Volební právo bez výjimek. Jak zajistit, aby hlas lidí s omezenou svéprávností zůstal skutečně jejich?

Lidé s omezenou svéprávností mohli v říjnových komunálních a senátních volbách poprvé hlasovat bez ohledu na předchozí soudní omezení volebního práva. Změna posílila rovnost občanů a přiblížila Českou republiku závazkům vyplývajícím z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Současně ale otevřela otázku, jak chránit svobodnou vůli zranitelných voličů před manipulací a jak předcházet možnému zneužití jejich hlasů v politickém boji.

Změna, která rozšířila volební právo

Říjnové volby do zastupitelstev obcí a Senátu přinesly významnou změnu pro lidi se zdravotním postižením. Novela volební legislativy zrušila možnost omezit aktivní volební právo na základě omezené svéprávnosti. Podle serveru Česká justice se změna mohla týkat 10 309 lidí, kterým bylo v minulosti soudně omezeno právo volit. Nová právní úprava se vztahuje na různé druhy voleb, nejen na ty komunální a senátní.

Změna navazuje na závazky České republiky vyplývající z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, kterou Česko ratifikovalo v roce 2009. Její článek 29 požaduje, aby lidé se zdravotním postižením mohli účinně a plnohodnotně participovat na politickém a veřejném životě na rovnoprávném základě s ostatními. Stát má zajistit nejen možnost volit, ale také přístupnost volebních postupů, srozumitelnost materiálů, tajnost hlasování a ochranu před zastrašováním. Součástí tohoto závazku je také možnost využít na vlastní žádost asistenci při hlasování.

Právě plošné vylučování lidí z voleb na základě jejich postižení nebo omezené svéprávnosti je v rozporu s principem rovného uznání jejich práv. Samotné postižení totiž nevypovídá dostatečně o schopnostech konkrétního člověka porozumět politickým otázkám, vytvořit si vlastní názor nebo se rozhodnout mezi kandidáty.

Změna proto není jen technickou úpravou volebního zákona. Je také uznáním skutečnosti, že lidé se zdravotním postižením nejsou pouhými příjemci sociálních služeb či péče, ale občany s vlastním hlasem a právem podílet se na rozhodování o společnosti, ve které žijí.

Zdroje: Česká justice – V Česku mohlo poprvé volit přes 10 000 mentálně postižených; Veřejný ochránce práv – Článek 29 Úmluvy OSN.

Rovnost práv neznamená, že všichni potřebují stejnou podporu

Přiznání volebního práva je zásadní krok. Samo o sobě ale nezaručuje, že každý člověk bude moci toto právo skutečně vykonávat svobodně a podle vlastního rozhodnutí.

U části lidí s mentálním postižením, ale také seniorů s poklesem kognitivních schopností může být obtížné porozumět tomu, co volby znamenají, jaké pravomoci mají jednotlivé volené orgány nebo jaké důsledky mohou mít rozhodnutí zastupitelstva či senátorů. Někteří lidé mohou mít také problém rozlišit mezi vlastní preferencí a přáním člověka, na kterém jsou závislí. Jiní mohou být snadno ovlivnitelní autoritou, opakovaným sdělením nebo tlakem okolí.

Tyto obtíže se ovšem nevztahují na všechny lidi s mentálním postižením. Schopnost porozumět volbám se mezi jednotlivci výrazně liší a nelze ji spolehlivě odvozovat pouze z diagnózy nebo rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti. Stejně tak nelze předpokládat, že člověk, který potřebuje pomoc v některých oblastech každodenního života, není schopen vytvořit si vlastní politický názor.

Rozhodující proto není to, zda volič splňuje určitou představu o ideálním občanovi, který dokonale rozumí volebnímu programu všech stran. Takový požadavek by ostatně nebyl realistický ani u běžné populace. Podstatné je, zda má člověk možnost vyjádřit vlastní vůli a zda jeho hlas není nahrazen vůlí někoho jiného.

Právě zde se setkávají dvě důležité povinnosti státu: neupírat lidem právo volit kvůli zdravotnímu postižení a současně vytvářet podmínky, v nichž mohou toto právo vykonávat bez nátlaku a manipulace.

Když několik desítek hlasů ovlivní výsledek obce

Diskuse o možných rizicích se výrazněji otevřela po letošních volbách. Server TN.cz popsal případ z Jindřichovic pod Smrkem, kde hlas třicetiletého Matěje s Downovým syndromem podle zveřejněných informací ovlivnil pořadí kandidátů na komunální kandidátce. Jeden z kandidátů se díky preferenčnímu hlasu dostal před původní lídryni kandidátky.

Případ vyvolal debatu o tom, do jaké míry volič rozuměl hlasování a zda jeho rozhodnutí skutečně odpovídalo vlastní preferenci. Zároveň ukázal, že ani jediný hlas nemusí být v komunálních volbách bezvýznamný.

Z této konkrétní situace však nelze automaticky vyvozovat, že došlo k manipulaci nebo že lidé s podobným postižením nemají být voliči. Případ spíše upozorňuje na otázku, jak v praxi rozpoznat a chránit svobodnou vůli člověka, který potřebuje při hlasování podporu.

Významnější systémové riziko může vzniknout v malých obcích, kde je počet voličů nízký a kde se zároveň nachází pobytová sociální služba pro větší počet lidí s mentálním postižením. Představme si obec s 500 obyvateli, v níž žije 50 klientů takového zařízení. Pokud by všichni tito lidé byli oprávněnými voliči a účastnili se voleb, představovali by desetinu obyvatel obce. Jejich skutečný podíl na celkovém počtu hlasujících by závisel na volební účasti ostatních občanů.

Taková koncentrace hlasů může mít v komunálních volbách nezanedbatelný význam. Pokud by se některá kandidující skupina cíleně snažila získat podporu klientů zařízení prostřednictvím jejich vedení, zaměstnanců nebo jiných osob, na nichž jsou klienti závislí, mohla by se otevřít cesta k ovlivňování výsledku.

Jde o riziko, nikoli o tvrzení, že se podobná praxe v konkrétních zařízeních skutečně odehrává nebo že se jí dopouštějí poskytovatelé sociálních služeb. Většina pracovníků v sociálních službách se snaží respektovat práva a autonomii lidí, o které pečuje. Právě vzhledem k jejich odpovědnosti a postavení je ale namístě vytvořit pravidla, která budou předcházet střetu zájmů a případnému zneužití závislosti klientů.

Zdroj: TN.cz – Hlas voliče s omezenou svéprávností rozhodl volby. Změnu chce vláda i opozice.

Zranitelnost není výsadou lidí s postižením

Při debatě o volebním právu lidí s mentálním postižením je důležité vyhnout se dvojímu metru. Ani mezi lidmi bez zdravotního postižení není samozřejmostí, že každý volič podrobně rozumí politickým programům, ekonomickým souvislostem nebo pravomocem volených orgánů. Mnozí se rozhodují na základě emocí, osobních sympatií, dojmů, mediálních zkratek či událostí těsně před volbami. Jiní mohou být ovlivněni dezinformacemi nebo důvěrou v autoritu, kterou považují za spolehlivou.

Demokratické právo volit není podmíněno tím, že člověk učiní podle ostatních správné nebo racionální rozhodnutí. Každý občan má právo zvolit si kandidáta i z důvodů, které se jiným mohou zdát nedostatečné.

U lidí s mentálním postižením však může být riziko manipulace spojeno také s konkrétní závislostí na okolí. Člověk může být odkázán na zaměstnance zařízení, svého opatrovníka nebo rodinu při dopravě, komunikaci, organizaci dne i zajištění základních potřeb. Pokud osoba, na níž je závislý, současně prosazuje konkrétní politickou volbu, nemusí být jednoduché odmítnout její doporučení, a to i bez výslovné hrozby či přímého nátlaku.

Právě tato nerovnováha moci vyžaduje pozornost. Ne proto, že by lidé s mentálním postižením byli méně hodnotnými občany nebo že by jejich hlasy měly mít menší váhu. Naopak proto, že jejich právo na vlastní rozhodování může být v některých situacích obtížnější chránit.

Ochrana svobodné vůle musí být zároveň univerzální. Pravidla proti ovlivňování voličů se nemohou vztahovat pouze na klienty sociálních služeb. Musí chránit každého voliče před zastrašováním, kupováním hlasů, zneužíváním závislosti nebo jiným nepřípustným nátlakem.

Jak chránit svobodnou vůli, aniž bychom omezovali práva

Řešením není vrátit se k plošnému omezování volebního práva lidí s omezenou svéprávností. Takový postup by znovu vytvořil překážku založenou na právním statusu, nikoli na individuální situaci člověka, a dostal by se do rozporu s principy, které má Úmluva OSN chránit.

Smysluplnější je zaměřit se na konkrétní podmínky výkonu volebního práva a na ochranu před nepřípustným ovlivňováním. Nabízí se několik oblastí, v nichž by bylo možné pravidla zpřesnit.

1. Srozumitelné a přístupné informace o volbách

Lidé s mentálním postižením by měli mít možnost seznámit se s volbami způsobem odpovídajícím jejich potřebám. Pomoci mohou materiály ve snadno srozumitelném jazyce, jednoduchá vysvětlení toho, o čem se rozhoduje, a přístupné informace o kandidátech a jejich programech. Vhodné je také praktické vysvětlení průběhu hlasování, aniž by se voličům doporučovalo, koho mají volit.

Cílem není ověřovat, zda člověk zná politické programy zpaměti. Jde o to, aby dostal reálnou možnost vytvořit si vlastní názor.

Přehledný návrh ve srozumitelném jazyce vytvořila Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, z. s.: O volbách 2026 ve snadném čtení

2. Jasná pravidla pro podporu při hlasování

Asistence může být pro některé voliče nezbytná. Nesmí se však změnit v rozhodování za ně. Podpora má pomáhat člověku porozumět postupu a vyjádřit jeho vlastní vůli, nikoli nahrazovat jeho volbu preferencí asistující osoby.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat situacím, kdy podporu poskytuje člověk v mocenském nebo závislostním vztahu k voliči (např. opatrovník nebo pečovatel). Důležité je také respektovat tajnost hlasování a možnost voliče vybrat si osobu, která mu pomůže, v souladu s pravidly volebního procesu.

3. Ochrana klientů pobytových sociálních služeb před politickým nátlakem

Poskytovatelé sociálních služeb by měli mít jasně stanovené zásady politické neutrality při podpoře klientů ve volbách. Klienti nesmějí být vedeni k volbě konkrétního politického uskupení nebo kandidáta/kandidátky. Stejně tak by nemělo být přípustné podmiňovat podporu, výhody či zacházení s klientem jeho politickým rozhodnutím.

Pravidla by měla chránit klienty, ale zároveň neměla pracovníkům bránit v legitimní pomoci, například při vysvětlování volebních postupů nebo při doprovodu k volební místnosti.

4. Dostupná možnost oznámit podezření na manipulaci

Pokud vznikne podezření, že někdo klienty k určité volbě organizovaně vede nebo za ně fakticky rozhoduje, měla by existovat dostupná a bezpečná cesta, jak situaci prověřit. Podnět by neměl automaticky vést k podezírání všech klientů ani k jejich vylučování z hlasování. Měl by směřovat k ověření konkrétního jednání a případné odpovědnosti osob, které pravidla porušily.

Při přípravě takových opatření by měli spolupracovat odborníci na volební právo, organizace hájící práva lidí se zdravotním postižením, poskytovatelé sociálních služeb, opatrovníci i samotní lidé s postižením.

5. Vyhodnocení prvních zkušeností a případná cílená úprava pravidel

První volby po změně zákona jsou příležitostí zjistit, kde v praxi vznikají problémy. Místo ukvapeného návratu k omezením by měla následovat věcná analýza zkušeností volebních komisí, obcí, sociálních služeb i samotných voličů.

Pokud se ukáže, že některé situace nejsou dostatečně ošetřeny, je namístě hledat cílené řešení. To by mělo být přiměřené konkrétnímu riziku a nesmí se stát záminkou k plošnému omezování práv celé skupiny obyvatel.

Odpovědnost za ochranu demokracie nesmí nést samotní voliči

V debatě o volebním právu lidí s mentálním postižením je snadné soustředit pozornost na to, zda konkrétní člověk dostatečně rozumí volbám. Stejně důležité je ale ptát se, jaké podmínky mu společnost vytváří, kdo mu poskytuje informace a zda má skutečnou možnost rozhodnout se bez tlaku svého okolí.

Svobodná volba totiž není jen otázkou individuálních schopností. Je také výsledkem prostředí, v němž se člověk rozhoduje. Pokud chceme chránit demokracii, musíme se zabývat nejen voliči, ale i jednáním těch, kteří by mohli jejich zranitelnost využít.

První zkušenosti s rozšířením volebního práva proto nemusejí být argumentem pro jeho omezení. Mohou být naopak impulzem k vytvoření kvalitnějších pravidel, která budou důsledněji chránit svobodné rozhodování všech občanů.

Základní otázka nezní, zda si lidé s mentálním postižením zaslouží volební právo. Jako občané mají právo účastnit se demokratického života na rovnoprávném základě s ostatními. Otázkou je, jak zajistit, aby toto právo nebylo pouze formální a aby jejich hlas zůstal skutečně jejich.

Demokracie se totiž nepozná jen podle toho, kolika lidem umožní hlasovat. Pozná se také podle toho, zda dokáže chránit jejich svobodu rozhodování, zejména tam, kde je nejvíce ohrožena.