Ocenění mě dojalo, říká trenér roku Vladimír Brada

Když se na začátku května rozdávaly ceny v anketě Trenér roku 2025, on u toho coby vítěz v kategorii parasport být nemohl. Jako trenér českých para lukostřelců totiž zblízka sledoval, jak reprezentanti v Římě na mistrovství Evropy bojují o medaile. Nakonec vybojovali tři, zlato a dvě stříbra. Potřebujete další důvod k tomu, že právě Vladimír Brada si cenu České trenérské akademie opravdu zaslouží?

Kromě vás si cenu odnesli Petr Fuksa, který vede syna kanoistu Martina, nebo kouč hokejové reprezentace juniorů Patrik Augusta. Co na to říkáte, že jste mezi takovými lidmi?
„Když jsem viděl, v jaké společnosti jsme se ocitl, byl to úžasný pocit. Je to pro mě obrovská pocta, trenérská akademie je opravdu prominentní skupina a uznání od nich je hodně cenné. Bylo to pro mě překvapení, nečekal jsem to, ale vnímám to jako ocenění své práce v parasportu, kterému se věnuji přes 20 let.“

Jak moc vás mrzelo, že jste nemohl být na galavečeru v Jatkách78? Přišel jste o představení od Cirku La Putyka St.art, když se vyhlašovaní trenéři stali součástí hry.
„Určitě mě to mrzelo, protože si vážím lidí, kteří mě vybrali, a nerad se takových akcí neúčastním bez vážného důvodu. Ale mistrovství Evropy je snad dobrá omluvenka… Cenu za mě přebíral předseda Českého lukostřeleckého svazu David Špinar. Manželka tam místo mě jít nechtěla, prý by na pódium v žádném případě nešla. A nakonec se mi i trochu ulevilo, že jsem tam nebyl, když jsem zjistil, že ocenění museli hrát (směje se). David mi předal ceny, dostali jsme krásný vavřínový věnec a hodinky s vygravírovaným jménem, což mě až dojalo.“

Kde berete inspiraci pro svou trenérskou práci?
„Přímý vzor úplně nemám. Spíše se snažím chovat opačně, než jak jsem to zažil u některých svých trenérů v minulosti. S lidmi pracuji na bázi partnerství a spolupráce, nikoliv skrze dril a tabulky. Hodně mi pomáhá moje vlastní dlouholetá lukostřelecká kariéra reprezentanta v lukostřelbě. To, co jsem zkoušel na sobě, aplikuji na svých svěřencích. Je pro mě důležité, že po nich nechci nic, co bych si sám nevyzkoušel.“

Jste trenér Šárky Pultar Musilové, kterou jste dovedl ke stříbrným medailím z paralympiád, titulu mistryně světa a světové rekordmanky. Jaká je vaše spolupráce?
„Šárka je pro mě posledních 10 let takový nepopsaný list papíru, na kterém zkouším různé varianty, a ono to pořád funguje a její výsledky se zlepšují. Pro mě jsou důležitější její osobní maxima než to, jestli zrovna vyhraje zlato, protože vždycky se může najít někdo lepší. Šárka je velký dříč, a i když má někdy potřebu věci komentovat nebo pochybovat, nakonec udělá to, co po ní chci, a pak uzná, že jsem měl pravdu (usmívá se).“

Její výkonnostní křivka stále stoupá. Co jsou vaše další cíle?
„Naším největším limitem je bohužel Šárčin zdravotní stav, ona je doslova magnet na úrazy a zdravotní problémy. Je to ale neuvěřitelný buldok, například po operaci lokte se dokázala vrátit a získat titul mistryně světa hrozně rychle. Pokud zdraví vydrží, mým cílem je světový rekord. Letos jsme ho chtěli v Itálii, ale nebyly ideální podmínky. Klíčová je pro nás nyní kvalifikace na paralympiádu v Los Angeles 2028, která proběhne příští rok na mistrovství světa v Austrálii.“

V Říme Šárka získala tři medaile: zlato ve dvojici s Terezou Brandtlovou, stříbro v individuálním závodě a stříbro v mixu s Davidem Drahonínským. Byl to úspěšný šampionát?
„Hodnotím to velmi pozitivně. Bylo to pro nás složitější, protože šlo o první venkovní závod sezóny a přechod z haly na dlouhé vzdálenosti chvíli trvá. Šárka vyhrála kvalifikaci a dostala se do finále, kde sice prohrála v boji o zlato, ale tři medaile jsou skvělý výsledek, za který se nemusíme stydět.“

Autor: Tadeáš Mahel
Zdroj: Český paralympijský výbor