Výtahy do škol, 1. část: Když o škole nerozhoduje talent dítěte, ale schody. Jindra Landová o rozjíždějící se databázi bezbariérovosti škol a systémové neochotě ke změnám

Jindra Landová založila projekt, který začal systematicky mapovat přístupnost českých škol. Databáze Výtahy do škol už eviduje stovky záznamů. Za jednotlivými čísly jsou ale příběhy dětí, které si školu nemohou vybrat podle toho, co je baví a v čem jsou dobré. A také rodiče, kteří se při snaze zajistit svému dítěti běžné vzdělávání ocitají mezi školou, zřizovatelem a státem.

Když dítě nastupuje do školy, většina rodičů řeší, jestli bude mít dobré učitele, jaké nabízí škola kroužky, jak daleko to bude mít domů nebo jestli si tam najde kamarády. Pro rodiče dítěte, které se pohybuje na vozíku, může být první otázka mnohem prostší: dostane se vůbec do všech částí školy?

Právě zdánlivě jednoduchá otázka stojí za projektem Výtahy do škol. Založila ho Jindra Landová, maminka dcery s diagnostikovanou svalovou dystrofií. Sama si prošla cestou, která podle ní nemá být podmínkou pro získání něčeho tak samozřejmého, jako je možnost její dcery chodit do školy společně s ostatními dětmi.

Dnes se proto nesnaží řešit jen jednu konkrétní školu. Vytváří databázi, která má rodičům ukázat, jak je možné se v jednotlivých školách skutečně pohybovat a kde naopak přístupnost zůstává problémem.

„Spousta dětí si nemůže zvolit školu podle svého talentu a zájmu,“ upozorňuje ostatně zástupce dětského ombudsmana Vít Alexander Schorm, který projekt podporuje. Podle něj se bariéry promítají nejen do vzdělávání samotného, ale i do života celých rodin. V krajních případech mohou vést například k domácímu vzdělávání a k tomu, že rodič musí omezit nebo opustit zaměstnání.

Mapa toho, co se z oficiálních údajů nedozvíte

Databáze Výtahy do škol vzniká postupně. V době rozhovoru obsahovala přes 600 záznamů, přičemž většinou šlo o jeden záznam za jednu školu. Zajímavé přitom je, kdo má největší motivaci se do databáze zapisovat.

Častěji tak činí školy, které jsou alespoň částečně bezbariérové. Pro školu, která už výtah má nebo se o přístupnost aktivně snaží, je totiž přirozenější svou situaci popsat. Méně často se naopak podle zkušenosti projektu hlásí školy, u nichž přístupnost představuje zásadní problém.

A právě tady se ukazuje jedna z funkcí databáze. Nemá být žebříčkem dobrých a špatných škol. Má především zpřesnit informace, které rodiče potřebují.

Oficiální údaje totiž nemusí odpovědět na otázku, která je pro člověka na vozíku zásadní: dostanu se skutečně z ulice až do učebny, na toaletu, do jídelny, do tělocvičny nebo na školní akci?

Česká školní inspekce přitom údaje o bezbariérovosti sleduje a její portál umožňuje školy vyhledávat také podle parametru „bezbariérový přístup“. Tato databáze je však, co se záznamů o jednotlivých školách týče, neúplná. Podle Jindry Landové však právě praktická zkušenost rodičů ukazuje, že obecné označení bezbariérovosti nemusí být pro konkrétní dítě dostačující, a to nejen v této databázi.

Výtahy do škol se proto dohodly s Českou asociací paraplegiků (CZEPA) na spolupráci. CZEPA má u škol uvedených v databázi provádět šetření a ověřené školy následně zařazovat také do aplikace VozejkMap.

Je to důležitý rozdíl: mezi informací „škola je bezbariérová“ a informací „tady se člověk na konkrétním typu vozíku skutečně samostatně dostane tam, kam potřebuje“.

Není bezbariérovost jako bezbariérovost

Jedním z nejspornějších bodů je používání schodolezů. Pro školu může být schodolez relativně rychlým způsobem, jak umožnit dítěti překonat schodiště. Z pohledu člověka, který má být ve škole samostatně a bezpečně, ale nejde o totéž jako o bezbariérové stavební řešení.

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) ve své metodické pomůcce uvádí, že požadavky na bezbariérové užívání staveb nelze prostřednictvím schodolezu splnit. Schodolez podle MMR není výtahem, zdvihací plošinou ani bezbariérovou rampou a není univerzálním řešením pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Je určen ke konkrétnímu typu vozíku a vyžaduje dopomoc další osoby. MMR navíc výslovně upozorňuje, že nutnost změny polohy vozíku může představovat problém mimo jiné pro osoby se svalovou dystrofií a horší hybností horních končetin.

To je podstatné i pro příběh, který za projektem Výtahy do škol stojí. Schodolez není součástí stavby, která je přístupná všem. Je to pomůcka pro konkrétního člověka za konkrétních podmínek.

Přesto právě schodolez figuruje mezi podpůrnými opatřeními, která může školské poradenské zařízení doporučit. V odpovědi na písemnou interpelaci poslance Václava Pláteníka z dubna 2026 to potvrdil ministr školství Robert Plaga (ANO). MŠMT současně uvedlo, že výtah sám o sobě podpůrným opatřením není a že u starších budov nemusí být jeho instalace technicky nebo památkově možná.

MŠMT zároveň připouští rozdíl mezi schodolezem a komfortnějším řešením. Podle odpovědi by v případě možnosti měly být preferovány výtah, rampa nebo alespoň zdvihací plošina. Schodolez podle MŠMT může sloužit jako rychlé zpřístupnění v situaci, kdy jiné řešení není možné nebo jeho realizace trvá déle.

Právě zde se ovšem systém dostává do paradoxu. Co může být chápáno jako přechodné technické řešení, se může stát řešením trvalým. A dítě mezitím roste.

Kdo je za bariéru odpovědný?

V odpovědi na interpelaci je další důležitá věta: za stav školních budov a jejich úpravy jsou podle MŠMT odpovědní zřizovatelé – u mateřských a základních škol zpravidla obce, u středních škol pak kraje.

Z pohledu jednotlivého případu to dává smysl. Škola má svého zřizovatele, ten má svůj rozpočet a může rozhodovat o investicích.

Z pohledu rodiče, který potřebuje, aby jeho dítě mohlo chodit do školy, se ale odpovědnost začíná rozpadat.

Ředitel může říct, že nemá peníze. Zřizovatel může říct, že řeší jiné investice. Ministerstvo může říct, že stav budovy je odpovědností zřizovatele. A rodič mezitím potřebuje odpověď na velmi konkrétní otázku: Kam má moje dítě příští rok chodit do školy?

Jindra Landová přitom zdůrazňuje, že problém podle ní neleží v tom, že by všichni ředitelé byli neochotní. Naopak. Někteří se snaží situaci řešit, hledají možnosti financování a spolupracují s rodiči. Jádrem problému je spíš způsob, jakým je odpovědnost mezi jednotlivé aktéry rozdělena.

„Při různých jednáních narážím na to, že jsem jako rodič často zahnaná do kouta,“ popisuje svou zkušenost. Argumenty ohledně peněz, priorit nebo že dané dítě je momentálně jediné, které potřebuje extra úpravy, podle ní stavějí rodiče do role člověka, který musí dokazovat, proč by se právě jeho dítětem měl systém zabývat.

Jenže právě v tom vidí Landová potřebu změny. Bezbariérovost podle ní nemá být mimořádnou službou jednomu dítěti. Má být vlastností veřejného prostoru.

Šest otázek pro ministerstvo

Téma se letos dostalo i na půdu Poslanecké sněmovny. Poslanec Václav Pláteník (KDU-ČSL) se v písemné interpelaci z 6. března 2026 ministra školství ptal mimo jiné na to, jak chce MŠMT řešit situaci dětí, které nemohou navštěvovat svou školu kvůli fyzickým bariérám, zda existuje standard bezbariérovosti škol, kolik škol nemá výtah a zda stát plánuje ověřený seznam bezbariérových škol.

Odpověď ministra přinesla jednu zásadní informaci: MŠMT v současnosti nemá přehled o vybavenosti škol výtahy. Údaje o bezbariérovosti sleduje Česká školní inspekce prostřednictvím své inspekční činnosti a informačního systému.

Současně ministerstvo uvedlo, že se připravuje dotazníkové šetření přístupnosti škol a školských zařízení, které má zahrnout nejen budovy a areály, ale také přístupnost informací a výuky. Termín splnění tohoto opatření je podle odpovědi stanoven na 31. prosince 2029 a počítá se také s inspekční činností ČŠI a tematickou zprávou. Splnění tohoto opatření ovšem již nezahrnuje zpřístupnění výsledků rodičům speciálních dětí k danému datu. Tedy se prozatím nebude jednat o praktický nástroj, o který by se rodiče mohli opřít.

Rok 2029 je z hlediska strategického plánování možná blízká budoucnost. Pro dítě, které letos nastupuje do šesté třídy a v roce 2029 bude hledat střední školu, je to ale velmi dlouhá doba a celý plán tak nepůsobí jako priorita, kterou by si některá z výrazných politických figur vzala do své gesce jako téma.

A právě rozdíl mezi časem systému a časem dítěte je jedním z nejcitlivějších míst celého problému.

Finanční zdroje existují. Chybí jednoduchá cesta

Argumentem, který se v podobných situacích opakuje nejčastěji, jsou peníze. Vybudování výtahu může stát miliony korun a u starších budov může být stavebně složité. Není proto realistické předpokládat, že každý problém vyřeší škola ze svého běžného rozpočtu. Ani zde ale nemusí být odpovědí rezignace.

MŠMT ve své odpovědi uvádí několik možností financování. Opatření jsou primárně hrazena zřizovatelem, současně však existuje Národní program přístupnosti pro všechny na období 2026–2035, jehož cílem je finančně podporovat také opatření přístupnosti ve školách. Ministerstvo zmiňuje rovněž další dotační programy a výzvy. Agenda přístupnosti ovšem v rámci změn na Úřadu vlády přešla pod MPSV, které nemá legislativní vztah k přístupnosti konkrétně na školách. Vzhledem k tomu, že se nejedná o prioritu MŠMT, je velice úsměvné představit si, že MPSV bude toto téma za prioritu považovat.

Jindra Landová proto vidí jako jednu z chybějících součástí projektu poradce, který by dokázal rodičům i školám poradit právě s financováním. Škola nemusí vědět, kde peníze hledat. Rodič zase nemusí vědět, kdo je za jejich získání odpovědný a jak správně postupovat.

Podobně podle ní chybí poradce pro legislativu. Zákon může rodiči dávat určité možnosti, ale bez znalosti toho, jak je uplatnit, zůstává právo často jen abstraktním pojmem.

„Zákon je na straně rodičů, ale informace chybí,“ shrnuje Landová. Přestože rodiče se mohou opřít o garance zákonů a úmluv, udržitelná bezbariérovost se vymáhá jen velmi těžce, zejména pokud je rodič ve vyjednávací pozici sám.

Co když škola dítě nechce?

V praxi může být situace ještě složitější. Škola může být bezbariérová, ale mít plnou kapacitu. V databázi se podle zkušenosti projektu objevil například případ bezbariérové pražské školy, která se ozvala, že už má plnou kapacitu žáků a nemůže přijímat další nespádové děti na vozíku.

Formálně tedy může být škola přístupná. Pro konkrétní dítě ale přístupná není. Právě tady se ukazuje, že bezbariérovost nelze redukovat na stavební techniku. Její součástí je také možnost skutečně školu navštěvovat.

Stejně tak nestačí, aby dítě překonalo jeden schod u vchodu. Musí se pohodlně a důstojně dostat do učebny, na toaletu, do jídelny, na tělesnou výchovu a na školní akce. Musí mít možnost být součástí školního života, nikoli čekat někde dole pod schody, zatímco spolužáci jsou o patro výš.

Nejde jen o děti na vozíku

Debata o bezbariérovosti se někdy zužuje na představu jednoho vozíčkáře, pro kterého je třeba upravit školu. Jenže přístupnost je širší.

Potřebují ji lidé s různými pohybovými omezeními, senioři, rodiče a prarodiče žáků, lidé po úrazech nebo zaměstnanci školy, a to nejen při školních akcích. Mnoho školních budov slouží mimo jiné i jako volební místa pro velké množství občanů. Bezbariérovost zkrátka umožňuje lidem s různými omezeními dostat se do prostor školy, kam ostatní běžně chodí po schodech.

Přístupná škola tak není investicí pouze do jednoho dítěte. Je to investice do prostředí, které se nemusí pokaždé znovu přizpůsobovat tomu, kdo právě přichází – ať už studovat, nebo třeba volit.

Databáze jako první krok, ne konečné řešení

Projekt Výtahy do škol má podle Landové pokračovat časově neomezeně. Zároveň otevřeně přiznává, že jeho limitem jsou lidské síly.

Tým je zatím velmi malý. Kromě ní se na projektu podílí kolegyně z oblasti PR a samotnou databázi vytvořil dobrovolník – tatínek chlapce na vozíku. Přesto se podařilo vytvořit nástroj, který postupně přináší informace, jež v jednotné a rodičovsky použitelné podobě v Česku dosud chyběly.

Jedním z konkrétních signálů, že databáze může fungovat i opačným směrem, byl podle Landové případ ředitele školy, který projekt kontaktoval s dotazem, jaké existují možnosti financování výtahu.

To je možná jedna z nejzajímavějších částí celého projektu. Nejde totiž jen o to ukázat, kde jsou problémy. Databáze může propojovat rodiče, školy, odborné organizace, zřizovatele a další instituce. Může ukazovat, že některé školy řešení našly, právě třeba těm, které ho teprve hledají.

A může také změnit samotný způsob, jakým se o přístupnosti škol mluví.

Zdroje:

Rozhovor s Jindrou Landovou

Bezbariérové školy – Výtahy do škol

Pro rodiče – Výtahy do škol

Návrh-písemná-interpelace-Plaga.docx

Odpoved-Roberta-Plagy-na-interpelaci-Vaclava-Platenika-10_4_2026.pdf

Schodolez-vyjadreni-MMR.pdf

Vyhledávání školy | Portál ČŠI