Inkluze není překážka. Je to právo každého dítěte na vzdělání

Omezování společného vzdělávání neřeší problémy českých škol. Hrozí, že místo potřebné podpory přinese dětem se zdravotním postižením a dalšími vzdělávacími potřebami nové bariéry, odmítání a segregaci.

Česká debata o školní inkluzi se během letošního podzimu znovu dostala do centra politických sporů. Motoristé sobě prosazují zásadní změny pravidel společného vzdělávání a možnost, aby školy některé děti odmítaly. Ministr školství Robert Plaga (ANO) se s jejich představiteli dohodl na části navrhovaných změn, přestože nejradikálnější požadavek na odmítání žáků se zdravotním postižením zatím přijat nebyl. Spor se tak netýká pouze organizace výuky nebo financování asistentů pedagoga. Jde o mnohem zásadnější otázku: Má mít každé dítě právo na vzdělání v běžné škole, nebo bude jeho přístup záviset na tom, jak náročné je pro školu jeho vzdělávání?

Školní inkluze v České republice má bezpochyby své nedostatky. Učitelé se potýkají s vysokým počtem žáků ve třídách, nedostatkem odborníků, administrativní zátěží i nedostatečnou podporou při řešení náročných situací. Některé školy nedokážou zajistit podmínky, které děti se speciálními vzdělávacími potřebami skutečně potřebují. Rodiče se někdy musejí složitě domáhat pomoci, na kterou mají nárok, a učitelé zůstávají se svými problémy příliš často sami.

Z těchto skutečností však nevyplývá, že je třeba inkluzi omezovat. Vyplývá z nich, že je třeba lépe podporovat školy, pedagogy i samotné děti.

Pokud se systém potýká s nedostatkem personálu, řešením není odebrat podporu dětem, které ji potřebují. Pokud učitelé nemají dostatek času, není správnou odpovědí vyloučit ze třídy žáka, jehož vzdělávání vyžaduje individuální přístup. A pokud škola nedokáže zajistit bezpečné a kvalitní vzdělávání pro všechny, neměli bychom se ptát, kterých dětí se zbavit, ale co je potřeba změnit.

Vzdělání není výsada pro ty, kteří se snadno učí

Právo na vzdělání patří mezi základní lidská práva. Český právní řád je chrání mimo jiné prostřednictvím Listiny základních práv a svobod, která v článku 33 zaručuje právo na vzdělání. Zákaz diskriminace je zakotven také v dalších právních předpisech. Česká republika je navíc vázána Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, jejíž článek 24 uznává právo osob se zdravotním postižením na inkluzivní vzdělávání.

Tato úmluva není pouhým doporučením, aby školy byly vstřícnější. Zavazuje státy k tomu, aby lidem se zdravotním postižením nebyl přístup k všeobecnému vzdělávacímu systému odpírán na základě zdravotního postižení, aby měli přístup ke kvalitnímu a bezplatnému základnímu a střednímu vzdělávání v místě svého bydliště a aby jim byla poskytována potřebná podpora.

Právo na vzdělání přitom neznamená, že všechny děti musejí dostávat naprosto totožnou výuku. Znamená, že mají mít rovnou možnost se vzdělávat, rozvíjet své schopnosti a dosahovat co nejlepšího výsledku. Jedno dítě potřebuje více času na přečtení zadání, jiné alternativní způsob komunikace, další pomoc při orientaci v učivu nebo podporu při zvládání emocí. Někdo se učí rychleji, jiný potřebuje látku opakovat. Právě proto nemůže být spravedlivé vzdělávání založeno na předpokladu, že všechny děti mají stejné potřeby a že každá odchylka od běžného tempa představuje problém.

Rovnost totiž neznamená, že všem dáme totéž bez ohledu na jejich situaci. Znamená, že každému umožníme využít jeho vzdělávací příležitosti a vytvoříme podmínky, které vyrovnají možnost dětí naplnit svůj potenciál.

Argument, podle kterého inkluze omezuje právo ostatních dětí na kvalitní vzdělávání, staví žáky proti sobě. Jako by existovaly děti, jejichž práva jsou důležitější, a děti, které si na své místo ve třídě musejí nejprve vydělat tím, že nebudou ostatní zdržovat.

Takové uvažování je nebezpečné. Právo jednoho dítěte na vzdělání nemá automaticky přednost před právem druhého dítěte. Zároveň ale nelze tvrdit, že dítě se zdravotním postižením ztrácí právo na přístup ke škole jen proto, že jeho vzdělávání vyžaduje více práce, personálu nebo prostředků.

Děti se zdravotním postižením nejsou hosty v běžných školách, jejichž přítomnost závisí na dobré vůli vedení. Jsou součástí společnosti a mají právo na vzdělání bez diskriminace.

Co skutečně navrhují zastánci omezení inkluze?

Aktuální politický spor ukazuje, jak snadno se může diskuse o reálných problémech škol změnit v debatu o tom, které děti by do běžného vzdělávání měly ještě patřit.

Podle informací Hospodářských novin z října 2026 chtěli Motoristé sobě prosadit možnost, aby ředitelé spádových škol odmítali některé žáky se zdravotním postižením, například se zrakovým či sluchovým postižením nebo s lehkým mentálním postižením. Další návrhy mířily také na děti se specifickými poruchami učení, jako jsou dyslexie a dysgrafie, nebo na děti vracející se do školy po dlouhé nemoci. Část návrhů se týkala i pravomocí ředitelů a fungování pedagogicko-psychologických poraden.

O několik dní později Hospodářské noviny informovaly o kompromisu, v němž ministr školství Robert Plaga přistoupil na tři z pěti požadavků Motoristů. Návrh, který by školám umožnil odmítat žáky se zdravotním postižením, podle tohoto zpravodajství součástí dohody nebyl. To však neznamená, že je debata uzavřena nebo že všechny navrhované změny budou pro děti a jejich rodiny bez následků.

Problém těchto návrhů nespočívá pouze v jejich praktické proveditelnosti. Zásadní je jejich princip: přístup ke vzdělání by se mohl více odvíjet od toho, zda škola konkrétní dítě považuje za zvládnutelné.

Ředitelé škol samozřejmě musejí mít možnost řešit situace, kdy se nedaří zajistit bezpečí, kvalitu výuky nebo potřebnou odbornou podporu. Musejí mít k dispozici účinné nástroje pro práci s náročným chováním a pro ochranu všech žáků. To je legitimní požadavek. Něco jiného je ale vytvořit systém, v němž bude možné odmítnout dítě kvůli jeho postižení nebo vzdělávacím potřebám.

Pokud se škola potýká s problémem, měla by mít možnost požádat o odbornou pomoc, získat další personální kapacity a spolupracovat s rodinou i poradenskými službami v zájmu naplňování práv dítěte. Neměla by dostat jednoduchou možnost přenést problém jinam a ponechat rodiče, aby si pro své dítě našli místo, kde je vůbec přijmou.

Kam by takové děti odcházely? Mají všechny obce dostatek vhodných škol? Existují volná místa ve speciálních školách? Kdo zajistí dopravu, odbornou podporu a návaznost vzdělávání? A co se stane s dítětem, které nebude vyhovovat ani jedné z nabízených možností?

To nejsou vedlejší administrativní otázky. Jsou to důsledky, které mohou rozhodnout o tom, zda dítě bude mít reálný přístup ke vzdělání, nebo zda se jeho rodina, zatížena často náročnou péčí, ocitne v situaci, kdy bude muset o základní právo svého dítěte znovu a znovu bojovat.

Z běžných škol nelze jednoduše přesunout desetitisíce dětí

O rozsahu problému vypovídají i údaje, na které upozornila odbornice na inkluzivní vzdělávání Lenka Felcmanová v rozhovoru pro Deník N zveřejněném 16. října 2026.

Podle údajů uvedených v rozhovoru se v běžných základních školách a víceletých gymnáziích vzdělává více než 160 tisíc dětí, jejichž vzdělávání souvisí se systémem podpory žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Velkou část tvoří děti se specifickými poruchami učení. Zmiňovaných přibližně 56 tisíc žáků s dyslexií či dysgrafií je přitom skupina, u níž zpravidla nedává smysl předpokládat, že potřebuje oddělené vzdělávání jen kvůli těmto obtížím.

Felcmanová zároveň upozorňuje na omezené kapacity speciálních škol. Ty podle rozhovoru dosahují přibližně 33 tisíc míst a jsou naplněné. Plošné přesouvání dětí by proto nebylo jen politickým rozhodnutím, ale obrovským organizačním a finančním problémem.

Ještě podstatnější je, že potřeby dětí nelze jednoduše rozdělit na ty, které běžná škola zvládne, a ty, které do ní nepatří. Dvě děti se stejnou diagnózou mohou potřebovat zcela odlišnou podporu. Jedno může prospívat s drobnými úpravami výuky, jiné potřebuje asistenta pedagoga, speciálního pedagoga nebo intenzivní spolupráci s rodinou a odborníky.

Diagnóza sama o sobě není dostatečným důvodem pro vyloučení z běžného vzdělávání. Stejně tak by ale neměla být jedinou podmínkou pro poskytnutí pomoci. Obtíže mohou mít také děti, které žádnou diagnózu nemají, například kvůli psychickým problémům, rodinné situaci nebo náročnému životnímu období.

Právě proto je nebezpečné řešit problémy škol pouhým vymezováním skupin dětí, které by v nich měly či neměly být. Potřebujeme systém, který umí reagovat na skutečné potřeby dítěte a současně podporuje učitele, aby tyto potřeby dokázali zohlednit při výuce.

Když inkluze nefunguje, často chybí podpora, nikoli vůle dítěte

Kritika současné podoby inkluze bývá mnohdy oprávněná. Někteří učitelé nemají dostatečné podmínky pro individuální práci. Asistent pedagoga nemusí být dostupný v potřebném rozsahu. Školní psycholog nebo speciální pedagog může ve škole zcela chybět. Pedagogicko-psychologické poradny bývají přetížené a rodiny se někdy potýkají s dlouhým čekáním na vyšetření nebo doporučení.

Taková situace může být frustrující pro všechny zúčastněné. Pro dítě, které potřebuje pomoc a nedostává ji. Pro rodiče, kteří se obávají, že jejich syn či dcera ve škole neuspěje. Pro učitele, kteří chtějí situaci zlepšit, ale nemají potřebné prostředky. I pro spolužáky, kteří potřebují klidné a bezpečné prostředí.

Z toho ovšem nelze vyvozovat, že je chyba v samotném principu společného vzdělávání. Pokud dítě nedostává potřebnou podporu, je problém v nastavení systému. Pokud učitel nemá čas ani odbornou pomoc, je problém v pracovních podmínkách. A pokud se třída stává místem opakovaných konfliktů, je nutné řešit jejich příčiny a zajistit účinnou podporu všem dětem, ne je stavit proti sobě jako ty problémové a bezproblémové.

Ne každá obtíž ve třídě souvisí s postižením. Ne každé náročné chování je projevem diagnózy. A ne každou situaci vyřeší asistent pedagoga. Děti mohou potřebovat pomoc při regulaci emocí, zvládání stresu, navazování vztahů nebo při řešení rodinných problémů. Učitelé potřebují podporu v tom, jak takové situace rozpoznat a jak na ně reagovat.

Inkluze proto nesmí znamenat, že dítě jednoduše umístíme do běžné třídy a předpokládáme, že se všechno nějak vyřeší. Musí znamenat skutečně dostupnou podporu, promyšlenou organizaci výuky a spolupráci mezi školou, rodinou a odbornými službami.

Špatně fungující inkluze není důkazem, že děti mají být odděleny. Je důkazem, že společné vzdělávání potřebuje odpovídající podmínky, které dosud nebyly plně vytvořeny.

Od autorky by Vás mohlo zajímat: