V další fázi například začne omezovat koníčky, které pravidelně měl, na úkor práce, protože ta je důležitější. Třeba už nevaří, raději koupí hotové jídlo, protože na vaření kvůli práci nemá čas. Všechny tyto věci si však v tom pracovním tempu nemusí uvědomovat. V následující fázi už se mohou projevovat negativa takto nastaveného způsobu života. Tělo začíná chřadnout, nemá energii, ale v nasazeném tempu, kdy člověk žije prací, to nepozná. Může se to ale začít projevovat i navenek. Člověk například zapomene na schůzku, nemá chuť a kapacitu splnit vše, co měl v plánu. Splní několik prvních bodů, ale na ostatní se nedostane. Naráží na překážky, uvědomuje si, že systém nelze změnit a že co ze sebe vydává, se mu nevrací zpět. Je unavený, často zapomíná. Nemá chuť spolupracovat, ani být v kontaktu s kolegy. Pokud se tato situace neřeší, přechází do poslední fáze. V té člověk nemá chuť na nic, nechce se mu do práce, je apatický a to je už ten stav vyhoření.

Na tomto příkladu můžeme vidět, že vyhoření nepřichází hned, ale má několik fází. Varovnými signály mohou být nechuť k práci, únava, odkládání a rušení věcí, postupné mizení soukromého života. Spousta lidí však tyto příznaky ignorovalo nebo nerozpoznalo, a pak dospěli k vyhoření.

Ptala ses, jak to člověk může poznat. Ty varovné signály ale mohou být mnohem dříve. Třeba už jen to, že se člověk postupně vzdává svých zájmů, které dělal pravidelně – například v úterý a ve čtvrtek chodil cvičit, ale najednou začal upřednostňovat práci před vlastním životem. Na tyto věci je fajn se občas podívat – proč to dělá, co za tím je.

To je skutečně zajímavé. Sama teď přemýšlím, zda už nemám nakročeno k nějakému problému. Děkuji za informace, je to opravdu důležité.

Ještě bych doplnila, že syndrom vyhoření se nemusí týkat pouze práce. Vím, že si to s tímto tématem často spojujeme, ale může se to týkat například matek na mateřské dovolené a dalších odvětví, přestože je to nejčastěji popsáno právě na zaměstnání.

Pokud se člověk dostane do poslední fáze vyhoření, jaké jsou možnosti léčby?

V této fázi, kdy je člověk apatický, doporučuji, pokud to lze, přerušit práci a odejít na nemocenskou. Na syndrom vyhoření, respektive jeho psychické příznaky může praktický lékař napsat neschopenku a v rámci ní může dotyčný řešit svůj stav. Za nejlepší možnost považuji konzultace s odborníkem, třeba v rámci psychoterapie. Pokud se totiž člověk dostane do stavu vyhoření, nemusí být schopen si sám účinně pomoci. Je potřeba, aby mu někdo byl schopen vysvětlit, co se děje, proč se to děje a co s tím. Jasně, může to být i kamarád nebo někdo blízký, ale já určitě doporučuji odborníka. Kamarád může pomoci v některé z předchozích fází, ale ve stavu vyhoření je již na místě odborník. Během terapie se člověk může podívat do počátečních fází, v rámci nichž začal některé věci upozaďovat, hledá se příčina a řešení. Příčiny můžou být komplikovanější, třeba špatné vztahy v rodině, kvůli nimž člověk utíká do práce. Těch příčin může být celá řada.

To znamená, že v první fázi léčby se řeší příčiny toho, proč člověk začal upozaďovat soukromý život a volný čas. Následně se učí zacházet se svým časem, tak aby se věnoval i sám sobě, třeba spánku, péči o své zdraví a tělo, a také aby byl schopen nalézt či se vrátit ke svým zálibám.

Zajímavé. Mám pocit, že přetížení a zatížení je teď opravdu všudypřítomné. Pokud se s někým chci sejít, často slýchávám: „Mám toho moc, nestíhám.“ Myslím si, že tohle je dobrá připomínka pro nás všechny – myslet na sebe a svůj čas a ne jen hromady úkolů a práce.

Ano, mám pocit, že my neslyšící jsme často rozkročení do mnoha oblastí. Je to pochopitelné, protože komunita Neslyšících má mnoho záležitostí, které je potřeba řešit, a tak si člověk nabírá tu tohle, tu tamto a jsme právě u toho. Je to samozřejmě nesmírně důležité a skvělé, že se tyto věci dělají, ale já z vlastní zkušenosti vím, že tělo to dlouho nevydrží a potřebuje také odpočinek. Je těžké si s sebou na dovolenou nevzít práci, ale je opravdu potřeba to umět oddělit a třeba počítač nechat doma.

Mám pocit, že přetížení a psychické problémy jsou teď všude kolem mě, a to mě vede k otázce, zda víš, kolik máme neslyšících nebo znakujících psychologů?

Pokud se bavíme o odbornících z této oblasti, tak ty můžeme rozdělit do tří skupin. Jsou to psychologové, ti dělají hlavně diagnostiku a poradenství, dále jsou to psychiatři, což jsou lékaři, kteří mohou předepisovat léky, a nakonec jsou to psychoterapeuti. Každý z nich má však jiné vzdělání. Psychoterapeut provádí třeba i dlouhodobé terapie, které mohou jít do hloubky, za to psychodiagnostiku dělá zase psycholog.

Záleží také, co myslíme tím, že znakuje? Někdo může říct, že umí znakovat, ale co to znamená? Jaká je to úroveň? Někdo může umět základy znakového jazyka, ale je to pro psychoterapii nebo diagnostiku dostačující? Tady je pak lepší mít s sebou tlumočníka. Je důležité si ujasnit, co máš na mysli tím, že člověk umí znakovat. Pokud tím máme na mysli přirozenou, plynulou komunikaci v ČZJ, tak to mohu říci o dvou až třech psycholozích. Pouze jeden z nich je rodilým mluvčím českého znakového jazyka. Psychiatra tu takového zatím nemáme. Vím o jednom neslyšícím psychoterapeutovi a jednom slyšícím, ještě bych tam možná mohla zařadit jednoho, ale to už jsme opět u toho, co přesně si představujeme pod pojmem „znakující“. A jak vidíš, je jich skutečně málo.

Ano, to je, přitom je to tak důležité a potřebné. Doufám, že se do budoucna budou řady odborníků, kteří budou plně ovládat znakový jazyk, rozšiřovat.

Ano, snad se někdo přihlásí na psychologii nebo na terapeutický výcvik, po kterém by mohl být psychoterapeutem.

Oblastí, které psychologie zahrnuje, stejně tak psychologických obtíží, je celá řada. My jsme se dnes zaměřily pouze na jednu z nich, a to syndrom vyhoření. Mám na tebe ještě poslední otázku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je něco, co bys chtěla lidem vzkázat nebo doporučit, pokud se bavíme o tématu duševního zdraví?

Já bych za sebe určitě doporučovala, pokud se člověk dostane do situace, ve které mu není dobře, naráží na nějaké překážky, problémy, aby se nebál obrátit na odborníka – psychologa, psychoterapeuta. Vím, že jich není mnoho, navíc v tomto ohledu je komunikace a znakový jazyk bariérou, ale je možné alespoň využít tlumočníka. Plně rozumím tomu, že je to třetí osoba a není to úplně příjemné obzvlášť v těchto situacích, ale myslím, že je to lepší než nic nedělat, situaci neřešit a nechat to dojít k horšímu stavu. Je dobré to alespoň zkusit, člověk může získat cenné rady, další postupy, jak to řešit. Lepší než to rovnou zavrhovat, protože není tlumočník nebo není dost znakujících odborníků. Minimálně za pokus to stojí. Člověk se může dostat do velkých obtíží, pokud problémy přechází, a to je, myslím si, škoda. A já samozřejmě doufám, že situace na poli odborníků se bude zlepšovat, ale bohužel nyní je situace taková, jaká je. Za rok či dva to nebude lepší, je tedy potřeba hledat jiné cesty, jako je i přítomnost tlumočníka a podobně.

Je také potřeba, abychom mysleli na své životy.

Samozřejmě. Je důležité mít kromě práce i čas na soukromý život – skutečně vyhraněný čas. Člověk si to může zkusit i namalovat – kolik procent času z celého dne tráví prací, kolik spánkem a tak dále. Já to udělala a zděsila jsem se. Můj soukromý život byl na minimu procent. Doporučuju všem si to zkusit namalovat, nejen nad tím přemýšlet, ale skutečně si to nakreslit.

Moc děkuji, že jsi přijala pozvání k rozhovoru k tomuto důležitému tématu. Doufám, že nám všem pomůže k zamyšlení. Ještě jednou moc děkuji.

Já také moc děkuji.

Přeji také mnoho úspěchů v práci.

Moc děkuji.

Ptala se Monika Goldefusová, odpovídala Kateřina Holubová.

Zdroj: SNN ČR
SNN – Rovnost. Komunikace. Tradice

Rozhovor vyšel v rámci nového čísla časopisu Bez hranic komunikace, ve kterém jsou všechny články a rozhovory k dispozici i v českém znakovém jazyce.  Časopis najdete v elektronické podobě na webu SNN v ČR (Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, z. s.) a je k prohlédnutí i zde.Také si můžete objednat jednotlivá čísla časopisu v tištěné podobě nebo si zaplatit celé předplatné. Výše příspěvku (za jednotlivá čísla i předplatné) je dobrovolná, platí se pouze poštovné (45 Kč včetně DPH za jednu zásilku).
Platba za časopis probíhá přes QR platbu (viz níže) nebo při osobním převzetí v sídle SNN v Karlíně.“