Veřejnoprávní média jsou hlasem i pro ty, kteří nejsou vždy slyšet. Co může jejich nové financování ohrozit?

Změna financování České televize a Českého rozhlasu není jen účetní operací. Může ovlivnit, jaké příběhy budou vznikat, kdo dostane prostor ve vysílání a zda budou informace dostupné také lidem se zdravotním postižením. Právě pro ně, jejich blízké, pečující a organizace, které jim pomáhají, má veřejná služba nezastupitelný význam.

V sobotu 24. října ve 4:36 ráno poslala Poslanecká sněmovna do druhého čtení vládní návrh na zrušení televizních a rozhlasových poplatků a převedení financování České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) na státní rozpočet. Rozhodnutí předcházelo téměř dvacetihodinové jednání. Vládní koalice prosadila přednostní projednání návrhu i pevný čas hlasování, přičemž prostor pro rozpravu byl kvůli tomu omezen. Návrh zatím není definitivně schválen, jeho další projednávání však otevírá zásadní otázku: co se stane s veřejnou službou, pokud se její financování stane závislejším na rozhodování politiků?

Nejde přitom pouze o to, kolik peněz veřejnoprávní média dostanou. Jde také o to, jaké pořady budou moci vyrábět, jaké skupiny obyvatel budou ve vysílání zastoupeny a zda si média zachovají dostatečnou nezávislost, aby mohla otevírat i témata, která nejsou pro právě vládnoucí politickou reprezentaci pohodlná.

Veřejná služba se měří i tím, komu dává prostor

Česká televize není jen zdrojem zpráv, zábavy a sportu. Je také prostorem, který pomáhá společnosti porozumět lidem s odlišnou životní zkušeností – mimo jiné lidem se zdravotním postižením, jejich rodinám, pečujícím osobám i těm, kteří se potýkají s nedostupností sociálních služeb nebo s nedostatkem podpory.

Takové pořady nejsou nadstandardním bonusem, který lze bez následků vyškrtnout z rozpočtu. Pomáhají bourat stereotypy, přibližují veřejnosti každodenní realitu lidí se zdravotním postižením a upozorňují na problémy, které by jinak zůstávaly skryté. Pro někoho mohou být prvním setkáním s tématem, o němž dosud nic nevěděl. Pro jiného potvrzením, že v obtížné životní situaci není sám.

Význam původní tvorby ukazuje například televizní film Máma, který vypráví příběh ženy s mentálním postižením a její dcery. Nejde o pouhé předání informace, ale o možnost nahlédnout do života lidí, jejichž zkušenost bývá v běžném zpravodajství zachycena jen okrajově. Film navíc získal mezinárodní uznání: představitelka hlavní role Elizaveta Maximová uspěla na Seoul International Drama Awards 2026 a snímek obdržel také evropské ocenění Prix CIRCOM Regional 2026 v kategorii dramat.

Taková tvorba ukazuje, že témata spojená se zdravotním postižením mohou být zpracována umělecky hodnotně, citlivě a zároveň srozumitelně pro široké publikum. Přinášejí něco, co nelze jednoduše nahradit krátkou reportáží ani převzatým zahraničním pořadem. Vyžadují čas na přípravu, odbornou spolupráci, kvalitní scénář i dostatečné finanční zázemí.

Podobnou úlohu plní dokumentární filmy Co s Péťou?, Nezlomné a Ozetpéčka nebo osvětové pořady, mezi něž ve své podstatě patří také talk show Na jednoho. Každý z těchto formátů může otevírat jinou část reality lidí se zdravotním postižením, jejich blízkých a těch, kteří jim pomáhají. Společně vytvářejí obraz společnosti, v němž tito lidé nejsou jen příjemci péče, ale také osobnostmi, rodiči, partnery, pracovníky a aktivními členy společnosti.

Pokud bude nutné výrazně omezovat náklady na původní tvorbu, hrozí, že podobné projekty budou vznikat méně často. Nemusí to znamenat jejich okamžitý konec. Může to však znamenat méně příležitostí, méně různorodých příběhů a menší šanci, že se nové téma vůbec dostane na obrazovku.

Přístupnost vysílání není luxus

Veřejná služba má význam nejen v tom, co vysílá, ale také v tom, komu umožňuje vysílání sledovat.

Zprávy v českém znakovém jazyce, tlumočení vybraných pořadů a dalších částí vysílání do českého znakového jazyka, audiotitulky nebo tvorba původních vánočních pohádek v českém znakovém jazyce nejsou pouhými technickými doplňky programu. Jsou konkrétním způsobem, jak zpřístupnit informace a kulturu lidem, kteří by jinak k jejich obsahu nemuseli mít plnohodnotný přístup.

Pro neslyšící diváky mohou být zprávy v českém znakovém jazyce zásadním zdrojem informací o dění v zemi i ve světě. Pro neslyšící děti může pohádka v českém znakovém jazyce znamenat možnost prožít společný kulturní zážitek se svými vrstevníky. A pro rodiny je důležité, aby přístupnost nebyla výjimkou, ale přirozenou součástí veřejné služby.

Taková nabídka samozřejmě vyžaduje finanční prostředky, odborníky a plánování. Pokud se rozpočet začne krátit, přístupnost může být jednou z oblastí, kde se úspory projeví méně nápadně než například zrušením celého pořadu. O to důležitější je sledovat nejen celkovou výši rozpočtu, ale také to, zda média dokážou zachovat rozsah a kvalitu služeb pro diváky se specifickými potřebami.

Informace totiž nejsou skutečně veřejnou službou, pokud jsou dostupné jen části veřejnosti.

Když neziskové organizace přijdou o prostor, ztrácí i veřejnost

Neziskové organizace působící v oblasti zdravotního postižení, sociálních služeb a podpory pečujících osob často upozorňují na problémy, které se do běžné politické debaty dostávají jen obtížně. Mají přímou zkušenost s lidmi, kterých se týkají rozhodnutí o sociální péči, dostupnosti služeb, zaměstnávání, vzdělávání nebo podpoře rodin.

V řadě oblastí přitom neziskový sektor nejen doplňuje veřejné služby, ale někdy přímo supluje podporu státu, bez níž by se někteří lidé ocitli ve velmi obtížné situaci. Zná každodenní problémy klientů, ví, kde systém selhává, a může upozorňovat na důsledky politických rozhodnutí, které nejsou z úředních statistik vždy patrné.

Veřejnoprávní média dávají těmto organizacím příležitost vysvětlovat jejich práci, předkládat zkušenosti z praxe a vstupovat do veřejné diskuse. Umožňují také samotným lidem se zdravotním postižením a jejich pečujícím, aby mluvili o svých potřebách vlastními slovy.

Právě zde vzniká jedna z nejvýznamnějších obav spojených se změnou financování. Pokud by se veřejnoprávní média dostala pod větší finanční tlak nebo by jejich vedení muselo více zohledňovat politické priority při rozhodování o provozu, mohlo by se zmenšovat i množství prostoru věnovaného tématům, která nejsou pro momentální politickou reprezentaci právě žádoucí.

Nelze tvrdit, že přijetí navrhovaného zákona automaticky povede k omezení vystupování neziskových organizací. Takový následek není možné předem doložit. Riziko však stojí za pozornost: finanční nejistota a oslabení institucionální nezávislosti mohou vytvářet prostředí, v němž se obtížná, kritická nebo politicky nepohodlná témata prosazují hůře.

Dopad by přitom nepocítily pouze samotné organizace. Ztratil by i divák, který by se o problémech sociálních služeb, dostupnosti péče nebo postavení lidí se zdravotním postižením dozvídal méně. A ztratila by také politická reprezentace, pokud by jí ve veřejné debatě chyběly zkušenosti těch, kteří znají důsledky jejích rozhodnutí z každodenní praxe.

Kolik bude veřejná služba skutečně stát?

Vládní návrh počítá pro ČT se základní částkou 5,740 miliardy korun ročně a pro ČRo s částkou 2,065 miliardy korun. Tyto částky mají nahradit dosavadní systém rozhlasových a televizních poplatků. Návrh obsahuje také mechanismus valorizace při překročení stanovené kumulované inflace.

Zásadní otázkou však není pouze to, zda je určitá částka na papíře vysoká, nebo nízká. Důležité je, zda bude odpovídat skutečným nákladům na poskytování veřejné služby, zda umožní dlouhodobé plánování a zda bude její navyšování dostatečně předvídatelné. Česká televize již dříve upozornila, že změna systému financování může mít citelný dopad na rozsah jejích služeb.

Výroba kvalitních dokumentů, dramatických pořadů a osvětových projektů vyžaduje dlouhodobou přípravu. Stejně tak se nedá ze dne na den zajistit dostatek odborníků pro přístupné vysílání nebo plánovat nákladné projekty, pokud není jisté, jaké prostředky bude mít instituce k dispozici v následujících letech.

Rozpočtové škrty navíc nemusejí být rozloženy rovnoměrně. Média mohou hledat úspory v různých oblastech, ale některé činnosti jsou pro veřejnost viditelnější než jiné. Právě menšinová témata, původní dokumentární tvorba nebo specializované formy přístupnosti mohou být ohroženy tím, že jejich přínos není vždy možné vyjádřit sledovaností nebo krátkodobou ekonomickou návratností.

Přitom právě schopnost věnovat pozornost i tématům, která nejsou nejsledovanější, odlišuje veřejnoprávní médium od komerčního vysílatele.

Nejde o to, zda se nám líbí každý pořad

ČT ani ČRo nejsou instituce, s jejichž každým pořadem, komentářem či zpravodajským výstupem musí každý souhlasit. Veřejnoprávní médium má být podrobováno kritice, jeho práci je namístě kontrolovat a jeho chyby pojmenovávat.

To je však něco jiného než oslabit stabilitu jeho financování nebo vytvořit podmínky, v nichž by jeho fungování mohlo být více závislé na aktuální politické moci.

Smyslem veřejnoprávních médií není potvrzovat názory všech diváků. Jejich úkolem je poskytovat informace, umožňovat pluralitní veřejnou debatu a dávat prostor těm, kteří by na čistě komerčním mediálním trhu nemuseli být dostatečně zastoupeni.

Pro lidi se zdravotním postižením, jejich blízké, pečující osoby a pracovníky neziskových organizací má tato role zcela konkrétní význam. Může rozhodovat o tom, zda se jejich zkušenosti dostanou do veřejného prostoru, zda se společnost dozví o problémech, které je třeba řešit, a zda budou jejich potřeby vnímány jako součást společného života, nikoli jako okrajová záležitost několika málo lidí.

Veřejná služba je tu pro všechny

Debata o budoucnosti ČT a ČRo by proto neměla být vedena pouze v číslech, rozpočtových tabulkách a politických prohlášeních. Měla by se ptát také na to, jakou společnost chceme mít a jaké místo v ní mají lidé, jejichž hlas bývá slyšet méně.

Chceme-li společnost, která rozumí lidem se zdravotním postižením, podporuje pečující a bere vážně problémy sociálních služeb, potřebujeme také média, která se těmto tématům věnují soustavně, odborně a bez obav z politických následků. Potřebujeme prostor pro dokumenty, které mění pohled na svět, pro pořady, které otevírají složitá témata, i pro zpravodajství, v němž mají místo různé zkušenosti a názory.

Změna financování veřejnoprávních médií ještě sama o sobě neurčuje, jak bude jejich budoucnost vypadat. Je však příležitostí položit zásadní otázku: jaké záruky chceme mít, aby média zůstala stabilní, nezávislá a schopná plnit svou veřejnou službu v dosud nastaveném standardu i v době, kdy se politické priority mění?

Veřejnoprávní média nepotřebujeme proto, že bychom se vším, co vysílají, souhlasili. Potřebujeme je také proto, aby v době, kdy se o něčem rozhoduje, dostali slovo lidé, na které by se jinak mohlo snadno zapomenout.

Protože když z veřejného prostoru zmizí příběhy lidí se zdravotním postižením, zkušenosti pečujících a hlas organizací, které jim pomáhají, nezmizí tím jejich problémy. Zmizí jen část naší společné schopnosti je vidět a řešit.